Tajemný zvonek Rudolfa II. Záhady života
17.09.2023
Foto: Wikimedia – volné dílo
Popisek: Císař Rudolf II. Habsburský na portrétu jeho dvorního malíře Hanse von Aachen, který je součástí sbírek Uměleckého muzea ve Vídni
Sbírka Rudolfa II. (1552-1612) čítala nepřeberné množství předmětů nejrůznějšího druhu. Některé mu nutně byly bližší než jiné a sloužily zřejmě k jeho osobní potřebě. O jaké předměty přesněji šlo? To můžeme jen hádat. I když se traduje, že většinu Rudolfových drahocenností ukořistili Švédové, řada dalších je dodnes uložena v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. A mezi nimi je i nenápadný zvonek.
Odborně se mu říká stolní zvonek a je to ten typ zvonků, kterými se dříve přivolávalo služebnictvo. Je pochopitelné, že ve výbavě Rudolfa II. něco takového chybět nemohlo. Jenže tenhle zvonek podle všeho sloužil k daleko vznešenějším, dodnes neznámým účelům.
Podívejme se nejdřív, jak přesně vypadá
Kovový zvonek je podle muzejního popisu 7,8 centimetru vysoký s průměrem 6,3 cm a je odlitý ze sedmi kovů, náležejících sedmi planetám, které byly v době jeho vzniku, tj. kolem roku 1600, známy. Na plášti zvonku jsou vyobrazena božstva, s těmito kovy spojovaná, na dolním lemu najdeme s nimi související znamení zvěrokruhu a nad nimi značky pro danou planetu. Na fotografii tak například vidíme bohyni Měsíce Lunu, jejímž planetárním kovem je stříbro. Ze zvěrokruhu k ní přísluší Rak a její značkou je měsíční srpek. Vlevo od ní se nachází Merkur, symbolizující rtuť, a znamení Panny a Blíženců a napravo Saturn, představující olovo, a znamení Kozoroha.
Kdybychom zvonek pootočili, Saturn sousedí s Jupiterem (cín a znamení Střelce) a za ním následuje Mars (železo a Beran). Z logiky věci vyplývá, že zbývající dvě znamení z celkem sedmi, které však už na muzejních fotografiích zachyceny nejsou, musí být Slunce (bůh Sol, zlato a znamení Lva) a Venuše (měď a znamení Býka a Vah). Logiku by mělo i to, že Slunce se bude nacházet vedle Měsíce a Venuše vedle Marsu, čímž tato božstva utvoří dva páry. Zbývající tři bohové rodu mužského na opačné straně zvonku tvoří trojici.
Pět sad písmen a znaků
To je však teprve začátek. Nad každým božstvem se nachází ohraničená ploška ve tvaru lichoběžníku, která obsahuje jakési značky, či snad písmo. Zatímco vědci uvažují o syrštině, a nakonec, proč ne, že, z okultního hlediska se může jednat o tzv. magické pečetě, náležející danému kovu (božstvu, planetě). Potom následuje dvoupatrové držátko zvonku. Na spodním patru najdeme již zmíněné značky planet, na horním jakési symboly, připomínající arabské písmo. Sedmistranné užší zakončení držátka je provrtané, aby se zvonek dal pověsit na stužku či provázek.
Když nahlédneme do nitra zvonku, na jeho plášti spatříme nápis, sestávající z 63 písmen nám dobře známé řecké abecedy. I když se tedy přečíst dá, nedává žádný smysl. Anebo jej alespoň neumíme odhalit.
A poslední sada písmen, snad hebrejských a rovněž nerozluštěných, se nachází na srdci zvonku. Mohou mít nějaký kabalistický význam, může jít o zaklínadlo, kletbu i požehnání. Kdo ví?
Zvonek Rudolfa II., foto se svolením Kunsthistorisches Museum Wien
Tajemná slitina elektrum
I když to zahraniční zdroje tvrdí, o nic záhadného ve skutečnosti nejde. Elektrum je již od starověku známá slitina zlata a stříbra přírodního původu, později též používaná například pro ražbu mincí a výrobu šperků. Kdosi ovšem usoudil, že pokud je na zvonku vyobrazena symbolika sedmi kovů, je zvonek odlit právě z těchto všech kovů. A k tomu ještě přidal informaci, že tato slitina se jmenuje elektrum a že podle švýcarského alchymisty Paracelsa (1493-1541) měla během jakéhosi složitého rituálu svému majiteli propůjčit sílu a moudrost.
