Ubohá Rusalko bledá! Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Sošná před operou... i za přepážkou

Napsala mi čtenářka, která pravidelně čte mé literární pokusy, a ptala se, jak to dělám, že je to taková legrace. A že prý se jí to líbí. Že se jí to líbí, jsem tak moc rád, že jsem se rozhodl své „tajemství“ odhalit.

Je to naprosto jednoduché. Především je zapotřebí zalehnout do nemocniční postele, vystrčit ven nohy v ponožkách, podložit si uříznuté koleno a upevnit na pelest postele berle, na kterých se belhám na záchod a do ledničky (odkud to, pro co jsem do ní přišel, nosím v zubech), a při té příležitosti v pokoji uchvátit cokoli papírového (noviny, časopis), na co svůj nápad píšu propiskou. Taky ho můžete psát přímo do počítače, ale já, který jsem ze školy zvyklý napsat si nejdřív koncept, to nedělám. Ačkoli hotový text se od konceptu většinou neliší, absolvuji štrapác přepsání, načež dílko vyvěsím na své sociální síti, kde je najde můj osobní redaktor T. K., který si s ním pak už poradí, a až se to nejlépe hodí, konečný výrobek pošle do redakce Krajských listů.

Psali jsme

Zákulisí udílení medailí. Sobota Jaromíra Janáka

Nejdřív, na úplném začátku, ale musíte to, co potom vylovíte z paměti a zpracujete, zažít. Nejlépe přímo v nemocnici:

Ve chvályhodné snaze vylepšit svůj zdravotní stav a snížit náklady pojišťovny na zdravotní péči o svou osobu jsem tam vyrazil, abych si vyjednal výměnu svého zastaralého organického kolenního kloubu za poslední výkřik odborníků ve slévárenství, ideálně úplně nový, případně zánovní. Neznalý jedinec dost brzy zjistí, že taková akce nespočívá v odevzdání ojetého kloubu prostou výměnou kus za kus, jak to známe třeba z knihovny, kde uděláte radost pracovníkům knihovny, když patříte k posledním zodpovědným jedincům, kteří vypůjčenou knihu přináší zpátky, a oni vám za ni obratem poskytnou knihu novou.

Nemocniční realita je jiná. První, co musíte navštívit, je přijímací kancelář. Nic zlého netuše jsem tam vlezl a vysoká dáma, pojídající loupáček, zapíjený bílou kávou, se mne nečekaně hlubokým hlasem zeptala: „Co chcete?“

Oznámil jsem, že si jdu vyměnit koleno.

„Jak se jmenujete?“ už zahučela sonorním basem. Nesměle jsem špitl své jméno. Chvilku hledala v navršených lejstrech, aby je pak jedním dobře voleným úderem smetla ze stolu na židli a zapnula počítač. Pronikavý zrak sedící dámy se mi zabodl až někam do osrdí. V tu chvíli jsem zjistil, že je nedoslýchavá:

„Tak jak se jmenujete?! Už byste si to mohl pamatovat!“ napomenula mne.

Roztřásl jsem se a málem, jako kdysi Jiřina Bohdalová na dotaz Vladimíra Dvořáka, vyhrkl: „Anežka Lídlová.“

Raději jsem ale znovu přiznal, že Jaromír Janák, i když jsem si už přestával být jistý. Sestřička úřednice to poznala...

„Když to říkáte… Stejně vás tady nemám… Máte nějaký titul? Jak tak na vás koukám, tak asi ne.“

Tichoučce, jako bych chtěl vydat stejnojmenný tón, jsem špitl: „DiS.“

„Tak proč to neřeknete, hned?“

„Protože si o mně lidi vždycky myslí, že jsem diplomovaná sestra.“

Sestra se vztyčila do výšky telegrafního sloupu a šaljapinovským hlasem zařvala: „Nedělejte si ze mne srandu, mladíku!“

Tak jsem poznal, že také velmi špatně vidí.

„Zaměstnání? To všechno jste měl mít připravený, a ne, abych to z vás páčila!“

„Já už jsem v důchodu.“

Vytřeštila na mne oči: „To jste nějak zachovalej! To jste se, jak tak na vás koukám, v práci moc nenadřel,“ mhouřila krátkozraké oči.

„Já jsem se náhodou v práci taky nadřel. Celý život jsem byl zpěvák!“ bránil jsem se.

„Takový to carará juchajdá, držet se s Gottem za ručičku a zpívat Plují lodi do Trijány?“ probodávala mne ostrým pohledem, plným pohrdání s pokleslými jedinci.

„Ne, celý život jsem zpíval na koncertech a v opeře.“

Nenávistný pohled úřadující diplomované sestry pohasl a v očích se jí rozzářily růžové červánky. Hlas se jí ještě prohloubil a zjihl.

„V opeře?“ vydechla. „V plášti, nalíčený a navoněný? V opeře?“ opakovala roztouženě.

Nechtěl jsem ji připravit o iluze, a tak jsem přikývl: „Nalíčený a navoněný a v plášti.“

„Také jsem v dětství chtěla být žínkou v Rusalce a tančit ve světle reflektorů. To je snad největší krása na světě.“

Napadlo mě, že by to možná ani nebylo tak moc od věci. Na rozdíl od její romantické představy jsem ji ale v duchu viděl se zelenou parukou, ve studni, kterou rozechvívá mocný tón, který, kdyby byl patřičně školený, mohl konkurovat hlasu vodníka Eduarda Hakena. Paní už mi byla bližší. Potkali jsme se…

Vložil: Jaromír Janák