Smrtka v předklonu je neškodná. Záhady života
03.09.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Smrt - ilustrační foto
Staly se vám zvláštní situace, které si nedokážete vysvětlit jinak, než že šlo o jevy mezi nebem a zemí? Důchodkyně Zdena Kulčáková Andrýsková ze Vsetínska (65) se s námi podělila o ty své. „Víte, já už mám nějaký věk a leccos si pamatuji. Dneska hodně lidí existenci duchů považuje za něco zvláštního, paranormálního, případně nemožného, ale pravdou je, že naši předci ji měli za samozřejmou…“
V údolí ve vesnici, kde jsem jako malá holčička žila, bývaly malé dřevěné chalupy a na okolních kopcích lidé pásli ovce a krávy. U zvířat na pastvinách celé léto vždycky někdo z rodiny byl a dennodenně se o ně staral, dojil krávy, z mléka vyráběl sýry atp. Byla to práce na plný úvazek. Jednou za čas pastevci scházeli do vesnice ke své rodině, zařídili si tam vše potřebné a zase se vraceli. Obvykle dolů chodili zejména v noci, když vše utichlo a zvířata spala. Ze zvláštních příběhů ze života, které nám občas pastevci vyprávěli, mě už jako malou mrazilo.
Jedna svobodná mladá žena ze sousedství nám barvitě popisovala, že v noci, když chodívá sama lesem do vesnice, občas slýchává řinčet řetězy. Zvuky vždycky vycházely od stromu, kde se kdysi jeden nešťastník oběsil. Široko daleko se vyprávělo, že ten strom je prokletý. Ona o tom nepochybovala a zvuk řetězů si spojovala s ďábelskou mocí. Přestože ta mladá žena strom vždycky pro jistotu obcházela velkým obloukem, zvuk hlomozících řetězů, který vibroval celým lesem, ji vždycky, když jej zaslechla, velice děsil. Ani se jí nedivím.
Kulový blesk má inteligenci
Pastevci přitom měli pro strach uděláno – v lesích a loukách se poměrně běžně setkávali s kulovými blesky (prý měly velikost kýblu), fosforeskujícími pařezy a dalšími zvláštnostmi přírody, života i smrti. Asi nikdy nezapomenu ani na příhodu, spojenou s kulovým bleskem, kterou mi vyprávěli rodiče. Když mělo začít hromobití, bývalo zvykem, že všichni ve svých dřevených chaloupkách okamžitě zavírali okna. Říkávali, že by dovnitř mohl vletět blesk a někoho zabít. Jeden vesničan tvrdil, že jemu se nic takového nemůže stát, a smál se na celé kolo, že to jsou jenom pověry. Věřte nevěřte, právě jeho kulový blesk časem zabil.
Na tyhle příhody se nedá zapomenout, a i když je mi už pětašedesát, je to ve mně. Rodiče mě vždycky učili, že není dobré se těmto jevům s vlastní inteligencí nijak vysmívat, že to přináší neštěstí. Říkávali, že se to člověku vždycky nakonec vymstí. Zkrátka, naši předci žili jiným způsobem než my, byli daleko víc spojeni s přírodou a nějaké UFO je rozhodně nerozhodilo. Věděli, že takové jevy patří k životu a jsou tady s námi už věky věků.
To se ti jen zdá…
Když jsem byla ještě úplně maličká, často jsem se v noci bála. Za nočním stolkem někdy vylézala černá ruka a pohybovala se směrem ke mně. Vždycky jsem začala křičet a řvala do chvíle, než rodiče přišli a snažili se mě uklidnit. Sice mi obvykle rozsvítili, ale nikdy mi nevěřili, že by to, co vidím, mohlo být skutečné. Bylo to velice frustrující. Když se to stávalo zas a znovu, tak mi raději nechávali rozsvícené světlo. Dlouhá léta mi vrtalo hlavou, s čím, nebo lépe řečeno s kým jsem tenkrát u nás v domě měla tu čest. Nebyla to jen ta ruka, kterou jsem občas zahlédla, podobně nepříjemně na mě působily i náš sklep a zahrada. Nechtěla jsem tam chodit. Jako dítě jsem to nedokázala rodičům vysvětlit, ale určitým vnitřní zrakem jsem občas viděla obrazy minulosti a staré hroby, které jsou přímo pod naším domem.
Záblesky obrazů minulosti
Jakmile moje dcera dospěla, společně jsme pátraly, jestli se v naší vesnici dříve nestalo nějaké neštěstí, které by s tím vším mohlo souviset. Dívaly jsme se dokonce i do kronik a v místě, kde bydlím, pocházejí nejstarší zápisy z doby, kdy byl postaven kostel. Chvíli to vypadalo, že s dcerou konkrétní odpověď nenajdeme, jenže pak jsme dostaly obě vizi. Naprosto stejnou! Spatřily jsme záblesky pohyblivých obrázků z doby, kdy se v naší zemi začalo šířit křesťanství, byly s tím spojené krvavé masakry pohanů. Dnes už nepochybujeme, že půda, na níž je postavena naše vesnice, byla zbrocena krví. Pohané, kteří se tenkrát statečně snažili bránit své rodiny, zvyky a víru, neměli proti ozbrojeným křesťanům nejmenší šanci.
Všechno jsme spatřily do nejmenších detailů. Jak byli pohané oblečeni, jak se snažili bránit s obyčejnými cepy v rukou... Ti nešťastníci se sice pokoušeli v zoufalství utéct do hor, ale smrti stejně neunikli. Byli strašlivým způsobem zmasakrováni hlavně v místě, kde dnes máme ve vesnici budovu školy.
Viděly jsme také starého šamana, který krátce před svou násilnou smrtí proklel všechny muže, kteří u masakru byli. A já si dokonce myslím, že ta děsivá pohanská kletba byla natolik silná, že přetrvala staletí a na místní obyvatele působí dodnes. Nemohla jsem si nevšimnout, že tady u nás muži umírají v poměrně mladém věku, i můj bratr se dožil jenom čtyřicítky. Nebo mají naši chlapi velké psychické problémy, trpí schizofrenií, depresemi, páchají sebevraždy atp. Jen ve svém okolí mám hned několik schizofreniků. Soused se mi například svěřil, že se musí obloukem vyhýbat kolejím, prý ho něco, co potlačuje jen těžko, nutí, aby skočil pod vlak! Snažila jsem se obcházet vesnici, zapalovat svíčky a sypat sůl, abych prokletí místních mužů prolomila, ale nijak to nepomohlo. Jen jsem asi začala vypadat jako blázen, a tak jsem toho raději nechala. Obvykle o tom, co vám tady povídám, nahlas s cizími lidmi nemluvím. Mám ale přátele, kteří mají obdobné zkušenosti a prožitky jako já.
Zdena Kulčáková Andrýsková ze Vsetínska; foto Záhady života
Stalo se neštěstí
Osobních prožitků mezi nebem a zemí, které se do mě silně vryly, mám už docela dost. První mimořádně zvláštní událost, spojenou se smrtí, jsem zažila ještě v době, kdy jsem otěhotněla. Najednou, zčista jasna, jsem měla neodbytný pocit, že můj tchán zemřel, a to se také stalo. Tchán měl dlouholeté problémy se srdcem a zemřel na srdeční selhání. Dodnes jsem přesvědčená, že jeho duše tenkrát vstoupila do mě, protože se nám později narodila holčička s těžkou srdeční vadou a do dvou let nám zemřela. Zazlívala jsem tenkrát lékařům, že ji udržovali tak dlouho na životě, protože strašlivě a zbytečně trpěla.
Osm let utrpení
S duchovní bytostí, které lidé říkají Smrt, mám už poměrně bohaté zkušenosti. Nějak se jí u nás zalíbilo a naše sousedství během jednoho týdne navštívila třikrát. Nejprve souseda, který bydlel o dva domy dále, zemřel ve svých asi šedesáti letech na rakovinu. Smrt si ho vzala jako prvního. Za dva dny se vrátila pro jeho tetu (bydlela ve stejném domě) a do týdne se vrátila a přišla si pro mou maminku. Dlouhých osm let už trávila na lůžku a já se o ni ve dne v noci starala. V té době už se její stav hodně zhoršil, a dokonce i zdravotní sestra, která k nám občas docházela, říkala, že už je to všechno otázkou několika dní. Věděli jsme, že maminka odchází, už měla i nos do špičky (to je taková lidová moudrost, že se dlouhodobě trpícím lidem krátce před smrtí zašpičatí nos a zostří rysy). Ke konci maminka hodně spala, nejedla a skoro ani nepila, zkrátka jsme věděli, že už se to blíží. Naše rodina má pekárnu a té noci, kdy nás navštívila Smrt, měla dcera noční službu. Byla jsem s ní domluvená, že se půjde na babičku podívat, abych nemusela vstávat.
Jdi pryč!
Později mi popsala, že jakmile přišla do jejího pokoje, celá zkoprněla. U babiččiny postele totiž stála tmavá silueta a otočila k ní hlavu. V dceři by se krve nedořezal, věděla totiž s jistotou, že je to sama Smrt. Neměla o totožnosti té bytosti nejmenších pochyb! Dcera se zastavila ve dveřích a hlava se jí málem rozskočila příkazem, aby okamžitě odešla pryč. Nebyla vítána.
A já jsem se v tu samou chvíli probudila v ložnici se strašlivým pocitem. Neumím to vysvětlit, ale přítomnost Smrti jsem cítila i já, věděla jsem, že tam je a k čemu se schyluje. V ložnici byla najednou ohromná zima, a přestože jsem byla přikrytá, po kolena jsem necítila nohy, jak nepříjemně mravenčily. Byla to síla. Neměla jsem strach, to nemohu říct, ale napětí ve mně by se dalo krájet a prožívala jsem pocity, které ani nemají jméno. Nenašla jsem odvahu vstát z postele a jít se za babičkou podívat, vedle mě spala tříletá vnučka, která měla neklidné spaní, pořád sebou házela a celou noc se budila. Nemohla jsem od ní odejít.
Když jsem vstala, babička k mému milému překvapení ještě žila. Dcera mi vyprávěla, že když se nad postelí Smrtka sklonila, babička se celá okamžitě propnula. Vypadalo to, že z ní právě bytost vysává veškerou energii, která jí ještě zbývá. Myslím, že v noci nezemřela jen proto, že se chtěla se mnou ještě setkat. Ráno jsem se k ní posadila a pohladila ji láskyplně po tváři. Bylo na ní vidět, že by mě chtěla také pohladit, ale už zkrátka neměla sílu ani zvednout ruku. Pak zavřela oči a odešla…
Se Smrtkou se tehdy naše rodina nesetkala poprvé. I já jsem ji už několikrát zahlédla, hlavně na hřbitově. Po mnoha zkušenostech jsme s dcerou (která je na tyhle věci ještě vnímavější než já) přesvědčené, že když je Smrtka v předklonu, je poměrně neškodná, ale jak se narovná, je zle. V tu chvíli bere…
Smrtka si chodí i pro zvířata
Dříve jsme bydleli v paneláku, než jsem po tatínkovi, který už také zemřel, zdědila dům a pekárnu. V bytě, v němž jsme dříve bydleli, jsme hojně chovali hlodavce. Vnuk si je přál, a tak jsme měli v teráriích myši, křečky, morčata… No zkrátka pořád něco. Hlodavci mají velmi krátkou životnost, takže se zvířata hodně obměňovala. Ale proč vám o tom vyprávím? Dcera měla jednoho dne v blízkosti synova pokoje velice zvláštní pocit, a tak se šla podívat dovnitř. U jednoho morčete, které sebou právě házelo a škubalo, stála zvláštní bytost. Vypadalo to, že má protáhlý dlouhý obličej, připomínala šakala.
Podle dcery si ta bytost dokonce sedla na postel a na matraci se v ten samý okamžik udělal důlek! Chtěla tomu všemu porozumět, a tak ještě ten samý den sedla k internetu a snažila se přijít na to, koho vlastně viděla. Netrvalo dlouho a byla ve svém pátrání úspěšná, obrázek mi pak ukazovala. Byla přesvědčená, že se jednalo o Anubise, egyptského boha smrti. Z tohoto důvodu se domnívám, že bytostí, které mají na starosti převádět živé do říše mrtvých, je mnohem víc. Není jen jedna.
Moje dcera je z nějakého důvodu na věci mezi nebem a zemí mnohem citlivější než já, a obzvlášť dobře dokáže vycítit přítomnost smrti. Kolikrát mi vyprávěla, že v noci někdo po paneláku zase rejdil, a do pár dní se pak v domě obvykle objevilo parte. Takovou schopnost vycítit blízkou přítomnost smrti má dcera odmalička a mě to nikdy nijak nepřekvapovalo. Vím, že je to možné. U nás na vesnici každý věděl, že když bezdůvodně vyje pes, je to velice špatné znamení. V rodinách nebo v těsném sousedství, kde pes úpěnlivě vyl, obvykle do dvou dnů někdo zemřel.
Nemusíte mi věřit, ale podle mě existují různé typy nehmotných bytostí. Nejen ty neutrální, mezi které řadím Smrt. V naší realitě jsou i jiné, nižší bytosti, které, aby v našem světě mohly přežívat, se musí živit lidskou energií. Působí na naše podvědomí a ponoukají nás různými způsoby, abychom v sobě probouzeli a živili strach, nenávist, agresivitu atd., jen proto, aby z nás do prostoru unikala energie, kterou se pak živí. Nemáme šanci poznat, jestli to vnuknutí myslet na to či ono přišlo skutečně od nás, nebo nám k němu někdo neviditelný pomohl…
Převzato z časopisu Záhady života
_20230903.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL