Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Neuvěřitelné zázraky báby Kamenické. Záhady života

20.08.2023
Neuvěřitelné zázraky báby Kamenické. Záhady života

Foto: Se svolením Bylinkářství Rozmarýn

Popisek: Legendární léčitelka Božena Kamenická na jedné z mála dochovaných fotografií

Narodila se ještě v předminulém století, 7. srpna 1898, a dožila se skoro stovky. I když už téměř třicet let Božena Kamenická není mezi námi (zemřela 5. září 1996), vzpomínky na ni zůstávají stále živé. Stejně jako její recepty, opatrované a předávané z generace na generaci. A hlavně přezdívky, pod kterými byla všeobecně známá – Radnická bába, bába Kamenická nebo bába z Tymákova.

Pocházela  z Janštýna na Jihlavsku, její otec Michal Krutiš pracoval jako skladník v místní sklárně a jeho žena Barbora, rozená Veselá, pocházela z rodiny dělníka. Byla to početná rodina, Božena měla celkem devět sourozenců, čtyři sestry a pět bratrů. Že není jako ostatní děti, začala pociťovat už ve škole.

Její dlouholetý spolupracovník Stanislav Kalibán to v Plzeňském deníku popsal takto: „Odmalička se cítila trochu jiná, odlišná od ostatních dětí, neboť často mívala zvláštní sny, barvité vize a někdy slyšívala i zvláštní hlasy, jimž ještě nerozuměla. Projevovala se u ní zvláštní, podivuhodná citlivost, bohatší prožívání a hlubší vnímání okolí. Pociťovala mohutná vnitřní pouta k přírodě a lidem. Už tehdy se jí stávalo, že se jí v mysli mihl záblesk události, která se později ve skutečnosti stala přesně tak, jak ji dříve spatřila. Plně tomu však ještě nerozuměla. Tyto mimořádné schopnosti, které se u ní začaly projevovat zcela samovolně, ji velice odlišovaly od okolí a sama si je nedovedla dost dobře vysvětlit. Později uznala a pochopila, že nemohou být z tohoto světa, že je to dar od Boha, což vnímala svou mimořádnou senzibilitou.“

O léčení a pomoc lidem se Božena Kamenická zajímala natolik, že dokonce začala studovat medicínu. U první pitvy se jí ale udělalo nevolno, omdlela, a tak usoudila, že pro ni tenhle obor zřejmě nebude. Je však ale také možné, že celý tento příběh je jen jednou z legend, které se o ní tradují. Fakticky, například dokladem o její imatrikulaci, se jej doložit nepodařilo.

Školy nepotřebovala

Svůj sen ale ani tak nevzdala. Vypráví se, že si našla školu v České Lípě, která se specializovala na zdravovědu, fytoterapii, rehabilitaci a přírodní léčbu, vycházející ze zásad vodoléčby Sebastiana Kneippa, doplněnou používáním různých bylin, a právě tam se setkala s bylinkami. Bohužel ani tato informace se nezakládá na faktech. Taková škola sice v České Lípě existovala, vznikla tam však až krátce po válce a v roce 1952 byla přestěhována do Rumburku. Pravdou ale je, že Božena Kamenická byla v České Lípě členkou prvorepublikového Zdravovědného spolku. Medicínské znalosti potom mohla získávat soukromě od lékařů, které tam poznala. Sama se potom v jednom z mála rozhovorů, které poskytla, zmínila o tom, že v roce 1926 v České Lípě absolvovala kurz přírodního léčení, získala titul praktik přírodovědeckého léčitelství a na tomto základě si začala budovat vlastní soukromou praxi.

Paradoxně však vědomosti, které nabyla studiem, vůbec nevyužívala. „Já jsem ty knihy nepotřebovala, ani jediný recept jsem nikdy neopsala ani žádnou bylinku jsem nemusela kopírovat,“ vzpomíná v rozhovoru s Jiřím Kuchařem, uveřejněném v časopisu Regenerace č. 12/1994.

„Já se podívám a toho člověka vidím i nevidím,“ pokračuje. „Okamžitě jsem schopna stanovit diagnózu. Nedávno jsem se dívala do zkumavky a říkala, že to dítě je krásné, má světlé vlásky, popisovala jsem jednomu muži jeho dítě. A on řekl tomu druhému – to jsem blázen, jak to ta žena může vědět? Já to dítě neviděla, ale popisovala jsem ho, jako kdybych ho právě viděla.“

To byla její jediná diagnostická metoda. Od svých pacientů nechtěla nic, než aby jí donesli vzorek ranní moči. Přelila ji do zkumavky, chvíli ji žíhala nad kahanem a to bylo všechno. Zadívala se na zkumavku, mlčela pět deset minut a viděla. Podrobně popsala zdravotní stav toho kterého pacienta a řekla mu, které bylinky a jak má užívat. Někdy je pacient dostal přímo od ní, někdy ho poslala, aby si je koupil v určité lékárně.

Léčivky živé a neživé

Bylinky pro ni po celé republice sháněla jedna paní z Dobříše a podle domluvy je dodávala do některých lékáren, kde z nich připravovali příslušné směsi podle receptů Boženy Kamenické. Ta byla zároveň přesvědčena, že bylinky jsou živé a neživé, tedy že buď vyzařují nějakou energii, nebo ne. Pokud ne, nemá smysl je užívat. Božena Kamenická ale také uměla říct „Tohle já nezvládnu“ a poslat pacienta k lékaři.

O této své schopnosti léčit tvrdila: „Sama se nemám čím chlubit, ten dar mi dává Bůh. Já jsem jedna z těch, která musí nést ten těžký kříž. Celý můj život je oběť.“ K nejzajímavějším případům z její praxe patří jistě ten, kdy u jednoho chlapce, s nímž si lékaři nevěděli rady, diagnostikovala zánět míchy, doporučila na něj určité bylinky a chlapce uzdravila. Teprve o několik let později se zjistilo, že dotyčný prodělal lymskou boreliózu. Ta byla v době, kdy onemocněl, u nás ještě neznámou.

Samozřejmě, že mezi těmi stovkami a tisícovkami lidí se našli i tací, kteří se ji pokoušeli v lepším případě podfouknout a v tom horším zdiskreditovat. Studenty s kozí, podle jiné verze se psí močí odmítla klidnými slovy, že zvířata neléčí. A starého pána, který jí místo své moči přinesl moč své těhotné vnučky, se ironicky zeptala: „Dědečku, vy budete rodit?“

V Radnicích a za války

Do Radnic nedaleko Plzně se ke své matce a sestře Anně budoucí Radnická bába přestěhovala s manželem Karlem Kamenickým po krátkém pobytu v Praze a Hradci Králové v roce 1938, po odsunu z České Lípy. Tam její manžel původně pracoval jako dozorce u Krajského soudu a ona se tam za ním po svatbě, která se konala 24. srpna 1929, přistěhovala.

I v Radnicích měla zanedlouho takové renomé, že tam za ní dojížděla i stovka lidí denně, a to i ze zahraničí. Stávali na schodišti, a když se na někoho nedostalo, ubytoval se v hotelu a počkal do druhého dne. Její zásadou bylo, že nikoho neodmítala, třeba kvůli politickému smýšlení. Tvrdila, že na to nemá právo. Jedna výjimka ale přesto existovala. Kategoricky odmítala léčit lidi, kteří pili kofolu. Proč tomu tak bylo, ale nevíme. Nikomu to nevysvětlovala.

Těžké časy zažila za okupace, kdy byla vězněna asi po dobu šesti týdnů na gestapu, v pražském Petschkově paláci. Domnívala se, že to bylo kvůli možné odbojové činnosti jejího manžela, jehož někteří podřízení utvořili odbojovou skupinu a byli zastřeleni. Kromě toho ji kdosi udal kvůli přílišné zásobě potravin a zakázaným knihám. Údajně prý také poslouchala zahraniční rozhlas a při domovní prohlídce se u ní našlo jakési proroctví z Krkonoš, podle nějž mělo Německo prohrát válku. Vzpomínala, že se jí Němci i báli, protože ji považovali za jasnovidku. Nakonec ji ale celkem v pořádku, bez fyzické újmy, jen se zdravím podlomeným vězněním, propustili. Uhodit ji nebo ji jinak týrat prý měli Němci zakázáno.

Tragické úmrtí syna

Ve své léčitelské práci pokračovala i po roce 1945 a nevzdala se jí ani za socialismu. Od roku 1946 s ní až do konce jejího života spolupracoval Stanislav Kalibán, který vzpomíná: „Někdy bylo třeba zakročit a uklidnit frontu čekajících pacientů, nebo jim říct, že pro dnešek končí.“ V takovém případě vyšla léčitelka na schodiště a pěkně nahlas řekla, že dnes už neordinuje, ať všichni odejdou. Není divu, že toho měla někdy už opravdu dost. Začínala ráno v půl osmé a kromě polední přestávky ordinovala až do šesti večer. A tak to šlo den za dnem, rok za rokem.

Svoji snahu pomáhat lidem nevzdala, ani když ji stihla velká osobní tragédie. V roce 1936, v necelých šesti letech, tragicky zemřel její jediný syn Jaroslav. Stalo se to při autonehodě, kdy jel ve voze s Otakarem, bratrem Boženy Kamenické. Jejich auto se převrátilo, na rovné silnici, bez příčiny, a chlapec byl na místě mrtvý.

S odstupem let na tuto tragickou událost Božena Kamenická zavzpomínala: Já ho měla v pěti minutách pryč, mrtvého. Já na všechno zapomněla, ale vím jenom, že jsem ho zvedla z tý země, a jak jsem mu takhle pohladila tu hlavičku, zůstal mi mozeček na dlani. Víte, co jsem prožila?“ Její žal nezmírnilo ani to, že ještě před jeho narozením měla sen, že se jí narodí chlapec a že jí odejde do nebe ve věku asi šesti let. Strýc Otakar si při nehodě jen zlomil ruku, i jeho však stihla těžká životní rána. O tři roky později jeho žena nepřežila třetí porod. Jeho tří synů, Karla, Othona a Jaroslava, se ujala právě Božena Kamenická. Toho nejmladšího, polosirotka od narození, si nakonec s manželem osvojila. Je jen náhoda, že se jmenoval také Jaroslav?

Na svou tetu jeden z bratrů, Karel, vzpomínal: „Víte, my jsme jako děti moc nechápali, co se děje. Jen dodnes vidím, jak každé ráno, když jsme odcházeli v Radnicích do školy, jsme se doslova prodírali zástupem lidí, kteří v našem domě byli prakticky nepřetržitě, kromě večerů, sobot a nedělí. Teta se s námi moc nepárala. Pamatuju si, to mi mohlo být tak šestnáct, jak jsem byl na zábavě a cestou domů jsem kouřil. Když teta zjistila, že ještě nejsem doma, šla mě hledat, a když mě uviděla, jak držím v ruce cigaretu, dostal jsem facku jako hrom.“ Kromě těchto tří bratrů vychovala Božena Kamenická ještě další dvě nevlastní děti, sirotky. „Myslím, že jsem svůj životní úkol splnila. Děti jsou hodné, mají vzdělání, jsou prospěšné světu,“ řekla o nich.

Dlužno ovšem podotknout, že její nejbližší, synovci a neteře, i blízcí pacienti jí říkali láskyplně tetinka. Chybné nebylo ani oslovení paní doktorko, protože měla čestný doktorát z přírodních věd.

Pomáhala až do konce života

Na pomoc dětem ale myslela i později. Po válce si přála v Radnicích zakoupit místní dům, zvaný panský, a zřídit v něm dětský domov. Místní úřady ale její snahu nepodpořily, a tak se přestěhovala v roce 1950 do nedalekého Tymákova, kde za poválečné odškodné, tzv. hitlerovské peníze, koupila prostornou vilu. Časem však byla režimem donucena ji odprodat obci a místní národní výbor tam zřídil školku. Božena Kamenická prý toho ale vůbec nelitovala, nezatrpkla, a ještě školku, která potom nesla i její jméno, pomohla dovybavit třeba novými skluzavkami.

V roce 1965 se vrátila z Tymákova opět do Radnic a v roce 1970 se po úmrtí manžela přestěhovala do dvoupokojového bytu v Plzni, v Gulldenerově ulici 26, který pro ni koupily a zařídily její děti. Davy lidí, toužících po její pomoci, za ní proudily samozřejmě i tam. Naléhaly tolik, že Božena Kamenická provozovala svou praxi doslova až do konce svého života. Každého svého pacienta vnímala jako unikátní případ, neměla na nic šablonu, žádné léčitelské stereotypy. Jako univerzální dávala jen jedinou radu. Byla přesvědčená, že život člověka dokáže prodloužit střídmost. A touto radou se zřejmě řídila i ona sama.

V 96 letech úspěšně absolvovala operaci kyčelního kloubu a začala se z ní velmi rychle zotavovat. S překvapením konstatovala, „…že se ten kus porcelánu v jejím těle dobře zabydlel“. Její celoživotní zkušenost byla totiž ta, že jinak se její tělo cizím tělesům bránilo. Nemohla nosit například žádné kovové ozdoby, jako náušnice či prsteny, dokonce ani zubní náhradu. Její stav se začal zhoršovat, poté co v pětapadesáti letech, 26. ledna 1994, náhle zemřel její adoptovaný syn Jaroslav. Odešla ze světa o dva roky později, údajně kvůli slabému srdci, v nemocnici U Mulačů. A tam také, pro svoji spolupacientku na pokoji, vyslovila svou poslední diagnózu…

Převzato z časopisu Záhady života

 

Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL