Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pohádkový maršálek si užíval svůj sen, za maskou světáka ale skrýval věčně rozervanou duši. Tajnosti slavných

13.09.2023
Pohádkový maršálek si užíval svůj sen, za maskou světáka ale skrýval věčně rozervanou duši. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Národní filmový archiv - Československý státní film

Popisek: Eduard Kohout jako maršálek v nestárnoucí pohádce režiséra Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou

VIDEO Beznadějného romantika éra němého filmu tak znechutila, že kvůli tomu nástup zvuku a rozmach československého filmu prošvihl. A běda, když si ho někdo spletl s komikem Járou Kohoutem.

Jistě si ho vybavíte jako maršálka v nestárnoucí pohádce Princezna se zlatou hvězdou, kterou natočil v roce 1959 Martin Frič. Vzdorný fanfarón Eduard Kohout byl typickým představitelem generace, která dozrávala a postupně ztrácela iluze během první světové války, a permanentně se snažil skrýt před okolním světem svoji rozervanou duši. Říkával, že za jeho mládí se k divadlu nechodilo, ale utíkalo. On sám se mu definitivně upsal už v sedmnácti, když se přidal ke kočovné společnosti. A až neuvěřitelně zní informace, že poprvé stanul před filmovou kamerou v roce 1913. „Velmi často se tento jeho hrdina snažil svou pravou tvář zakrýt maskou světáka, příjemného duchaplného a bezstarostného společníka, půvabného komedianta, herce života, harlekýna a šaška. Na dně jeho veseloherních postav byl vždy smutek, bolest, hořkost, nostalgie,“prohlásil o něm kdysi uznávaný teatrolog František Černý.

 

Princezna se zlatou hvězdou:

Dobrodruh od dětství

František Eduard Kohout se narodil 6. března 1889 v Českých Budějovicích jako druhé ze čtyř dětí truhláře a patřil ke generaci, která neměla ve zvyku poodhalovat veřejnosti své soukromí. O některé vzpomínky z mládí se přesto se svými fanoušky podělil, ale až ke konci života. Rodina se brzy přestěhovala do Plzně, kde navštěvoval s maminkou dětská divadelní představení. Učarovala mu pohádková a baladicky laděná hra Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška, a právě tehdy se prý rozhodl, že se stane hercem. Dokonce jednou utekl s cirkusovou společností, jeho první velké dobrodružství ale trvalo pouze tři dny. Během studia na reálném gymnáziu přímo vynikal v hodinách českého jazyka, současně ale navštěvoval i herecké kurzy profesora Jaroslava Hurta, herce a režiséra Národního divadla.

Angažmá na inzerát

Až k maturitě ale nakonec nedošel, protože utekl za svým snem. I když to zní jako z románu, opravdu to bylo tak. V sedmnácti letech si prostě dal do novin inzerát, že hledá divadelní angažmá, a uspěl. Jeho první štací se stala divadelní společnost A. Šípkové v Čáslavi, pak prošel společnostmi Elišky Zöllnerové na Kladně, Josefa Tuttra a ředitelky Grossové. V roce 1909 se dostal díky kamarádovi Václavu Vydrovi staršímu do Městského divadla v Plzni, kterému tehdy šéfoval slavný Vendelín Budil. A tam si ho vyhlédl herec a režisér Jiří Steimar, který ho na podzim roku 1913 angažoval v pražském Intimním divadle na Smíchově.

 

Ze života hmyzu:

Osudové setkání

Po jediné sezóně Eduard nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech a změna to byla osudová. Právě tam se totiž setkal s režisérem Karlem Hugo Hilarem a po třech letech oba odešli do Národního divadla, nejprve počátkem dubna Kohout a vzápětí i Hilar. Původně ho Jaroslav Kvapil angažoval pro shakespearovské role, velmi brzy ale odhalil Kohoutovu univerzálnost. Jeho herecký projev se vyvíjel z psychologického realismu přes impresionismus, expresionismus a civilismus až k věcnosti a tlumenosti, s využíváním všech výrazových prostředků. Výborně ovládal podmanivý, zvláštní hlas, dával naplno průchod své komediantské živelnosti, muzikálnosti i smyslu pro výtvarno.

Fenomenální Hamlet

Ztvárňoval rozervané titány, lidské prosťáčky, tragické křehké romantiky i lyricky laděné komické postavy. Pod Hilarovým vedením vytříbil svůj herecký rejstřík a vyrostl ve vynikajícího umělce. Největší a nejtěžší úkol na něj čekal v roce 1926, když mu Hilar nabídl, aby převzal po Eduardu Vojanovi roli Hamleta. A výsledek byl fenomenální, vynesl mu obrovský úspěch, popularitu a uznání divadelní kritiky. Kritika o něm psala jako o lyrikovi českého jeviště, kolegové mu přezdívali herecký kníže z Kampy, mistr monologu či básník mezi herci. Byl romantik tělem i duší, takže si zakládal nejen na dobré pověsti, ale i fyzické kondici, a naprosto nesnášel, když si ho někdo spletl s komikem Járou Kohoutem.

 

Prodej:

Odložený start

Hned po příchodu do Prahy v roce 1913 se objevil poprvé ve filmu, v raném pokusu Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen, v němž si mimo jiné zahrála i režisérova legendární manželka Anna Steimarová, dcera plzeňského divadelního ředitele Vendelína Budila. Pak si Kohout zahrál ještě v dalších němých filmech, většina se ale nedochovala. Výjimkou je milostná romance z roku 1928 Děvče z tabákové továrny, v níž ztvárnil svůdníka Anatola Rodena. Ke své postavě měl ale takový odpor, že pak několik let nechtěl o filmování ani slyšet, jenže tím propásl velkolepý start zvukového filmu a zrození zbožňovaných hvězd. Nejspíš právě proto film nevyužil jeho vynikající talent a nikdy nedostal hlavní roli.

Král vedlejších postav

Před kameru se vrátil až v roce 1937 a hrál jen vedlejší a malé postavy, různé blázny, ztroskotance, světáky, barony či pány z lepší společnosti. Vždy ale byly mistrovsky zahrané a výrazné. Po osvobození pokračoval v kariéře v Národním divadle, s jehož činoherním souborem absolvoval v roce 1949 evropské turné. Oficiálně v něm působil do roku 1960, a pak jako host ještě několik let. Dál se pravidelně objevoval i v menších filmových rolích, mimo jiné ztvárnil například císaře Ferdinanda V. v Krškově Revolučním roku 1848 či vydavatele Čestmíra Hlaváče v jeho životopisném snímku Mikoláš Aleš. Otakar Vávra mu zase svěřil postavu šlechtice Lefla z Lažan ve dvou dílech své husitské trilogie Jan Hus a Proti všem. Nechyběl ani v roce 1968 coby židovský lékař Richard Bettelheim ve filmové adaptaci psychologického hororu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, který vynesl režisérovi Juraji Herzovi několik ocenění. Naposledy stanul před kamerou krátce před smrtí, v roce 1975 jako spolumajitel baru Conchita v kriminálce režiséra Vladimíra Čecha Akce v Istanbulu.

 

Malá noční povídka – Umřel nám pan Foerster:

Pocit zbytečnosti

Často spolupracoval s rozhlasem a od roku 1953 se pravidelně objevoval i na obrazovce. Jeho podmanivý hlas se zachoval na mnoha zvukových nosičích, připomeňme například animovaný film Jiřího Trnky z roku 1952 Staré pověsti české, k němuž namluvil komentář. Prvních ocenění se dočkal už za první republiky, v roce 1927 dostal první Státní cenu za Hamleta, druhou v roce 1935 za tvorbu z posledních let a v roce 1939 mu byla udělena Národní cena. V roce 1953 se stal Zasloužilým a v roce 1968 Národním umělcem. Přesto trpěl ke konci života pocity přebytečnosti a nepotřebnosti. Své vzpomínky svěřil pamětem, nazvaným Divadlo aneb Snář, které vyšly poprvé v roce 1975 a za jejich dotisk získal o čtyři roky později Výroční cenu nakladatelství Odeon. Eduard Kohout zemřel 25. října 1976 v Praze a jako významný představitel české kultury byl pohřben na vyšehradském Slavíně.

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo moravskoslezské, Národní divadlo, Český rozhlas, Česká televize, Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská