Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Sověti nás neokupovali kvůli hrozbě demokracie. Stálo za tím něco jiného. Svět Tomáše Koloce

komentář 21.08.2023
Sověti nás neokupovali kvůli hrozbě demokracie. Stálo za tím něco jiného. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Pod sochou svatého Václava

Překvapivá odhalení utajovaných archivů a očitých svědků okupace, která, ač se udála před 55 lety, českou i slovenskou politiku silně ovlivňuje právě v těchto dnech.

Pocházím z rodiny, pro které bylo Pražské jaro 1968 a tehdejší snaha o spojení socialismu s demokracií kvintesencí všeho snažení. Oba moji dědečci se v 60. letech dostali do těsné blízkosti kapitánů liberalizačního vývoje, oba vnímali kulminační moment českých dějin, když nekomerční kultura podporovaná státem byla zbavena cenzury, oba po okupaci odmítli opustit projekt socialismu s lidskou tváří a na vrcholu produktivního věku skončili v disentu. I pod jejich vlivem se od střední školy na badatelské úrovni touto etapou našich dějin zabývám, a došel jsem k překvapivému zjištění: občanská liberalizace hlavním důvodem k okupaci Československa nebyla...

Čs. komunistická strana byla už před válkou třetí nejpočetnější na světě (po sovětské a německé). Po válce, během níž drtivou část našeho území osvobodila sovětská armáda (přičemž oblast Čech by stihli osvobodit Američani, ale bránila tomu známá dohoda generálů), jejíž ztráty, ještě než se dostala na naše území, činily 11 milionů mužů (a na našem území jich bylo za osm měsíců osvobozování víc, nežli domácích nežidovských obětí za celou válku), byla podpora SSSR a KSČ taková, že ve zcela svobodných volbách roku 1946 zvítězili komunisté bez jakéhokoli nátlaku. Navíc někteří naši komunisté sami od sebe projevili zájem o připojení země k Sovětskému svazu (což Stalin neakceptoval z prostého důvodu: po založení OSN nepotřeboval „socialismus v jedné zemi“, ale co nejvíc satelitů pro mezinárodní hlasování – z toho důvodu také udělil Ukrajině a Bělorusku větší formální autonomii a vymohl pro ně v OSN stejná nezávislá hlasovací práva, jaké měl SSSR a ostatní svrchované země světa).

Československo bylo také jedinou zemí východní Evropy, kde po válce znovu mohla zasednout do čela země předválečná hlava státu (Edvard Beneš) – protože byl jediným státníkem, který se nejen na Západ, ale i na SSSR obracel ve svém sporu s Německem a za tím účelem s ním podepsal dvě řady smluv v letech 1935 a 1943. (To, aby mohl podepsat první z nich, byl i jeden z důvodů, proč odstoupil prezident Masaryk, který s vysláním nouzových signálů na východ souhlasil, ale nechtěl to udělat sám, protože by tím popřel některá svá celoživotní maxima.)

Tato loajalita vedla k tomu, že poválečné Československo bylo zemí, k níž Sověti zaujali postoj zvláštního zacházení a nadstandardních práv: byli jsme jedinou zemí, které byl formálně ponechán její předválečný systém více politických stran (po sloučení KSČ a ČSSD byly v parlamentu i ve vládě nadále účastny i čtyři další strany, sdružené až do pádu režimu v tzv. Národní frontě) a prezidenta v čele (všude jinde byl nastolen sovětský systém státních rad, v PLR a NDR byli sice po válce Bierut a Pieck prezidenty na doživotí, ale po jejich smrti v letech 1952, respektive 1960, byla funkce zrušena) – a hlavně: byli jsme jedinou zemí, z níž se sovětské posádky po osvobození v roce 1945 stáhly. A po nástupu Chruščova byl tento systém ponechán proto, že Novotný (původně stalinista z garnitury, která měla nahradit odstavené v procesu se Slánským) se po nástupu Chruščova stal ve všem jeho přesnou československou kopií – včetně propuštění většiny politických vězňů na svobodu (kde byli hlídáni tajnou službou) a liberalizace kultury.

