Pohádkový maršálek si užíval svůj sen, za maskou světáka ale skrýval věčně rozervanou duši. Tajnosti slavných
13.09.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv - Československý státní film
Popisek: Eduard Kohout jako maršálek v nestárnoucí pohádce režiséra Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou
VIDEO Beznadějného romantika éra němého filmu tak znechutila, že kvůli tomu nástup zvuku a rozmach československého filmu prošvihl. A běda, když si ho někdo spletl s komikem Járou Kohoutem.
Jistě si ho vybavíte jako maršálka v nestárnoucí pohádce Princezna se zlatou hvězdou, kterou natočil v roce 1959 Martin Frič. Vzdorný fanfarón Eduard Kohout byl typickým představitelem generace, která dozrávala a postupně ztrácela iluze během první světové války, a permanentně se snažil skrýt před okolním světem svoji rozervanou duši. Říkával, že za jeho mládí se k divadlu nechodilo, ale utíkalo. On sám se mu definitivně upsal už v sedmnácti, když se přidal ke kočovné společnosti. A až neuvěřitelně zní informace, že poprvé stanul před filmovou kamerou v roce 1913. „Velmi často se tento jeho hrdina snažil svou pravou tvář zakrýt maskou světáka, příjemného duchaplného a bezstarostného společníka, půvabného komedianta, herce života, harlekýna a šaška. Na dně jeho veseloherních postav byl vždy smutek, bolest, hořkost, nostalgie,“prohlásil o něm kdysi uznávaný teatrolog František Černý.
Princezna se zlatou hvězdou:
Dobrodruh od dětství
František Eduard Kohout se narodil 6. března 1889 v Českých Budějovicích jako druhé ze čtyř dětí truhláře a patřil ke generaci, která neměla ve zvyku poodhalovat veřejnosti své soukromí. O některé vzpomínky z mládí se přesto se svými fanoušky podělil, ale až ke konci života. Rodina se brzy přestěhovala do Plzně, kde navštěvoval s maminkou dětská divadelní představení. Učarovala mu pohádková a baladicky laděná hra Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška, a právě tehdy se prý rozhodl, že se stane hercem. Dokonce jednou utekl s cirkusovou společností, jeho první velké dobrodružství ale trvalo pouze tři dny. Během studia na reálném gymnáziu přímo vynikal v hodinách českého jazyka, současně ale navštěvoval i herecké kurzy profesora Jaroslava Hurta, herce a režiséra Národního divadla.
Angažmá na inzerát
Až k maturitě ale nakonec nedošel, protože utekl za svým snem. I když to zní jako z románu, opravdu to bylo tak. V sedmnácti letech si prostě dal do novin inzerát, že hledá divadelní angažmá, a uspěl. Jeho první štací se stala divadelní společnost A. Šípkové v Čáslavi, pak prošel společnostmi Elišky Zöllnerové na Kladně, Josefa Tuttra a ředitelky Grossové. V roce 1909 se dostal díky kamarádovi Václavu Vydrovi staršímu do Městského divadla v Plzni, kterému tehdy šéfoval slavný Vendelín Budil. A tam si ho vyhlédl herec a režisér Jiří Steimar, který ho na podzim roku 1913 angažoval v pražském Intimním divadle na Smíchově.
Ze života hmyzu:
Osudové setkání
Po jediné sezóně Eduard nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech a změna to byla osudová. Právě tam se totiž setkal s režisérem Karlem Hugo Hilarem a po třech letech oba odešli do Národního divadla, nejprve počátkem dubna Kohout a vzápětí i Hilar. Původně ho Jaroslav Kvapil angažoval pro shakespearovské role, velmi brzy ale odhalil Kohoutovu univerzálnost. Jeho herecký projev se vyvíjel z psychologického realismu přes impresionismus, expresionismus a civilismus až k věcnosti a tlumenosti, s využíváním všech výrazových prostředků. Výborně ovládal podmanivý, zvláštní hlas, dával naplno průchod své komediantské živelnosti, muzikálnosti i smyslu pro výtvarno.
Fenomenální Hamlet
Ztvárňoval rozervané titány, lidské prosťáčky, tragické křehké romantiky i lyricky laděné komické postavy. Pod Hilarovým vedením vytříbil svůj herecký rejstřík a vyrostl ve vynikajícího umělce. Největší a nejtěžší úkol na něj čekal v roce 1926, když mu Hilar nabídl, aby převzal po Eduardu Vojanovi roli Hamleta. A výsledek byl fenomenální, vynesl mu obrovský úspěch, popularitu a uznání divadelní kritiky. Kritika o něm psala jako o lyrikovi českého jeviště, kolegové mu přezdívali herecký kníže z Kampy, mistr monologu či básník mezi herci. Byl romantik tělem i duší, takže si zakládal nejen na dobré pověsti, ale i fyzické kondici, a naprosto nesnášel, když si ho někdo spletl s komikem Járou Kohoutem.
Prodej:
Odložený start
Hned po příchodu do Prahy v roce 1913 se objevil poprvé ve filmu, v raném pokusu Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen, v němž si mimo jiné zahrála i režisérova legendární manželka Anna Steimarová, dcera plzeňského divadelního ředitele Vendelína Budila. Pak si Kohout zahrál ještě v dalších němých filmech, většina se ale nedochovala. Výjimkou je milostná romance z roku 1928 Děvče z tabákové továrny, v níž ztvárnil svůdníka Anatola Rodena. Ke své postavě měl ale takový odpor, že pak několik let nechtěl o filmování ani slyšet, jenže tím propásl velkolepý start zvukového filmu a zrození zbožňovaných hvězd. Nejspíš právě proto film nevyužil jeho vynikající talent a nikdy nedostal hlavní roli.
Král vedlejších postav
Před kameru se vrátil až v roce 1937 a hrál jen vedlejší a malé postavy, různé blázny, ztroskotance, světáky, barony či pány z lepší společnosti. Vždy ale byly mistrovsky zahrané a výrazné. Po osvobození pokračoval v kariéře v Národním divadle, s jehož činoherním souborem absolvoval v roce 1949 evropské turné. Oficiálně v něm působil do roku 1960, a pak jako host ještě několik let. Dál se pravidelně objevoval i v menších filmových rolích, mimo jiné ztvárnil například císaře Ferdinanda V. v Krškově Revolučním roku 1848 či vydavatele Čestmíra Hlaváče v jeho životopisném snímku Mikoláš Aleš. Otakar Vávra mu zase svěřil postavu šlechtice Lefla z Lažan ve dvou dílech své husitské trilogie Jan Hus a Proti všem. Nechyběl ani v roce 1968 coby židovský lékař Richard Bettelheim ve filmové adaptaci psychologického hororu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, který vynesl režisérovi Juraji Herzovi několik ocenění. Naposledy stanul před kamerou krátce před smrtí, v roce 1975 jako spolumajitel baru Conchita v kriminálce režiséra Vladimíra Čecha Akce v Istanbulu.
Malá noční povídka – Umřel nám pan Foerster:
Pocit zbytečnosti
Často spolupracoval s rozhlasem a od roku 1953 se pravidelně objevoval i na obrazovce. Jeho podmanivý hlas se zachoval na mnoha zvukových nosičích, připomeňme například animovaný film Jiřího Trnky z roku 1952 Staré pověsti české, k němuž namluvil komentář. Prvních ocenění se dočkal už za první republiky, v roce 1927 dostal první Státní cenu za Hamleta, druhou v roce 1935 za tvorbu z posledních let a v roce 1939 mu byla udělena Národní cena. V roce 1953 se stal Zasloužilým a v roce 1968 Národním umělcem. Přesto trpěl ke konci života pocity přebytečnosti a nepotřebnosti. Své vzpomínky svěřil pamětem, nazvaným Divadlo aneb Snář, které vyšly poprvé v roce 1975 a za jejich dotisk získal o čtyři roky později Výroční cenu nakladatelství Odeon. Eduard Kohout zemřel 25. října 1976 v Praze a jako významný představitel české kultury byl pohřben na vyšehradském Slavíně.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo moravskoslezské, Národní divadlo, Český rozhlas, Česká televize, Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci)
Vložil: Adina Janovská