Dvě setkání s nadpřirozenem. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
16.09.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Ilustrační obrázek
Říká se, že ve střední a jižní Americe už každý někdy viděl mimozemšťany. Myslím, že u nás je to stejné. Jen nám v českých podmínkách nelétají nad hlavami…
Setkání na běžkařské dráze
Když půjdete od nás z Jinonic do Prokopáku, kousek za bývalou rozvalinou starého mlýna, místo kterého tam dnes stojí dost ošklivý nový barák, odbočíte doleva a vylezete po strmé pěšině nahoru do míst, kde bývalo kdysi dávno hradiště a kde je dnes obrovská travnatá plocha, vedoucí až do Hlubočep, po jejím okraji, hned u strmých skal, pod kterými je Prokopské údolí a potok a o kousek dál lokálka, jezdící do Řeporyj, je tam v trávě vyšlapaná pěšina, která v té výšce kopíruje Prokopák.
Je to už pár let; tenkrát tam v noci napadlo dost sněhu, ráno jsem to nadělení musel uklízet a odpoledne jsem namazal běžky a se zbytkem sil jsem i s nimi na zádech ten hrozný krpál nahoru vyšlápl. Nahoře už někdo vyjel pěknou stopu, a tak jsem v pohodě jel v záři zapadajícího slunce a snažil se předhonit vlastní stín. Chtěl jsem dojet do Hlubočep, po klikaté silničce sjet dolů, a potom zpátky údolím domů.
„Haló, pane, hej, počkejte!“ uslyšel jsem volání, otočil se a za sebou viděl dvě už dost postpubertální slečny, které se hrabaly z šípkového křoví a brodily se ke mně sněhem.
Nevěřil jsem svým očím, jedna měla na sobě tepláky, nohy v teniskách a nahoře jen tričko, druhá měla šortky, svetr a ve sněhu šlapala bosá.
„Holky, nechcete půjčit něco na sebe, šálu, bundu?“ nabízel jsem, ale děvčata zavrtěla hlavami a povídala:
„Nám zima nevadí, ale musíme vám něco říct, je to moc důležité.“
(Asi mají vycházku v blázinci, napadlo mě. Přemýšlel jsem, ze kterého utekly.)
„Tady dojedete do Hlubočep, a tam potom musíte jet dolů tou serpentinou, víte to?"
Přisvědčil jsem.
„Tak tam, pane, nejezděte, otočte se a jeďte domů.“
„Přece jen budou pošahané, asi tou zimou," řekl jsem si, ale protože vím, že bláznům se nemá odporovat, otočil jsem se a jel domů. Uklidil jsem lyže do garáže a převlékl se ze sportovního do županu, což se konec konců k mému věku hodí víc, uvařil si čaj, sedl k televizi a natáhl si nohy. Zrovna tam byly zprávy:
„V městské části Praha 5-Hlubočepy se dnes na strmé silnici převrátil sypač údržby a zachytil lyžaře, který svým zraněním přes okamžitou pomoc podlehl.“
Manželka se vrátila z práce, zajížděla autem do garáže. Šel jsem jí naproti a hned jsem jí pověděl o svém výletě a zprávě v televizi.
„Jsi blázen, že tam lezeš, měls kliku, že nesejmuli tebe, a vůbec, tam nechodí nikdo ani v létě. Copak nevíš, že tam kdysi policajt omylem zastřelil holku, aby to někde neřekla, ve strachu i její kamarádku? Zatáhl je do roští a nikdy ho nevypátrali; přiznal se až na smrtelné posteli. Od té doby se tam lidi bojí chodit.“
S podivně sevřeným krkem jsem se oblékl, vzal baterku a šel se tam ještě jednou podívat. Vylezl jsem znovu krpál a šel jsem po své stopě až k místu, kde jsem se otočil. Vydatně jsem svítil kolem dokola baterkou a stále viděl jen stopu svých lyží, svítil jsem k šípkovým keřům, pokrytým chomáči sněhu. Nikde jsem neviděl stopy tenisek ani bosých nohou, žádné stopy, které by tam přece musely ty holky, co mi zachránily život, udělat.
V noci se oteplilo a ráno jsem se na místo, kde se z křoví vynořila děvčata, šel ještě jednou podívat. Sníh se měnil v kaluže a v rozbředlém sněhu zvolna zmizela i má stopa. Byla vidět jen uleželá mokrá nahnědlá tráva…
Setkání v hospodě
Budou to už dva roky, přesně dvacátého druhého září, kolem osmé hodiny večer. Dost se setmělo. Opatrně jsem vjel do dvora své oblíbené hospůdky, kde si občas dám nealkoholické pivo, z pivovaru, který kdysi patřil následníkovi českého trůnu. Tmavým dvorem jsem došel k hospodským dveřím. Uvnitř bylo pološero, ani nehrála oblíbená televize a pár stálých hostů koukalo do svých mobilních telefonů. Abych se nelišil, vytáhl jsem mobil, ale ten se jen rozsvítil a marně hledal signál. „Křáp!“ řekl jsem naštvaně a objednal si svou nealkoholickou pochoutku.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se trochu silnější čtyřicátník v tmavém obleku.
„Proč ne,“ odpověděl jsem, i když jsem si nijak zvlášť moc nechtěl povídat.
„Jste mi povědomý,“ řekl mi ten člověk a objednal si pivo.
„To těžko, já vás neznám.“
„Ale jo, jste z Poděbrad, rok po škole jste byl ve sklárně, a pak jste šel na konzervatoř.“
(Kde se to ten člověk dozvěděl, když je pomalu o čtyřicet let mladší?)
„A vaše sestra učila na hudebce, škoda, že umřela,“ pokračoval ten člověk.
„Moje sestra přece žije, jak jste na to...“
„Jen si odskočím,“ řekl.
Chvilku jsem čekal, dopil následníka, a protože muž pořád nešel, zavolal jsem servírku.
„Jedno nealko a jedno pivo,“ a vytahoval peněženku.
„Máte přece jen to nealko,“ řekla mi servírka, koukl jsem na stůl a pivo na stole nebylo.
Bylo mi to divné, ale co. Zaplatil jsem, vlezl venku do auta a jel už jen kousek cesty domů. Vytáhl jsem ten křáp bez signálu, abych si posvítil na zámek. S klíči jsem vytáhl z kapsy složený papírek, z kterého vypadly dvě dvacetikoruny. „Za to pivo,“ bylo na něm napsáno. Posvítil jsem si na něj pořádně mobilem a najednou se vrátil i signál. Uviděl jsem zprávu, kterou mi posílal synovec:
„Tvoje sestra Zdeňka dnes zemřela.“
Když jsem odemkl dveře domu, utřel jsem si vlhké oči.
Vložil: Jaromír Janák