Facka, krvavé šrámy, kousance i podivná skvrna na zápěstí... Otisky neviditelných útočníků. Záhady života
24.09.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Záhadné zranění, ilustrační foto
Je to docela bolest, když vás někdo (nebo něco) ze všech sil kousne. Ale když útočníka, který kousance způsobuje, ani není vidět, dostaví se čirý děs! Co to je, co čas od času zaútočí na nevinné oběti? A proč si většinou neviditelní agresoři vybírají děti či dospívající? Pojďme se podívat na některé případy od nás, z archivu českého Klubu psychotroniky a UFO.
Facka
Případy, jako jsou tyto, se nevyhýbají ani lidem, které potkáváme každý den i v naší zemi. Pojďme se podívat na některé z archivu společnosti KUPFO, která takové případy schraňuje.
„Bylo mi tehdy asi 12 let. Můj otec strávil noc a část dne u lůžka své vážně nemocné matky. Potom se vrátil domů. K čtvrté hodině odpolední za ním přišel jeden z mých strýců s tím, že matce se vede mnohem hůř a že si přeje vidět obě vnoučata. Já jsem zůstal doma, protože jsem se vzpíral, a nic mě nemohlo přesvědčit. Chtěl jsem si uchovat vzpomínku na babičku tak, jak jsem jí vždy znal – čilou a milou…
Bratr tam šel velmi rád. Zůstal jsem doma s matkou, která, když jsme povečeřeli, mě proti mojí vůli uložila. Dosud jsem měl velký strach, rozhodla se tedy, že mě uloží do své postele. Slíbila, že brzy přijde. O půl osmé jsem z ničeho nic dostal neobyčejně silnou facku. Začal jsem křičet. Matka hned přiběhla, co se děje. Odpověděl jsem jí, že jsem byl bit. Tvář mi hořela, měl jsem ji celou červenou a oteklou. Znepokojena tím, co se stalo, se nemohla dočkat návratu otce s bratrem. Vrátili se v devět hodin a matka hned událost vyprávěla otci. Vyšlo najevo, že právě v době, kdy jsem dostal políček, babička vydechla naposledy. Otisk pravé ruky zůstal na mojí tváři celých šest měsíců. Byl velmi zřetelný, obzvláště když jsem si hrál a skotačil. Viděly jej stovky lidí.“
(Manfred G., Frýdlant)
Záhadné škrábance
I když se vždy tvrdí, že neznámé úkazy lidem nemohou ublížit, případů záhadných zranění je víc, než by se zdálo…
„Jednou jsem se ráno probudila se třemi šrámy na prsou. Nebyly to šrámy, jako bych se škrábla, ale jako by mi je někdo udělal tenkým nožem. Kdybych se škrábla, tak jsou kolem ty šrámy zarudlé, ale to byla normální rýha. Už to ale zmizelo.
Asi o měsíc později jsem spala a asi ve tři ráno jsem se probudila. Jen jsem pootevřela oči a podívala se vedle sebe na mobil, kolik je hodin. Když jsem zavřela oči a chystala se pokračovat ve spánku, něco mě chytlo za krk a začalo mé to dusit. Úplně jsem se zabořila do postele a dusila se, ale nikdo v pokoji nebyl. Byl to snad duch? Nevěřím na ně.
Teď nedávno jsem se probudila se šrámem nad zadkem. Ze známých to ví jen má nej kámoška, která už se u mě bojí spát, a já nevím, co s tím. l když na nějaké duchy a znamení nevěřím, uvažuji, jestli to není znamení, že mě někdo přepadne a podřízne. Nevím, zdá se mi to na hlavu, ale jak by asi bylo vám. Absolutně to nechápu. Nevadí mi tento stav, žiju, ale přece jen mě to děsí. Co to znamená?“
(Věra C.)
Co kousalo?
Aneta J. zažila příhodu, s níž si jako věřící katolička nevěděla rady. Kontaktovala tedy s prosbou o radu KPUFO. Jako věřící odsuzuje lež a přísahala, že vše, co napsala, je pravda.
Delší dobu pobývala v zahraničí, v malém frankofonním městě ve Švýcarsku u hranic s Francií, v starém činžovním domě. Na patře bydlela sama jako host u kamaráda a s jeho dvěma dvanáctiletými dětmi. Nad nimi byly další byty stejně jako pod ním. Napsala:
„Hned po příjezdu jsem začala mít neskutečnou smůlu a noční můry. Ty ale přestaly. V polovině února jsem začala vidět na sedačce v obýváku cizího muže, seděl ke mně bokem, ale hlavou natočenou na mě a pozoroval mě. Ale i nad tím jsem mávla rukou, neboť lidské oko kolikrát vidí i to, co není. A fantazie začíná pracovat.