Bohužel, tak jednoduché to není. Slít do jedné slitiny všech těchto sedm kovů je totiž v praxi nemožné. Chemik a badatel Karel Dudek k tomu říká: „Rtuť, za běžné pokojové teploty tekutá, je schopna vytvořit slitinu s různými kovy. Slitině rtuti s nějakým kovem či kovy se říká amalgám a známe ji třeba ze zubařské praxe. Rtuť je schopná se takto spojit se zlatem, stříbrem, olovem, mědí i cínem, se železem ale nikdy. Je tomu tak proto, že železo je magnetické, jeho atomy u sebe drží pevněji, než u jiných kovů, a atomy rtuti mezi sebe prostě nepustí. Proto se také rtuť může bez problému přepravovat v ocelových nádobách.“
V nejlepším případě je tedy zvonek vyroben ze slitiny šesti kovů. Ale jak k nim dostat ten sedmý? Pražský zlatník, jistý Hans de Bulla, který zvonek odlil, to vyřešil snadno. Železné je totiž srdce zvonku. A vzhledem k tmavé, a nikoli zlaté barvě kovu na místech, kde je zvonek poškozen, jde nakonec jen o slitinu pěti kovů, po odlití pozlacených. Přesnou odpověď by nám samozřejmě dala příslušná vědecká analýza, tou se však dosud nikdo neobtěžoval.
K výrobě zvonku se přitom váže ještě jeden otazník. Z nějakého důvodu zlatník, jak vyplývá z jeho korespondence, vyrobil dva úplně stejné zvonky? Oba patřily Rudolfu II., ale jeden se během času kamsi ztratil.
Přivolával duchy?
O tzv. alchymistickém zvonku Rudolfa tak něco víme, něco nevíme, žádného z vědců nebo badatelů ale nenapadlo to nejjednodušší. Tím zvonkem zazvonit. Jaký asi má zvuk? Přitom je to jeho nejdůležitější vlastnost. Zvony a zvonky se přece vyrábějí proto, aby se jimi zvonilo. A platí pro ně stejné zákony akustiky, jako pro všechny další předměty, které když se rozechvějí, vydávají zvuk. Ať to jsou struny na kytaře, nebo třeba píšťaly varhan.
Vzhledem k zaměření majitele zvonku, císaře Rudolfa II., a jeho zájmu o magii a další okultní vědy lze předpokládat, že tento zvonek mohl především sloužit k přivolávání různých entit, které nejsou z tohoto světa. Druhý zvonek je naopak mohl odesílat tam, odkud přišly. To, že zvonky měly být stejné, totiž neznamená, že byly úplně stejné.
Měsíc je například možné jednou značkou zapsat jako dorůstající a druhou jako ubývající. Na tomto zvonku je Měsíc dorůstající, na tom druhém to mohlo být naopak. Různé mohly být i nápisy na zvoncích, případně další maličkosti. Dvojice zvonků by tak byla jakýmsi automatem na přivolávání a odesílání různých entit, chcete-li duchů, což by magickou praxi velmi usnadňovalo.
Kouzlo zvuku
Je však ale také docela dobře možné, že císař, sužovaný psychickými problémy, nacházel ve zvuku těchto zvonků úlevu. Míval sice období, že nechtěl slyšet zvony ani hudbu, zvuk těchto zvonků však mohl být charakterizován kmitočtem, který na něj působil léčivě a blahodárně.
Na pozitivním, ne-li přímo léčivém působení zvuku (nejen) na lidský organismus je dokonce založeno celé jedno léčitelské odvětví, tzv. sound healing. Zvuk o určitém kmitočtu, který vydávají tibetské mísy, gongy a pochopitelně i zvonky, proniká až do buněk a harmonizuje je.
Přímo konkrétní účinky jsou potom připisovány šesti tzv. Solfeggio frekvencím. Mají svá jména, a tak například frekvence (či tón), zvaný ut (396 Hz), osvobozuje od pocitů viny a strachu, anebo mi (528 Hz) se nazývá frekvencí lásky, je považován za zázračný a umí prý i opravit DNA.
Pro porovnání, komorní A má frekvenci 440 Hz, hlubší předení kočky, které působí hojivě na porušené tkáně, kolísá mezi frekvencemi 20 až 140 Hz.
Tak to vidíte, kam až jsme se dostali. Zbývá už jen zjistit, na jaké frekvenci zvonek Rudolfa II. vlastně zvoní. A je až neuvěřitelné, že to zatím vůbec nikoho nezajímalo.
A nakonec ještě kouzlo nechtěného. Když se podíváte na obrázek sedící postavy na webu ZDE v kategorii Svět zvuku, která se zabývá právě Solfeggio frekvencemi, a trochu rozostříte zrak, uvidíte místo postavy náhle obrys zvonku, zavěšeného očkem na vodorovně nataženém lanku.
Jsou to ty chvíle, kdy se člověk sám sebe, a pokolikáté už, ptá: Je opravdu všechno jenom náhoda?
Převzato z časopisu Záhady života
_20230916.jpg)
Vložil: Redaktor KL