Není erotika jako erotika. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
09.09.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Není masáž jako masáž; ilustrační foto
Všechno začalo tím, že můj syn už nebyl pár dní doma, a tak jsem si řekl, že se mu pokusím trochu uklidit v pokoji…
On se sice domnívá, že tam má uklizeno, ale kdo neviděl, neuvěří, co všechno je možné. Jednou jsem i zaslzel dojetím, když se tam chlapec pokusil sám uklidit, což spočívalo v tom, že binec zůstal, jen se ty věci dvě hodiny přehazovaly na jiná místa. Směs kytar, not, ponožek, kalhot a skladeb, jen tak načrtnutých, které svět teprve ocení. Je tam také zásuvka, kam si Vojta dává trofeje z koncertů. Jsou to především dary od dívek, hlavně podprsenky a tu a tam nějaké kalhotky, což je ale záležitost, na které textilní průmysl nezbohatne, asi pět nití a dost.
„To ti to ty holky dávají jen tak, nebo jim to bereš až po koncertě?“ zeptal jsem se, neznalý poměrů.
„Tati, to mi ty holky házejí na pódium a přitom pogujou a sundávají si to, a už to nechtějí zpátky.“
Pak se mi to pogování jal vysvětlovat blíže. Jde o zvláštní stav, do kterého se dostávají dívky při koncertech punckrockové kapely, ve které je frontmanem. Děvčata se nahrnou k pódiu a s podivným výrazem v obličeji poskakují a kroutí tělem. Jedna ruka je vztyčená a cuká se jí způsobem, jako když chcete chytit do ruky mouchu, ale zároveň ji chytit nechcete. Druhá ruka je volná právě na to sundávání podprsenky, případně jiných částí oblečení, nejlépe kalhotek. Tyto suvenýry se potom bleskurychle házejí mému dítěti na jeviště. To je na tom pro mě nejzáhadnější, protože z vlastní zkušenosti vím, jaký byl někdy problém podprsenku sundat. Všechny ty háčky, patentky, bakelitová spínátka – a někdy to všechno bylo i sešité.
„A co je tohle?“ vytáhl jsem podprsenku obřích rozměrů se zvlášť silnými ramínky, u které jsem nabyl naděje, že koncerty mého syna oceňují i zavedení umělci jako Halina Pawlowská.
„Tati, seš nemožnej, to není podprda, to je batoh a nosí se to na zádech.“
To pogování mi ale stejně vrtalo hlavou. Druhý den jsem si půjčil manželčinu podprsenku, navlékl si ji přes těsný svetr, aby mi držela na těle a začal se zmítat za zvuků synovy skladby Kaktus II.
Přerušila mě dcera: „Tati, co to tu děláš? Tady máte s macechou vouchery na thajskou masáž.“
Rozzářily se mi oči v představě krásných šikmookých dívek shromážděných kolem mé nahé, sezením v křesle a ve vinárenských lenoškách vypracované – postavy a dělajících mi masážní pomyšlení. Objednal jsem se (druhou maminku mé dcery pro všechny případy na něco později) a těšil se.
Odpoledne před masáží jsem měl ještě nějaké vystoupení, a tak jsem ve smokingu dorazil do nejmenované ulice spojující Karlův most s Malostranským náměstím. Místo čekaných slastí jsem našel poměrně snadno. Bylo mi divné, proč ve výlohách sedí lidé a mají ponořené nohy do akvárií a ryby jim okusují kůži (to jsem ještě nečetl rozhovor pana Koloce s hercem Divadla Járy Cimrmana Petrem Bruknerem, kde titulní hrdina filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! o této provozovně hovoří). Bylo to varování osudu, ale chlapec po šedesátce nemá ještě tolik životních zkušeností. A tak jsem vešel dovnitř…
„Sedni a čekej!“ řekla mi kynologickým způsobem thajská paní, která byla na moje představy o tomto druhu terapie poněkud v letech.
Těšil jsem se, že budu převlečen do kimona, nicméně paní přikázala, abych sedl do lehátka. Jsem z divadla na publikum zvyklý, ale protože jsem už prošel oním životním přelomem, kdy mě divačky při scénách tohoto druhu přestaly obdivovat, přemítal jsem, kam budou během mého svlékání přihlížející utíkat.
Paní můj smoking ale nevadil a dvěma dobře mířenými údery do spánků mě dostala tam, kde mě chtěla mít. Pak si už jen pamatuji, že mi nějakým prkénkem drtila prsty na nohou a pokoušela se mi je roztáhnout aspoň pět centimetrů od sebe (aniž jí vadily ponožky). Snažil jsem se ubránit alespoň klopy svého koncertního oděvu, ale paní řekla: „Nech to!“ a zkoušela mi vykloubit ruce. Masáž žaludku už byla klidnější; jen mi po něm tak lehce podupávala, zatímco přišla její kolegyně a dámy klábosily.
Z čela mi tekl pot a obnovily se mi žaludeční vředy. Začal jsem se bránit a zjevně dobře naladěná thajská paní se tedy radši vrhla na motýlka, kterého se mi pokoušela rozmasírovat. (Pro mladší: motýlek je to černé pod krkem, co nosí místo kravaty koncertní umělci a svobodní zednáři, kteří nemají krátké kalhoty.)
Zachránila mě manželka, která přišla na pozdější masáž a ve snaze mi pomoci poprosila paní, ať mě pustí. Dopotácel jsem se na Maltézské náměstí, sedl si na rantl plotu vedle slavné vinárny, ve které měl pan Marvan ve filmu Poslední mohykán starožitnictví, a čekal na manželku.
Přišla rozzářená a ptala se: „Bylo to fajn, viď? Mě převlékli do kimona, namazali mi tělo a pak mě jemně masírovaly čtyři Thajky! Také se cítíš jako znovuzrozený?“ Zahalil jsem se do potrhaného smokingu a záviděl svému synovi. Jak to vypadá, pohádku mého života už nebudou opakovat ani v thajské televizi.
Vložil: Jaromír Janák