Naleju si pořádnýho frťana… Mac Frič, geniální filmař, z jehož smrti udělali historku. Výročí Jakuba Vosáhla
26.08.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Režisér Martin Frič
Historku o smrti Martina „Maca“ Friče před padesáti pěti lety zná celý svět. S oblibou ji totiž šířil Miloš Forman, asi nejúspěšnější z jeho žáků na pražské FAMU. Figurovala v ní láhev koňaku, kterou si režisér, kterého zdravotní stav přinutil k přísné abstinenci, tajně schovával.
„Jednou, až mi bude všecko fuk, si z toho báječnýho koňáčku naleju pořádnýho frťana,“ říkal prý svému oblíbenému studentovi a později asistentovi. Na láhev mělo dojít 21. srpna 1968, když se Prahou valily cizí tanky. V zoufalství z okupace se mistr Frič, před několika lety jmenovaný národním umělcem, měl podívat až na její dno. Zemřel o pět dní později v pražské nemocnici.
Historka má jeden zásadní problém, nejspíš není pravdivá. Podle nevlastní dcery Marty byl 21. srpna už v nemocnici, s rakovinou v konečném stadiu. Jinak ale nabízí všechno, co Frič i Forman ovládali mistrovsky. Dramatické napětí, charakter postavy i závěrečnou katarzi. Jako biják by se to mohlo udělat z fleku.
Potomek slavného obrozeneckého rodu Fričů (pradědeček právník Josef František Frič dělal s Palackým revoluci 1848, a poté obhajoval před rakouskými soudy Karla Havlíčka) se u filmu proslavil pod uměleckou přezdívkou Mac Frič. Znělo to západně, což mu po roce 1948 rozhodně nepomohlo. I když se poté vrátil k svému jménu civilnímu, podle vzpomínek herců se mu na place stejně důsledně říkalo „Maku“.
K filmu se dostal jako mladý muž a vše se učil od starších kolegů. Zejména od Karla Lamače, první hvězdy českého filmu, kterému dělal asistenta. Osamostatnil se na začátku třicátých let, zrovna v době, kdy místo němého filmu nastupoval zvukový, což celý průmysl zcela proměnilo. V roce 1933 se otevřely ateliéry na Barrandově a jejich šéf Miloš Havel vylobboval v parlamentu zákon, že v každém kině musí být promítáno stanovené procento filmů z domácí produkce. Tuto kvótu bylo třeba něčím naplnit, a proto se ve filmových studiích točilo o sto šest.
Právě v té době vznikl fenomén „filmu pro pamětníky“. Nenáročné stylové konverzačky, které se dají poměrně rychle napsat i natočit, se v druhé polovině třicátých let sekaly jak cvičky u Bati. Ateliér se obvykle rezervoval na tři nebo čtyři týdny. Nataša Gollová zvládla za jeden rok hrát v jedenácti takových filmech.
Z řady režisérů postupně vystoupily dva mimořádné talenty, Mac Frič a Otakar Vávra. Oba byli dokonalí profesionálové a zvládali natáčet rychle a precizně. Když točili v stejném čase, zvrhávalo se to v prestižní souboj, kdo stihne za den více obrazů. Ředitel Havel takovou motivaci samozřejmě jen podporoval. Jenže zatímco Vávra vždy hrál spíše na jistotu, Frič byl tím, kdo objevil či stvořil prakticky všechny hvězdy, které si spojujeme s érou černobílého filmu.
Ještě jako asistent u Lamače byl při tom, když film C. a k. polní maršálek poprvé dokázal přenést na plátno neřiditelnou kabaretní komiku Vlasty Buriana. A v dalších letech byl jediným, kdo dokázal jeho improvizace zkrotit natolik, aby sloužily promyšlenějšímu záměru. Fričovy filmy jsou také z Burianovy filmografie ceněny nejvíc, za vrchol spolupráce je považován film U snědeného krámu.
O pár let později stejně úspěšně převedl do filmového formátu vyloženě divadelní humor Wericha s Voskovcem a jiné hvězdy by bez Fričova génia nejspíš ani neblikly. Jen on dokázal v charakterní divě Vinohradského divadla Nataše Gollové rozpoznat talent pro komedii, který během tří filmů zformoval do nejslavnějšího třeštiprdla celých dějin českého filmu. V neodolatelné dvojici s Oldřichem Novým, jehož operetní elegance také dostala ten pravý šmrnc až ve chvíli, kdy z něj Frič vydoloval humor a ironii.
Několik let byli nejvyhledávanější dvojicí na Barrandově, ale poprvé zazářili v Kristianovi, kde je doplňovala Adina Mandlová. Nejslavnější mondéna českého filmu, u kterého přitom začínala jako přítelkyně slavného Hugo Haase spíše z protekce. Frič z ní během několika let dokázal stvořit královnu noci. Režisér, který přesně věděl, co chce, ale současně dokázal neustále objevovat něco nového. V těch nejhnusnějších časech protektorátu to byly jeho filmy, co zvedalo lidem náladu.
V září 1939, když propukla válka, šel zrovna do kin právě Kristian. Oddychová komedie o dvojím životě spořádaného úředníka a lva nočních barů. S poselstvím z písně „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít“, které mělo v době, kdy jste nevěděli, jestli si pro vás v noci nepřijde gestapo, celkem aktuální kontext. Pak v listopadu, když se po zastřelení medika Opletala zvrhl protest vysokoškoláků v čistku a popravy, táhli zatýkané kolem plakátů na film Eva tropí hlouposti, vůbec první český experiment v žánru crazy komedie.
A když na podzim 1941 dorazil do Prahy sekerník Heydrich, měl Frič zrovna v kinech hned dva vynikající filmy, které měly premiéru jen tři týdny po sobě a v obou zářila Nataša Gollová. Byly to Hotel Modrá hvězda a Roztomilý člověk, oba dodnes řazené ke klasice na nedělní televizní odpoledne.
Frič se hodně inspiroval v USA, které už tehdy byly ve filmovém průmyslu lídrem, a zámořské formáty velmi úspěšně rouboval na místní předlohy. I když největších úspěchů dosáhl s komediemi, poměrně pravidelně je střídal s vážnějšími žánry. Už jeho premiéra Pátera Vojtěcha, kde hrál hlavní roli jeho učitel Lamač, byla pozoruhodným dramatickým experimentem ve stylu tehdy populární berlínské školy. Kritici oceňovali i jeho zpracování Jánošíka nebo Čapkova Hordubala. Před režírováním si v mládí u filmu prošel prakticky všemi profesemi, od herce po laboranta, takže při rozdělování úkolů přesně věděl, o čem je řeč. Herci vzpomínají, že vždy dokázal poslouchat a akceptovat jejich nápady, ale přitom nikdy neztratil vizi, kam chce film dovést.
Měl jsem pocit prázdna...
V roce 1944 se Hitlerova říše ocitla před krachem a na Barradově se přestalo točit. Filmové hvězdy musely před kamerou předvádět, jak se zapojují do válečné výroby. Natáčení na Barrandově se zcela zastavilo, hvězdy byly nuceny podílet se na veřejné propagaci německé vlády, takže po osvobození si mnozí s chutí užili jeho vymetání. To se dotklo i Friče, který v důsledku toho upadl do problémů s alkoholem, které čas od času řešil už dříve. „Když jsem několik dnů nedělal film, měl jsem pocit prázdna,“ říkal k tomu později.
Skutečným comebackem se pro něj stal v roce 1947 Polibek ze stadionu, dnes bychom asi řekli „romantická komedie“ o tom, co způsobí jedna euforická pusa na hokejové tribuně, když na vás zrovna míří kamera. Jenže krátce nato se vlády v zemi ujali komunisté, kteří měli velmi specifickou představu, jak má vypadat a čemu má sloužit filmová tvorba. Fričovi se jednou podařilo ukecat je romancí Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, kterou odprezentoval jako výsměšnou parodii na filmové slaďáky. Ve skutečnosti si ale mnoho dalších desetiletí lidé pouštěli film s Oldřichem Novým a Hanou Vítovou právě pro onen lékárnicky odvážený kýč.
Po budovatelské veselohře Bylo to v máji dostal Frič, který se mezitím stal členem KSČ, práci na velkofilmu Císařův pekař a pekařův císař, když se původní režisér Jiří Krejčík pohádal s autorem a hlavní hvězdou Janem Werichem. Ujal se díla, udělal nové obsazení a dovedl historickou agitku o triumfu dělnické třídy nad zdegenerovanou aristokracií do tvaru, který neurazí ani dneska. To je u filmů z padesátých let spíš výjimka. Ve vedení strany přesto nepanovala spokojenost a Frič dostal na několik let distanc.
Koncem padesátých let se vrátil nejprve překvapivě sugestivním příběhem o boji s alkoholem Dnes naposled, v kterém podle mnohých zjevně věděl, o čem točí. Pak se pustil do žánru pohádky, kterému se právě v padesátých letech coby úniku od nevábné reality docela dařilo. Princezna se zlatou hvězdou i Dařbuján a Pandrhola se staly klasikou a ukázaly, že Frič i před šedesátkou dovede držet krok s trendy.
To už ale začínala šedesátá léta, období velkého vzepětí československé kinematogafie. A zkušený veterán byl připraven ještě jednou stát v první řadě. V nové herecké generaci znovu vytvel hvězdy, od Jiřího Sováka přes Vlastimila Brodského po Jiřinu Bohdalovou. Pro ni do historického dramatu Hvězda zvaná pelyněk stvořil polohu na hraně mezi rozvernou koketerií a hořkostí, která se pak na dlouhou dobu stala značkou „Bohdalka“. A ještě dnes někteří znalci zapřísáhle tvrdí, že za dalších šedesát let kariéry tuhle roli nepřekonala.
V šedesátých letech také Frič ještě stihl nástup televize. Celoživotní expert na podívanou pro kina i zde prokázal neomylný čich a stvořil několik televizních inscenací, které se staly mustrem, jak má takové dílo vypadat. Zejména to byl Medvěd, úprava Čechovovy konverzačky s Janem Werichem a Stellou Zázvorkovou, která sbírala i mezinárodní ceny.
V šedesátých letech už prapor československého filmu přebírali jiní, ale i oni si v sobě nesou odkaz Maca Friče. Nejen z FAMU, kde řadu z nich učil, ale i z jeho filmů, které jsou v mnoha případech dokonalým dílem filmařského řemesla. Jeho nejslavnějším žákem se stal Miloš Forman. A ten rozšířil Fričovu slávu i do USA, k jejichž filmové produkci celý život vzhlížel.
Zdroje: Pavel Jiras: Barrandov nezapomenutelní – Martin Frič, Aleš Cibulka: Nataša Gollová, Krystyna Wanatowyczova: Miloš Havel- český filmový magnát, Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, Jiří Sovák, Marie Formáčková: Dík za váš smíchOsobnosti, Blesk

Vložil: Jakub Vosáhlo