Jenomže když sovětský vojenskoprůmyslový komplex Chruščova (který stalinské výdaje na armádu, chystající se na vpád do Evropy, silně omezil a přišel s novou koncepcí oteplování a mírového sbližování mezi socialistickým východem a kapitalistickým západem neboli „my jim budeme dávat příklad působit sociálně, oni nám v oblasti lidských práv“) v roce 1964 během palácového puče odstranil a byl nastolen neostalinista Brežněv, Novotný už se neobrátil zpět. Naopak v roce 1964 propustil i zbytek politických vězňů, kteří seděli na paragraf spojený se zbraněmi, a od roku 1965 začal svým občanům masově udílet víza na návštěvu západní Evropy. Byl za tím příklad druhého východoevropského komunistického prezidenta, který ovšem nebyl pod kuratelou SSSR (jugoslávského Josefa Broze Tita, který tehdy otevřel hranice Jugoslávie pro všechny své občany, včetně povolení v zahraničí pracovat – a k masové emigraci kupodivu nedošlo) i reformátoři, kteří se dostali do Novotného nejtěsnější blízkosti (například prosaditel československé nové filmové vlny a spisovatel a barrandovský dramaturg Jan Procházka). Tento nesoulad mezi politikou sovětské vrchnosti (která pomalu začínala znovu otevírat Chruščovem zavřené věznice) a československou mocí, v jejímž čele byl už od Gottwaldovy smrti Novotný, byl alarmující. Dubček namísto Novotného byl v čele státostrany schválen více méně proto, že jeho předlednové postoje se daly charakterizovat jako neradikální. Nejakutnější ale nebyl problém v oblasti vnitřní politiky, ale opět vojenství.

K nákupu a rozmístění jak pozemní tak letecké techniky, z níž bylo možno uvolňovat jaderné střely, došlo v Československu pod tlakem Sovětů už v roce 1961, ale šlo zatím o akci tajnou. Když v roce 1964 v SSSR nastoupila garnitura, která odstranila Chruščova a nastolila Brežněva, rozhodli se Sověti vyjít s pravdou ven i směrem na západ – přičemž coming out, že v ČSSR jsou nosiče na jaderné zbraně, šel ruku v ruce s Akcí Neptun, kdy v Černém jezeře na Šumavě byly „objeveny“ skryté nacistické archivy, které mimo jiné odhalily spojení řady tehdejších vysoce postavených politiků SRN s nacismem. Ve skutečnosti šlo o dokumenty navezené ze sovětských archivů. Jinými slovy: SRN je hrozba a je třeba se proti němu účinně bránit". Zároveň byl stupňován tlak na Čechoslováky, poslední armádou SSSR neobsazenou zemi ležící na hranici mezi bloky (železné oponě), aby na svém území akceptovali rozmístění sovětských jednotek i jako personálu pro obsluhu budované sítě jaderné obrany. Jak logické.

V rámci tohoto tlaku Sověti přepracovali i koncept hlavních tahů útoku v případě konfliktu se západem: hlavní úder už neměl jít přes Polsko a východní Německo, nýbrž přes ČSSR, a československé jednotky měly za úkol se v tomto tahu s minimální podporou probít až do francouzského Dijonu (západ samozřejmě o této strategii věděl a od té doby se datuje znalost francouzštiny u řady našich důstojníků a češtiny u těch francouzských z oněch let). Velení Československé lidové armády sečetlo své síly a ocitlo se mezi dvěma zlými variantami: buď připustí sovětské jednotky na našem území, nebo v případě války dojde k absolutní genocidě armády i národa. Sověti navíc uplatňovali i taktiku permanentního připomínání svých uniforem: z deseti cvičení Varšavské smlouvy mezi lety 1961 – 1968 bylo na území ČSSR konáno pět, přičemž naše vláda rozhodně nebyla tou, která by rozhodovala o vybrané lokaci. Při poslední z nich, Šumava, byl dohodnutý termín opuštění území ČSSR pro zahraniční vojáky 30. červen 1968. Vojska NDR a PLR jej dodržela, sovětská ne. Odjela nakonec až 3. srpna…

Je třeba říct, že Brežněv nebyl tím, kdo by byl hlavní hybatel sovětského nátlaku. Jako důstojník útvaru, který osvobozoval Československo a konec dosud nejkrvavějšího konfliktu lidských dějin prožil ve Vysokém Mýtě a v Poličce, měl k Československu nadstandardní vztah. V roce 1968 poslal do Prahy na soukromou návštěvu za prezidentem generálem Svobodou maršála Koněva, v té době už důchodce. Dozvěděl se od něj, že po stránce civilní se v Československu nic tak strašného neděje. (Z pohledu Koněva, velitele zásahu proti maďarskému povstání v roce 1956, kdy se věšelo na lucerny, se u nás skutečně nic moc nedělo.) Stejně Brežněv dopadl se šéfem své rozvědky v USA Dmitrijem Jakuškinem (který byl mimochodem z rodiny účastníků slavné šlechtické vzpoury proti carovi z roku 1825, děkabristů), jenž naší liberalizaci fandil, a tak dodával do Moskvy neškodné zprávy od svého československého protějšku JUDr. Miroslava Polreicha (za normalizace pak disidenta). Bohužel byli i Čechoslováci, kteří posílali do Moskvy zcela jiné zprávy a vyvíjeli jinou činnost.

Jenže je třeba znovu zmínit: největší nervozita v Moskvě se netýkala věcí civilních, ale armády a rozvědky. Někteří generálové jako byl Karel Pezl vyřešili dilema „sovětská posádka v ČSSR versus sebezničení“ otevřeným projevením vůle k vyhlášení neutrality, československá rozvědka, která byla v té době po té sovětské nejaktivnější (v Brazílii například přes prostředníky vlastnila a obsahově ovlivňovala všechen vlivný tisk) začala opouštět své hry a přiklánět se k liberalizaci. Vedle toho naší armádě v očích Sovětů velmi škodily vojenské aféry: generál Jan Šejna, o němž se dalo říct, že byl první opravdový český tunelář (v jeho případě v oblasti armády), v únoru 1968 ze strachu před trestem transparentní dubčekovské kontroly uprchl do USA, kde tamním orgánům řekl o zdejším systému i to, co nevěděl, zatímco prosovětský generál Janko, který chtěl Dubčeka svrhnout vojensky a nastoupit na jeho místo (za kterýmžto účelem poslal i vyjednavače na všechna československá velvyslanectví, aby během puče zachoval kontinuitu vlády), se po prozrazení v březnu 1968 zastřelil.

Za těchto okolností byly v Československu dostavovány sklady pro jaderné rakety. Tak jako Sověti volili taktiku nátlaku ze všech stran, naši reformátoři (kromě Františka Kriegela, který Sověty přímo vyzýval k odchodu, čímž se jim znelíbil ještě před moskevským jednáním) zvolili taktiku zdržování ve jménu „objektivních potíží“. Prostory pro sovětskou techniku pořád nebyly dobudovány. Během telefonátu Brežněva a Dubčeka, jehož záznam v roce 1994 odtajnila Jelcinova administrativa a KL zveřejnily před časem (je mezi odstavci tohoto textu), Brežněv naléhá na Dubčeka, „kdy budou splněny dohody“. Šlo nejen o dohodu o vyhození nejreformnějších členů československé politické scény – ale také o dostavění jaderných objektů, které byly „razítkem“ nezvratitelnosti sovětské nadvlády a jejichž dokončení by Sověty ujistilo, že přes všechny vnější projevy neutrality má česká věrchuška v úmyslu skutečně zůstat uvnitř jejich bloku. Dubček Brežněvovi řekl, že všechny dohody z konce července nemohou být realizovány, dokud nebudou doustaveny nové vznikající státní orgány, které vyplývaly z tehdejší probíhající federalizace Československa. Slib z Čierné, že vše, co Sověti požadovali, provede v srpnu, posunul Dubček v telefonátu na říjen. Psal se 13. srpen 1968.

Brežněv už měl v té době v kapse zvací dopis, který lídr slovenských komunistů Vasil Biľak (etnicky Rusín, což je napříč dějinami zakazovaná národnost, která se tehdy a nově už i dnes pokládá za složku ukrajinského národa) během jednání v Čierné tajně předal lídrovi ukrajinských komunistů Petro Šelestovi. Armády byly připraveny. Vpád jako řešení první navrhl lídr východoněmeckých komunistů, stalinista Walter Ulbricht, který se obával přeskočení československých liberalizačních impulzů do své naprosto nereformované vlasti. Šéf Poláků Władysław Gomułka, bývalá oběť stalinismu, která v první polovině 50. let strávila čtyři roky ve vězení, myšlenku vpádu podpořil. Naopak János Kádár, po povstání roku 1956 Sověty instalovaný, byl proti.

Citlivou okolností bylo i to, že východoněmecké, polské a maďarské jednotky okupovaly oblasti, kde žily jejich menšiny a které v letech 1938 – 1945 anektovaly, což po válce v případě Němců vedlo k odsunu (u mnohých i na území NDR), v případě Poláků ke stálým pohraničním miniválkám, které pod tlakem Sovětů skončily až po uzavření čs. - polské smlouvy v roce 1958, a v případě Maďarů k projektu odchodu menšinových Maďarů do MLR a jejich výměně za Slováky z Maďarska. (Akce byla na nátlak maďarských komunistů v 50. letech zastavena. A když na jednání Rady bezpečnosti OSN o okupaci ČSSR zástupce naší mise Jan Mužík protestoval proti vpádu slovy, že u nás k tomu nebyl důvod, na rozdíl od krve, kterou ještě před příjezdem Sovětů rozpoutala maďarská revoluce v roce 1956, dle očitého svědka, prvního tajemníka čs. mise Miroslava Polreicha, ůsoptili maďarští delegáti vzteky.)

Posádky Národní lidové armády NDR na naše území dorazily, ale záhy musely být staženy na přání sovětského vedení, protože Sověti nechtěli vidět srážky přemotivovaných východoněmeckých důstojníků (z nichž někteří byli navíc dětmi vyhnaných sudetských Němců, dorazivších opět na otcovské území) s Čechy, kteří v nich budou vidět včerejší nacisty. Přestože jejich účast má autor potvrzenu nejméně od tří očitých svědků východoněmecké okupace (z nichž jeden byl spisovatel a předseda českého Penklubu Jiří Stránský, celoživotní antikomunista, který neměl žádný důvod srpnovou okupaci zkreslovat), dnešní oficiální verzí je, že u nás nebyly a ani nevznikla jediná historická studie o pohybech východoevropských jednotek na našem území.

Tehdejší okupace zkrátka musí být ruská (i když ve skutečnosti byla sovětská, východoněmecká, polská, maďarská i bulharská), a basta. 

Co se ale především dnes nehodí, je hlavní příběh, který vyprávím, že klíčovým důvodem okupace nebylo to, že Alexander Dubček vyšel na obálce amerického časopisu Time, že v Československu byli rehabilitováni političtí vězni, kteří si dokonce založili své spolky, byly znovupovoleny všechny zakázané společenské organizace a církve, zrušena cenzura, povoleno živnostenské podnikání a vydávání děl řady doposud zakázaných „nepřátelských“ a exilových umělců a hranice byly otevřeny prakticky pro všechny a po okupaci až do října 1969 úplně pro všechny. (Ostatně jiné země východního bloku zašly v něčem i dál, například Nicolae Ceaușescu nejen že se se svou armádou odmítl okupace zúčastnit, ale porušil základní premisu východu nepůjčovat si od západních států peníze a s královnou Alžbětou se hrdě projížděl Londýnem ve zlatém kočáře. A co se týká vnitřní demokracie, János Kádár, který v roce 1968 radil Dubčekovi, aby na Sověty aplikoval metodu pomalu vařené žáby a reformy zaváděl postupně, se na konci své vlády ve své zemi dopracoval větší demokratizace než Dubček.)

Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti – bylo velmi prozřetelné…), nerespektování vojenských dohod a snížení až úplné zastavení odběru zbraní, což je i pro rozpočet velmocí kšeft, který se nedá ohrožovat beztrestně. Zejména jedná-li se o zbraně, které dnes vše rozhodují: zbraně jaderné.

Nepřipomíná nám to dnes něco?

Zdroje: Martin Čížek: Vojensko-politické aspekty sovětské invaze do ČSSR v srpnu 1968, Michal Macháček: Gustáv Husák, Wikipedia, Deník referendum, Wikipedia, komunikace s Miroslavem Polreichem, Jiřím Stránským, Soňou Tomašových a Milenou Krtičkovou

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc