Chceš zpívat? Vari z Půlnočního království! Sobota Jaromíra Janáka
komentář
26.08.2023
Foto: Se svolením Anny Netrebko
Popisek: Anna Netrebko
O rozdílu kulturní politiky u nás a v Zemi krále Miroslava.
Tytam jsou doby, kdy nadšení obdivovatelé vypřahali koně od kočáru operních div a jásajíce nad neobvyklým štěstím táhli kočár se svou zbožňovanou (nebo zbožňovaným) ulicemi. Tytam jsou doby, kdy se umělcům říkalo Mistře na důkaz úcty. Kdysi jsem takto oslovil pana Lukavského, kterého jsem si nesmírně vážil, on se na mě podíval a utrousil: „Nech toho.“
Do tehdejšího Smetanova divadla (dnes Státní opery) účinkující vcházeli zadním vchodem do doplňovací budovy od dálnice, vedoucí středem Prahy. Vešlo se do poměrně velké vstupní haly, kde, pokud si dobře vzpomínám, napravo byl dlouhý pult, za kterým stáli vrátní, kteří vyřizovali telefony, třídili poštu a dávali pozor, aby do divadla nevlezl někdo nepovolaný.
Pravoslav LajTner, perspektivní barytonista se slibně se vyvíjející kariérou, vešel do haly a zamířil k vrátnici: „Nepřišel mi nějaký dopis z Vídně?“ otázal se hlasem, rezonujícím po celé hale. Čekal totiž nabídku na hostování v tamní slavné opeře.
„No, něco sem přišlo,“ odpověděla po krátkém přemýšlení vrátná budovy, kde se v letech 1859 - 1944 hrálo i zpívalo německy, „ale dala jsem to panu LajSnerovi z orchestru, on to otevřel, ale zmačkal to, že prý to je německy a nerozumí tomu, a hodil to do koše,“ informovala napjatého barytonistu.
Ten zbledl, na čele mu vyskočily kapky potu a k nemalému potěšení kolemjdoucích zařval svým nádherným barytonem, který čekala světová kariéra, informaci. „Ježíšmarjá, já se zblázním!“ Následně se vrhl ke koši, vysypal jeho obsah na podlahu haly, padl na kolena a začal se hrabat v hromadě odpadků. Klečel u hromady odpadků a třídil ohryzky od jablek, nedopalky cigaret a rozbaloval zmačkané papíry od tlačenky a od vlašského salátu. Mezitím vrátná umělce se zájmem sledovala a soucitně pokyvovala hlavou: „Mistránku, to jsme to teda posrali…“
Někdy mám pocit, že u nás už je takový zvyk, že od jisté doby všechno, co k nám z Vídně přijde nebo přijede, se zahodí. Jak to myslím?
Už je to dávno, co jsem v televizi sledoval seriál Chalupáři. Pod titulky tam na začátku zpíval Waldemar Matuška takovou písničku, vlastně to byla šikovně napsaná odrhovačka, a Matuška z té písničky najednou zmizel. V dalších dílech i potom při reprízách tam vrzal jen orchestr. Anebo sestra mého kamaráda a spolužáka Honzy Kubiše, co jsem s ním závodil na kánoích. Jmenovala se Marta a byla také od nás z Poděbrad. Drsným hlasem zpívala krásné písničky, a najednou se na ni mělo zapomenout.
Také pamatuji, že tam, kde jezdí tramvaj z Vltavské na Štrosmajerák, takovým tím ošklivým polotunelem, se najednou objevil sprejem nastříkaný nápis: „Nechte zpívat Mišíka!“ (Čímž nebyl myšlen dnešní zpěvák Adam M., ale jeho otec Vladimír.) Jezdili jsme kolem a četli ten nápis, než ho zamalovali, a říkali si, co je to za hroznou dobu, kdy zakazují lidem zpívat. A když jsme si na to po letech vzpomněli, oddechli jsme si, ještěže je to už za námi a že žijeme v demokracii, kde se něco takového nemůže stát… Tak na to radši už nemysleme a poslechněme si slavnou českou árii, kterou v podání její interpretky, vídeňské občanky, uslyšíme v našem Půlnočním království jenom tímto způsobem:
Vložil: Jaromír Janák