Zalarmovala mě až příhoda, která mě potkala před dvěma týdny. Vracela jsem se odpoledne z nákupu, doma nikdo být neměl. Odemkla jsem dveře a slyšela mužský hlas. Trošku jsem zazmatkovala, protože jsem si myslela, že můj známý se vrátil z práce dřív, pozval si nějakého přítele a já s ním budu muset také vést konverzaci ve francouzštině, kterou neovládám. Rychle mi ale došlo, jaký je to nesmysl, přítel doma nebyl, nikde nebyly jeho boty ani klíče, prostě nic. Srdce se mi rozbušilo, myslela jsem, že je v bytě tedy zloděj. Tiše jsem s mobilem v ruce opustila byt, ale to už bylo ticho. Sama sebe jsem nakonec uklidnila, že by to mohl být soused o patro výš. Ale ten hlas jsem slyšela tak čistě a hlasitě, že pochybuji, že to byl on nebo televize. A jsem si téměř jistá, že hlas vycházel z místa, kde je sedačka.
Do této doby jsem si stále ještě nepřipouštěla, že by mohlo v bytě strašit. Před pár dny jsem psala něco na počítači a najednou koukám, že mám na pravé ruce kousanec. Vůbec nebolel, prostě tam byl, ale já jsem si nepamatovala, že bych se hryzala do ruky. Pro jistotu jsem se sama kousla do druhé ruky, ale otisk zubů je jiný, a hlavně ten můj byl pryč do deseti minut, kdežto ten původní setrval snad 40 minut. Po tomto incidentu jsem začala být hodně nervózní. A vše se začalo rychle stupňovat.
Během jednoho odpoledne jsem nalezla tři místnosti rozsvícené, ačkoliv byly předtím zhasnuté. Také zvonkohra v obýváku vyzvání jako o život, ačkoli okno je zavřené a její zvonec je velmi těžký. Začala jsem se probouzet každý den přesně mezi 3:15 a 3:45, slýchávám kapání vody, snad v topení, a mám pocit, že je někdo u dveří, naproti mé improvizované posteli. Spím na matraci na zemi, neboť jsem nechtěla spát na palandě. Rozsvěcuji si lampičku a nechávám ji rozsvícenou a prosím Boha, aby mě neopouštěl…“
Aneta nakonec v bytě nevydržela a raději jej opustila…
Co způsobil sen?
„V posledním červnovém týdnu tohoto roku jsem měla zvláštní sen. Začátkem snu jsem po normálním usnutí náhle měla intenzivní pocit, že vidím část nějakého svítícího objektu (kousek jeho spodní části). Byl to objekt velkého rozměru a já se na něj dívala jakoby zespodu. Na snu byl nejzajímavější fakt, že tam se mnou stály další osoby (mí známí). Ti však utíkali pryč. Já jsem se dívala na objekt a říkala jsem jim, aby zůstali stát a podívali se na tu nádheru. Jak jsem se dívala, slyšela jsem jakýsi zvuk (tiché, tenounké hučení či bzučení, neumím přesně určovat zvuky, neboť jsem nedoslýchavá). Zvuk ve mně vzbuzoval pocit strachu a zároveň zvědavosti, tajemna. Náhle mě cosi z objektu osvětlilo (světle modrá či šedomodrá barva), a vtom jsem pocítila, že mě toto světlo úžasnou rychlostí a silou nese jakoby vzhůru. Rychlost byla hrozná, nikdy jsem takovou nezažila. Dále si ze snu už nic nepamatuji. Ráno jsem nebyla schopna vstát. Nemohla jsem pochopit, proč jsem tak příšerně unavená. Měla jsem pocit, jako bych nespala, omdlela či se nevyspala.
Po tomto snu jsem po několika dnech objevila na zápěstí pravé ruky podlouhlou skvrnu v délce 7,5 centimetru, která se táhla od zápěstí směrem k předloktí. Tato skvrna střídala barvy, během dne se střídaly od tmavě hnědé až po světle hnědou. Když jsem na ni pustila studenou vodu, ihned změnila barvu na tmavě vínovou (o něco světlejší, než je barva na krabičce od cigaret Petra).
Tato skvrna se směrem od zápěstí k předloktí rozšiřovala, a to zhruba ve tvaru hrušky. V horní části byly vidět tři nebo čtyři články, které byly zbarveny jinak než skvrna, byly světlé (vypadaly jako žebřík). Uprostřed skvrny (v přechodu mezi úzkou a širší částí) byl kruh a uvnitř něj výrazný znak, nějak mi to připomínalo tvar znaku Mercedesu. Tento kruh se zvětšoval i zmenšoval a měnil i tvar (do podoby listu). Ve skvrně jsou ještě i nyní patrny tři řezy. Tato skvrna i s kolem a řezy je patrná ještě dnes. Co to bylo? Nevím…“
(Ivana P.)
Označili si mě?
Někdy se objeví zvláštní značky na těle bez jakékoli záhadné příčiny. O to víc je to děsivé…
„Zhruba před sedmi lety jsem si náhodou všimla červené kružnice (nebyl to kruh) na kůži v místě jater. Vypadalo to, jako když opíšete kružnici pomocí kružítka, docela přesné. Průměr se pomalu zvětšoval. Když byl asi pět centimetrů, navštívila jsem kožní. Lékařka mi odebrala skalpelem kus kůže, – asi tak centimetr, a poslala ho laboratoře. Během krátké doby kružnice zmizela. Ničím jsem ji nemazala ani neléčila. V laboratoři nic nenašli.
Před více než měsícem jsem náhodně objevila kruh na spodní straně levého prsu (opět nic mne nesvědilo ani nebolelo), navštívila jsem jiného kožaře. Dal mi mastičku, používám ji 14 dní, nic se nezměnilo a průměr se pomalu zvětšuje. Současný průměr je čtyři centimetry. Známý tvrdí, že si mě ti shora vybrali a označili…“
(Jana K., Plzeň)
Lékařská zpráva: Kousnuta ufony
V době, kdy se na Šumavě začaly objevovat záhadné kruhy v obilí, tedy v polovině 90. let minulého století, a řada lidí tvrdila, že viděli jednou v noci záhadný létající objekt, zažila paní Stanislava R. (jméno je redakci známo) podivnou příhodu. Protože patřila do kategorie tzv. pražských lufťáků (chalupářů), nebrala takové povídačky vážně. Kdoví, co viděli?
„Toho večera jsem si šla lehnout později než osazenstvo našeho domku. Ráno v 6:30 jsem ucítila šílenou bolest na pravé noze, v místech, kde přechází v bok (oblast kyčle).
Vyskočila jsem z postele a řvala bolestí. Vzbudilo to manžela a staršího syna. Oba zřejmě mysleli, že jsem se zbláznila. Ale když viděli, co se mi stalo, vůbec se kvůli brzkému budíčku nezlobili. Na uvedeném místě jsem totiž měla spáleninu velikosti pětikoruny (tj. asi 2-2,5 centimetru). Jako kdyby o mě někdo típnul tlustý doutník. Zranění mělo šedohnědou barvu a hrozně bolelo.
Stejně velké a zbarvené kolečko bylo i v naší manželské posteli a bylo cítit jakoby čpavkem. Já jsem v koupelně úplně lehce setřela namydlenou houbičkou poškozenou kůži až, jak se říká, na živé (ale pořád zůstalo pěkné kolečko). Manžel však bez větších problémů vytřel mokrou utěrkou flek absolutně bez poškození látky. Pořád to však bylo cítit.
Zkoumali jsme všichni a prohledávali celou postel, ale nikdo nic nenašel a nikdo do postele nic nedal. Oknem nám do ložnice také nikdo nic hodit nemohl, v noci jsem ho kvůli komárům zavřela. Že by nějaký hmyz? Nic tak agresivního u nás neexistuje. Rána se mi dlouho nechtěla zahojit. Pořád mi kolečko mokvalo a já si nemohla nic pořádně obléci.
Asi za pět dní po této události se mladší synek trošku vyboural na kole, takže jsme zajeli do blízkého města (Sušice) na chirurgii. Já toho využila, aby mi pan doktor poradil, jak si bolístku ošetřit, aby se již rána zahojila. Pan doktor na mokvající flek chvíli zíral, nechtěl věřit, že se mi to stalo nevím jak, ve spánku, už k ránu, v čisté posteli, a poté co nadiktoval sestřičce, jak mi má zranění ošetřit, se mne zeptal: Proboha ženská! A co mám napsat, do lékařské zprávy?
Co jsem mu asi tak měla poradit, když sama nevím, co se mi stalo? Poděkovala jsem za ošetření a řekla, že je mi to jedno. Ať napíše třeba, že mě kousl do pr… UFON! Pan doktor se zasmál, chvíli zapřemýšlel, a pak napsal zprávu, kterou mám schovanou na památku a která odborně vysvětluje, proč mám dodnes z boku na zadnici zvláštní tmavší jizvu ve tvaru kolečka.“
(Stanislava R., Praha)
Co stojí za těmito příběhy? Duchové? Nějaké jiné bytosti? Něco, na co nám chybí fantazie? Opravdu je svět tak jednoduchý? Jak to tak vypadá, problém bude o něco složitější...
Převzato z časopisu Záhady života
_20230924.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL