První báječný Čech s klikou aneb Velká sláva, která vynášela jen astronomické dluhy. Tajnosti slavných
08.09.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: Český průkopník kinematografie Jan Kříženecký počátkem 20. století
VIDEO Vášnivému fotografovi obrázky nestačily. První české filmy vyvolával doma v koupelně a sušil je ve větru na pavlači. Převratná technická novinka ho ale málem přivedla na mizinu.
„Kříženeckého náměstí,“ hlásí anonymní hlas v autobusech, které se právě chystají zastavit jen pár desítek metrů od vchodu hlavní budovy Barrandov Studia, patřícího dodnes k největším filmovým ateliérům v Evropě. Zatímco je zná úplně každý a o jejich historii a významu pro naši kinematografii ví alespoň něco málo, za životem muže, na jehož počest bylo tamní náměstí pojmenováno, jako by se zavřela opona. Přitom to byl právě Jan Kříženecký, díky němuž se Čechy staly šestou zemí na světě a Praha prvním městem Rakousko-Uherska, v němž se filmovalo. Ode dne, kdy představil Praze převratnou technickou novinku, uplynulo letos v létě už 125 let.
Vášnivý fotograf
Narodil se 24. března 1868 na pražském Novém Městě jako čtvrtý potomek magistrátního úředníka Norberta Kříženeckého a jeho ženy Johanny, rozené Švehlové, která pocházela ze Splitu. Po maturitě na reálném gymnáziu v Ječné ulici začal studovat stejně jako o sedm let starší bratr Rudolf stavitelství a architekturu na ČVUT, na rozdíl od Rudolfa, který se stal významným českým novorenesančním architektem a dotáhl to až na rektora ČVUT, ale studium nedokončil. Už tehdy se totiž stala jeho vášní fotografie. Zaměřil se na architekturu a umělecké předměty, stal se členem Českého klubu fotografů a amatérů a za své snímky získal několik významných ocenění.
Dostaveníčko ve mlýnici:
Unikátní dokumentace
Nejprve pracoval několik let v kanceláři svého bratra, v roce 1897 byl přijat na Městský stavební úřad, kde pracoval v různých funkcích až do své předčasné smrti. Právě v tomto roce se zúčastnil výstavy fotografů amatérů v Praze, na níž mimořádně vynikly jeho záběry soch na Karlově mostě i další snímky architektonicky významných staveb z dalších českých měst. Díky tomu se stal jeho koníček všeobecně známým, takže byl požádán městským archivem o fotodokumentaci starých a historicky cenných domů, ulic a dalších památek pro jejich soupis před likvidací v rámci asanace staré Prahy včetně legendárního Podskalí, které dnes už patří jen historii. V letech 1902-1915 jich pořídil zhruba čtyři tisíce.
První Čech s klikou
Už v prosinci 1896 potkal svůj osud v hotelu U saského dvora v Hybernské ulici, v němž byl Pražanům poprvé představen kinematograf bratří Lumièrů. A zatímco se seznamoval s převratnou technickou novinkou především ze zahraničních časopisů, v roce 1897 se natáčelo poprvé na českém území. Na Šumavě tehdy vznikl hodinový záznam Hořický pašijový film, který natočili Američané, a ještě v téhož roku měl premiéru ve Filadelfii. Na jaře 1898 se Kříženecký rozhodl se spolužákem z gymnázia Josefem Františkem Pokorným k převratnému kroku, který položil základy naší kinematografie. Díky velkorysé půjčce jeho otce Františka Pokorného, člena správní rady Maršnerovy čokoládovny, později přejmenované na Orion, koupil Lumièrovu kameru Cinématographe č. 277 a šest kazet na 17,5 metru filmu, který vyráběla od roku 1896 firma Société des Celluloses Planchon Victora Planchona v Lyonu. Záliba to byla hodně drahá, za cenu dvou kamer se tehdy dal v Praze koupit starší rodinný domek. Díky tomu se ale Jan stal zřejmě historicky prvním kameramanem na území Rakousko-Uherska.
Cyklisté:
Český kinematograf
První zhruba minutové filmy byly jednozáběrové, doprovázené slovním výkladem děje. Publiku je Kříženecký s Pokorným představili už v červnu na Výstavě architektury a inženýrství v Královské oboře (dnešní Výstaviště Praha). První české kino nazvali Český kinematograf. Provizorní dřevěnou boudu s plátnem 5x6 metrů nazvali divadlo Uranie. První film, nazvaný Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, zachytil ruch na dnešním náměstí Míru, druhý Polední výstřel děla na baště sv. Tomáše ránu z děla na pražských hradbách, která tehdy oznamovala zvoníkům, že mají začít zvonit poledne, a třetí, Svatojanská pouť v českoslovanské vesnici, dění na výstavišti. Díky mimořádnému úspěchu pak vznikly další. Dokument Voltýžování jízdního odboru Sokola pražského dokonce zařadila do svého distribučního katalogu i společnost bratří Lumièrů, což lze považovat za první zahraniční úspěch českého filmu.
Nápad populárního komika
První původní filmy nejsou černobílé, ale originální kopie mají žlutooranžovou monochromatickou barvu. Zpočátku je Kříženecký posílal na vyvolání k Lumièrům do Lyonu, později je začal vyvolávat sám, navíc výrazně levněji. Rodily se v koupelně jeho bytu v Sokolské ulici č. 34 a sušily ve větru na pavlači. S nápadem dodat statickým záběrům pohyb údajně přišel populární komik a písničkář Josef Šváb-Malostranský, který si v nich také zahrál. Díky tomu vznikly ještě v roce 1898 historicky první české krátké němé snímky Dostaveníčko ve mlýnici, v němž si údajně zahrála i Kříženeckého první manželka Marie, jiné zdroje ale tvrdí, že hlavní ženskou postavu ztvárnila servírka z nedalekého hostince, Výstavní párkař a lepič plakátů a Smích a pláč. Navzdory velkému zájmu publika ale projekt nepřinesl velký zisk, pomohl sice filmovým nadšencům uhradit dluh na nákup techniky a materiálu, ale jen s odřenýma ušima.
Slavnost zakládání pomníku Františka Palackého:
První hraný film
K dalšímu natáčení se Kříženecký vrátil souběžně s prací úředníka až s novým tisíciletím, natočil několik dokumentů, občas pořádal přednášky. Další hraný film, grotesku Nejlepší číslo, natočil až v roce 1907. O rok později byl požádán o několik dokumentů pro Jubilejní výstavu obchodní a živnostenské komory, zřídil na ní se společníkem Maximilianem Kockem The Royal Biograph Co. a provozoval také reklamograf. Tehdy si upravil kameru, nechal si vyrobit dřevěnou kazetu vlastní konstrukce na 80 metrů filmu a začal se pokoušet o pohyb kamerou. Přesto tento projekt skončil finančním fiaskem. V září 1910 založil Grand Royal Bio de Prague na II. České ovocnářsko-zahradnické výstavě, ale ani tentokrát nebyl úspěšný a zadlužil se na dlouhá léta. Přesto se rozhodl natočit první hraný film, komedii Jarní sen starého mládence, který je považován za ztracený. Spolupracoval na něm s druhým českým kameramanem Antonínem Pechem, synovcem spisovatelky Elišky Krásnohorské, a natáčení trvalo skoro dva roky.
Zadlužený až po uši
V roce 1911 znovu představil kinematograf na Výstavě hospodářské a natočil zřejmě svou poslední aktualitu, nazvanou Pomník Františka Palackého před dokončením. Výstava mu ale vynesla jen další dluhy, kvůli nimž byla dokonce na jeho magistrátní plat uvalena exekuce, a údajně je splácel až do roku 1918. V té době se rozvedl s první manželkou, chudou a krásnou prodavačkou Marií, s níž měl syna Zdeňka, kvůli románku s mladou učitelkou Zdeňkou Klejzarovou, s níž se oženil podruhé. Po sérii neúspěchů se pak věnoval především práci na stavebním úřadu a v roce 1912 se stal souběžně ředitelem a promítačem v kině Louvre na Národní třídě, které vybudoval v roce 1911 František Tichý. První světová válka ale kino uzavřela. V letech 1916-1918 dohlížel na techniku Kina Elektra, které bylo po válce přejmenováno na Světozor. Díky své licenci se v roce 1918 stal jeho ředitelem a v prosinci byl jmenován firmou Kinema zástupcem společnosti k půjčování filmů kinematografických. Největšího rozmachu československé kinematografie se Jan Kříženecký nedožil, zemřel předčasně v pouhých třiapadesáti letech 12. března 1921. V roce 1946 mu byl udělen in memoriam titul Průkopník české kinematografie a o rok později bylo po něm pojmenováno náměstí před barrandovskými ateliéry. Jeho životní příběh převyprávěl v roce 1978 v historické komedii Báječní muži s klikou režisér Jiří Menzel.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Encyklopedie Prahy 2, Český rozhlas, Zdeněk Štábla: Český kinematograf Jana Kříženeckého, Česká kameramanská škola)
Vložil: Adina Janovská