Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Děti měl rád, byť se tvrdil opak, peníze ale raději. Antonín Jedlička stoletý… odešel před třiceti roky. Výročí Iva Fencla

29.08.2023
Děti měl rád, byť se tvrdil opak, peníze ale raději. Antonín Jedlička stoletý… odešel před třiceti roky. Výročí Iva Fencla

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Antonín Jedlička, kterého svého času znal celý národ jako Strýčka Jedličku, co umí tak bezvadně napodobovat zvířátka... Objevil se i ve slavné Arabele.

Antonín Jedlička (1923 - 1993) by se letos dožil sta let, ale tragicky umřel při tenise, podobně jako osm let předtím scenárista Jaroslav Dietl. Zahynul 28. srpna 1993 v Houšťce (Stará Boleslav) a na kurtu, který jsem znal jen dík tomu, že jsme měli kus dál kolej, když jsem studoval. Má generace, narozená v šedesátých letech, ale Strýčka s takovou samozřejmostí nevnímala, a tak vtip Ivana Mládka (ten mu byl vzdáleně podobný a roku 1993 jej přátelsky obsadil do své krvavé komedie Deset malých běloušků), že se prý Jedlička narodil kterési pohádkové bytosti, jsem nepochopil, respektive s odstupem.

Antonín Jedlička se, jak známo, specializoval na děti, ale taky na peníze. Což není žádná krutá výtka, neboť kdo z nás na peníze není; je to tak trochu povinnost na ně být a taktéž poznaná nutnost.

U něj to však bylo markantní, kouzelně nezastřené a nemyslím, že jde o klep, když se říká, že za peníze účinkoval i po bytech (kde měli děti).

Jedlička se navíc vyznal, nenechal se šálit a měl vždy všechny výhody, které si uhlídal. Dával si na to zatroleně pozor a nechtěl, aby mu nějaká unikla. Když někdo, s kým zrovna klábosil, to či ono výhodné členství postrádal, Antonín Jedlička se mu vysmál. „Jak to, že nemáš? To přece musíš mít. Jak to, že tuhle možnost slevy neznáš, člověče.“

Po převratu mě AJ na chvíli, ale zcela dostal svými KULIŠÁKY.

Stoupl si nechráněně a všemu odevzdaně na prostou ulici a televizní kameraman začal točit. On číhal a chodili nic netušící Pražáci a bylo to, tuším, někde u Vyšehradu. Jedlička lidi se samozřejmostí oslovoval, ale problém našli. Otázka, jak ji slyšeli, nedávala smysl.

Tou otázkou byla zdánlivě normální věta - a ve skutečnosti nesmysl. Poněvadž otázka obsahovala právě onoho KULIŠÁKA. Ne přeřek! Záměrnou kolnu.

KULIŠÁK, to je totiž rafinovaně uchystaný nesmysl ve větě, který zní, jako by šlo o větu smysluplnou, ale blbě slyšíte a jste vůl.

Je těžké KULIŚÁKA vymyslet! Ještě těžší je ho přednést, aniž byste se odhalili. Hodně lidí to s KULIŠÁKY zkusilo - a oslovený je upozornil, že jsou trapní a nemožní, anžto českou větu staví nesmyslně. Tak to se Jedličkovi samozřejmě nikdy nestalo. Na bilion procent jste si tváří v tvář tomuto pouličnímu herci byli jistí, že je chyba na vaší straně. To vy jste přece tupě přeslechli asi tak dvě slabiky (ne víc) a nikoli Jedlička cokoli komolil. I káli jste se.

Pozoroval jsem lidi sledované skrytou kamerou - a všichni byli zoufalí. Ale Jedlička opakoval nesmysl s kamennou tváří gangstera z Chicaga (tak i trochu vypadal) a napotřetí jste většinou už nějak reagovali, aby se neřeklo a nebyli jste za pako. A doufali jste, že on nepozná vaši sluchovou podřadnost. A on se vám pod fousy jen smál. Pokusil jsem se pořady s KULIŠÁKY objevit na YouTube, ale marně. Pár jiných Jedličkových pořadů tam najdete.

 

S českým filmem si začal v nějakých patnácti letech, a ještě před válkou (1938), ale tohle médium se neukázalo být doménou, kde by našel svůj pravý trávník. Od roku 1947 začal s Divadélkem strýčka Jedličky pro děti a zde dosáhl stejného stupně ekvilibristiky, jako když Američané přistávali na Měsíci. Často se v jeho případě opakuje a omílá jakási mantra „děti ve skutečnosti nenáviděl“, ale jde skutečně jen o mantru. Vždyť jej dobře živily! Měl děti rád jako každý normální člověk a jen to, jste-li na pódiu, nejde vydržet hodinu za hodinou. To koneckonců dotvrdil i Miloš Nesvadba. Taky on se přece na děti specializoval (a to i jako malíř), ale slyšel jsem jej, jak se samozřejmostí říká, že mu „tak dvě hodiny v kuse stačí“. Pak mizel do samoty a kreslil. Nebo šel kamkoli, kde byl klid. Jeho syn Michal se tak ukázal být v tomto směru odolnější, i když svou Školku aktuálně a na stará kolena také nějak balí.

Antonín Jedlička se našel i tím, že uměl coby „imitátor od boha“ napodobit hlasy, a to i zvířecí (čuník, alík) a zvuky (šrotovačka, bumerang. eskalátor, cokoli). Tato schopnost bývala využívána televizí a v rozhlase. Občas ve filmu. Také Brdečkova masožravá rostlinka Adéla, co doposud nevečeřela, mlaská jeho hlasem, a v dabingu vedl skupinu zvukového komparzu. Nahrál gramodesky včetně singlu Zelená Karkulka, a slyšíte ho dokonce i v klasickém filmu Jak krtek ke kalhotkám přišel (1957).

Byl taky spisovatel, který vytvořil na deset knih. Nejznámější je Knížka strýčka Jedličky (1981), ilustrovaná Jindřichem Kovaříkem. Ty obrázky zaujmou, obsah méně, ale to je ryze můj názor. Možná jsem knihou listoval už moc dospělý. Na psaní ale nebyl Jedlička přímo arbitr, takže Hrátky strýčka Jedličky (1983) vznikly ve spolupráci s autorkou Čtyřlístků Ljubou Štíplovou - a Dům u veselé slzičky napsal s Vladimírem Thielem. Ten mi tvrdil, že většinu napsal on. Divadelní nápověda není - v této knížce - schopen neusnout, cirkusový krotitel ztratí pohlednou žirafu a psací stroj se neúnosně chlubí.

Pozdější knihy byly spíš vzpomínkové. Zpáteční lístek do dětství (1983), Když herci nehrají (1988) a Jeviště hereckých osudů (1990). Jsou to laciné kolekce historek. Asi nejcennější jsou dnes Pohádky strýčka Jedličky z roku 1963, a to díky famózním Nepraktovým ilustracím. Nikdy jsem se s Jedličkou nesetkal, ani jsem o to moc nestál, ale vzpomínám na ty jeho KULIŠÁKY a říkám si: dovedl bych to taky? A tak po záznamu těch akcí (ze začátků svobodných devadesátek) dál pátrám.

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl