Od hospody po kabaret aneb Mistrem zábavy pro bohaté i chudé. Tajnosti slavných
06.09.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv-Lucernafilm
Popisek: Legendární kabaretiér Dóďa Pražský na jediném dostupném snímku, jako vrchní v baru s Adinou Mandlovou a Theodorem Pištěkem v komedii Hotel Modrá hvězda
VIDEO Smysl pro humor, hbitý jazyk, notná dávka exhibicionismu… a herecký talent. To vše mu daly do vínku sudičky, stejně skvěle se jeho výstupy bavili štamgasti v hospodách i návštěvníci luxusních barů.
Bavit se lidé chtěli odpradávna, jen forma se postupně proměňovala. První kabarety se sice zrodily ve Francii už koncem devatenáctého století, kdo by neznal Folies Bergère či přinejmenším Moulin Rouge. Celosvětovou módu nové formy zábavy odstartovala v roce 1900 Světová výstava v Paříži, u nás se ale začala naplno rozjíždět až počátkem dvacátého století. Kdo by neznal Emana Fialu, Ference Futuristu, Vlastu Buriana, Járu Kohouta či třeba Karla Hašlera, kteří se zpočátku stali především hvězdami nenáročné zábavy pro lidové publikum i honoraci. Vtipné a satirické písničky, scénky, parodie i sólové výstupy lidových humoristů tvořily program hospodských sálů i luxusních nočních podniků a postupně získávaly uměleckou kvalitu. A mezi nimi zářil geniální samouk s mimořádný smyslem pro humor, který si zvolil pseudonym Dóďa Pražský. Zahlédnout ho můžeme i v některých filmech pro pamětníky, jeho jméno ale bylo už neprávem téměř zapomenuto.
Šantán, nebo kabaret?
Ve skutečnosti se jmenoval Antonín Slavíček a narodil se v Praze 13. června, pravděpodobně v roce 1892. Některé zdroje sice uvádějí rok 1898, vzhledem k jeho prvnímu doloženému působení už před první světovou válkou je ale tento letopočet méně pravděpodobný. Začínal totiž už v roce 1912 v pražském kabaretu Bílá labuť. Jeho název později převzal nejslavnější pražský obchodní dům, který vyrostl v sousedství v ulici Na poříčí, jež byla v té době považována za pražský Montmartre. Těmto podnikům se tehdy říkalo šantány, název kabaret se zrodil až později, a zatímco jinde se v nich servírovalo víno nebo káva s koňakem, v Praze jednoznačně vedlo pivo a honosnějším podnikům zdatně konkurovaly hostince se stálým hudebním programem, například s dámskou kapelou v podniku U Ježíška v Spálené ulici.
Kristian:
Každodenní škola života
Další čtyři roky Dóďa procházel praktickou hereckou školou v řadě kočovných divadelních společnostech. Do Prahy se vrátil 1 roce 1916, získal angažmá jako konferenciér u Karla Samce a v kabaretu Parlament, v němž už se úspěšně uplatnil i jako režisér, a v roce 1921 stanul v čele Pražské organizace československých kabaretiérů a stal se ředitelem kabaretní scény Lucerna v Moravské Ostravě. V roce 1929 se vrátil do Prahy a vedl společně s herečkou Olgou Augustovou kabaret Komedia. Kabaretu zůstal věrný i v třicátých letech, vystupoval mimo jiné v Lucerně nebo kabaretu Kakadu, současně ale dál jezdil po celé republice s představeními, v nichž vystupovali populární pražští herci a písničkáři, například Karel Hašler, Ela Šárková či Vojta Merten.
Film jako vedlejšák
Na stříbrném, plátně se objevil poprvé už na sklonku němé éry, jako syn školního inspektora v melodramatu z roku 1929 Osud tří srdcí, a o tři roky později konečně ve filmu i promluvil coby průvodce Čedoku v komedii režiséra Svatopluka Innemanna Šenkýřka „U divoké krásy“. Pak následovala pětiletá přestávka, způsobená především jeho vytížeností na jevištích zábavních podniků, a pro film ho znovu objevil až v roce 1937 režisér Martin Frič, jenž ho obsadil jako rozhlasového reportéra v dramatu Láska a lidé. Pak už ho filmaři zvali ke spolupráci pravidelně, opět ale kvůli nedostatku volného času většinou ztvárňoval jen malé vedlejší postavy, velmi často zaměstnance barů a restaurací.
Díky, pane Kříženecký:
Fričův oblíbenec
V roce 1938 se proměnil ve vrchního v horském hotelu v komedii Vladimíra Slavínského Slečna matinka. Nejvíc byl vytížen v roce 1939, kdy si zahrál číšníka v Orientbaru ve Fričově komedii Kristian, vyvolávače na pouti v komediální operetě Jana Svitáka U svatého Matěje, barmana na lodi v melodramatu Václava Binovce Nevinná a komorníka ve Fričově psychologickém dramatu Muž z neznáma. V roce 1942 opět oblékl oblek vrchního v baru v nestárnoucí komedii Martina Friče Hotel Modrá hvězda, o rok později ho Frič obsadil jako revizora záložny v dramatu Barbora Hlavsová a naposledy stanul před kamerou v roce 1944 jako sklářský dělník v romantickém dramatu Jarní píseň, které bylo režijním debutem Rudolfa Hrušínského.
Zapomenutá hvězda
Za druhé světové války se Dóďa Pražský dál věnoval hlavně tomu, co uměl nejlépe, kabaretu. V roce 1942 se stal členem do Souboru Petra Říhy, v němž brzy převzal vedení, přejmenoval ho na Soubor Dódi Pražského a působil v něm také jako konferenciér. Díky jeho koncesi soubor vystupoval střídavě v Radiopaláci na pražských Vinohradech a na zájezdech po venkově, kvůli slábnoucímu zájmu publika se ale už v roce 1943 rozpadl a Dóďa pak až do osvobození vystupoval v různých pražských kabaretech. V roce 1945 odešel z jeviště, začal pracovat jako obchodní ředitel Městského divadla v Podmoklech (dnešní Městské divadlo v Děčíně) a další filmové role se už nedočkal. Před kamerou se ale přece jen objevil ještě jednou, v roce 1978 jako pamětník počátků československého filmu v televizním dokumentu Díky, pane Kříženecký. Autor řady kupletů, vystoupení, pásem, šlágrů a kabaretních revuí Dóďa Pražský zemřel zapomenut v únoru 1981 v Praze, přesný den ale není znám.
(zdroje: ČSFD, FDB, Karel Altman: Zlatá doba štamgastů pražských hospod)
Vložil: Adina Janovská