Karlové Effa a Fiala (co hrál Limonádového Joea). Divadelní zvířata. To jsou dnešní témata Soboty Jaromíra Janáka
komentář
02.09.2023
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Momentka z filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera
Polská krev bývala kdysi v Karlíně něco jako Prodanka v Národním. Dirigenti a režiséři si do ní obsazovali ty nejlepší zpěváky, které v Karlíně měli. Hraběte Baranského hrál Karel Fiala, skvělý zpěvák a výborný herec, miláček paní a dívek všeho věku, dnes už známý jen divákům filmů pro pamětníky jako představitel titulního Limonádového Joe. (A divákům filmů pro nepamětníky jako dědeček Anny Fialové, představitelky titulní Ivety v seriálu Iveta. Ty titulní role se v jejich rodu dědí.)
Karel byl pověstný naprosto dokonalou pamětí, nepamatuji, že by měl takzvané vokno. Až na jeden případ. Už před koncem Polské zpívá Baranský hlavní hrdince Heleně krásnou melodii s textem: „Tebe mi, děvčátko, dal pánbůh sám, to všechno vím, to všechno znám, dívenko milá, tys dobrá má víla.“ Najednou mu přišlo nějaké zatmění a udivenému publiku zpíval: „Tebe mi, ty vílo, teď všechno znám, pánbůh tě má, že tě furt mám“ a tak pořád dokola. Nějaký altruista šťouchl do nápovědky, paní Příhodové, jež si poklidně četla v časopise Kočičí rozhledy, která začala zuřivě listovat v nápovědním textu, přičemž na zpoceného tenoristu křičela to, co dávno věděl: „Karle, to není vono!“ Ale to už byla opona dole a představení v troubě.
Za všechno mohly ty Kočičí rozhledy. Paní Příhodová byla milá a hodná paní, která v roce 1921 pomáhala Antonínu Zápotockému zakládat KSČ pod jedinou podmínkou, že v novém režimu zajistí rovnoprávnost koček a psů – a když slib nedodrželi, stranu opustila. Milovala svého kocoura Vaška, kterému jsme podle stejnojmenného světoznámého houslisty zvaného Český Paganini, který u nás v divadle občas hostoval, říkali Váša Příhoda.
Na zájezdu v Táboře, kde jsme hráli odpoledne i večer, Váša mezi představeními zalezl do skladu nábytku, pěkně dozadu pod srovnané židle. „Vašíku, pojď k mamince!“ lkala hrůzou paní Příhodová. Bylo třeba ho vytáhnout, což dokázal až kolega technikář Tonda Dohalský (celým jménem Antonín hrabě Bořek Dohalský z Dohalic), který Vašíka pro nedostatek jiných možností dokopl směrem k paní nápovědce. Jenže ouha, Vašíkovy drápy skončily ještě dál, na pověstném nose Karla Effy, který akci s potěšením přihlížel. Představení bylo odloženo, volal se lékař, aby zastavil krvácení, a paní Příhodová otírala Vašíkovi z pracek Effovu krev v obavě, aby od ní Váša Příhoda něco nechytil…
Karel Effa (snad kromě vlčáka Pietra, s kterým za války sloužil jako příslušník Vládního vojska v Itálii a složil o něm stejnojmennou píseň, která ho vymrštila do vod šoubyznysu) neměl na zvířata štěstí. Když jsme hráli operetu Járy Beneše Na ty louce zelený (o které jsem v této rubrice už psal – viz odkaz mezi odstavci), střídali se v ní Jarda Štercl, Boža Bezouška a Karel Effa v roli hajného Štětivce. S fenkou hajného Štětivce chce seznámit svého psa Scipiona pan profesor Bulfínek, ale Štětivec jeho návrh pochopí jako Bulfínkovu žádost o ruku jeho dcery Hančí. To v naší inscenaci můžete vidět dosud, protože legendární představení bylo natočeno pro televizi, i když nepěkně prostříhané nůžkami cenzora.
Když se inscenace tvořila, pan režisér vyhlásil konkurz na jevištního psa, a tak začal konkurz (dnes casting). Milan Chladil (ano, ten z dvojice Chladil-Simonová, co o nich přede mnou už Goethe psal) se snažil panu režisérovi vyhovět, a tak se jednoho dne před desátou hodinou pokoušel protáhnout úzkými dveřmi u vrátnice do divadla dvoumetrovou dogu. Psovi se dovnitř moc nechtělo, ale pak zahlédl Karla Effu, jak v mysliveckém kostýmu a zrzavou parukou na hlavě po zkušenosti s kocourem Vášou křičí na Milana: „Sinátra, neblbni, s tím čoklem nehraju!“ Tak došlo k nechtěnému konfliktu mezi českým Belmondem Effou a českým Sinatrou Chladilem, o němž se v divadle dodnes vyprávějí legendy a jehož iniciátorem se stal Milanův pes. Plavným skokem se vrhl k Effovi, který se v hrůze držel židle a snažil se být co nejmenší. Hlubokým hlasem zaštěkal a – zřejmě proto, že se mu Karel líbil – začal radostně výt.
„Ježíšmarjá, Sinátra, odveď si tu bestii, chce mě sežrat!“ úpěl Karel.
Milan (jemuž Calderón důvtip dal) se zaposlouchal, a snažil se Effu uklidnit: „Jestli to vytí nebylo tvoje, tak z něj musíš pochopit, že ten pes tě má rád!"
„Asi jako já svíčkovou – a já se sežrat nenechám,“ řval Effa.
Pes pochopil, že se mluví o něm, a zdvojnásobil projevy lásky k nešťastnému herci. Přední nohy si opřel o Karlova ramena a začal pečlivě olizovat líčení z jeho obličeje. Nakonec vzal do zubů Effovu zrzavou paruku, lehce ji přežvýkl a odhodil ji směrem k inspicientovi, který se ji zcela marně pokoušel vyhladit do původního tvaru. Když si zamilovaný pes svého Karla Effu upravil podle své představy, posadil se mu u nohou, položil mu hlavu do klína a vrčel na každého, kdo se chtěl k jeho objektu lásky přiblížit. Jenže Karel jeho lásku neopětoval.
Ten den se už nezkoušelo. Milan Chladil vzal psa a se slovy „Pojď, tady si nevážejí nikoho, já bych moh vyprávět“ ho odvedl naproti do Rakovnické restaurace, aby mu troškou jídla, kterou mu kuchař, milovník zvířat, nachystal do umyvadla, dal zapomenout na jeho trápení.
Druhý den krásná baletka Regina, které se v divadle říkalo familiárně Lízátko, přivedla jezevčíka Dicka. Ten odehrál plných tři sta představení, načež mu sláva stoupla do hlavy, u východu z metra si lehl na záda a předstíral, že dál nemůže, a vyžadoval posledních dvě stě metrů dovézt taxíkem, což mu divadlo strhlo z honoráře. Hvězda je holt hvězda, ať lidská nebo zvířecí.
Dnes už se operety moc nehrají. Nahradily je muzikály, což jsou často podivné vypoceniny, do kterých se angažují začínající amáci a jedna či dvě šedesátileté herečky-zpěvačky, které si myslí, že jim někdo uvěří roli plachých šestnáctiletých dívek, jimž se vlastně ani v tom věku moc nepodobaly…
Vložil: Jaromír Janák