Pro Setkání v červenci si Tomáš Holý maminku Kolářovou vybral sám… Vzpomínky na milovaného dětského herce III

Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Tomáš Holý jako neřízená střela David s Danielou Kolářovou alias učitelkou angličtiny Klárou Fišerovou v romantické komedii Karla Kachyni Setkání v červenci

Záběry z kamerových zkoušek na Velrybu viděli na Barrandově dva renomovaní režiséři, a oba hned chtěli Tomáše do svých filmů. Tím prvním byl Karel Kachyňa, který právě chystal Setkání v červenci. Původně to měla být koprodukce s Francií a Tomášovu maminku, učitelku Kláru, měla hrát půvabná Francouzka Marléne Jobert, která hrála třeba ve filmu Manželé z roku II s Jean-Paulem Belmondem.

Potom ale došlo k roztržce mezi komunistickou mocí a Francií a pánové na Barrandově řekli Kachyňovi NE. Pár týdnů před natáčením. Tak narychlo udělal kamerové zkoušky s českými herečkami. Vypůjčil si Tomáše, který zrovna také byl na Barrandově kvůli nějakým zkouškám na tento film, a odvedl ho do zkušebny, kde bylo pět hereček. Řekl mu, ať si vybere filmovou maminku. Tomáš navrhl, že by jeho rodiče mohli hrát Jana Preissová a František Němec. To mu zakázal. A tak si Tomáš všechny pozorně prohlédl a vybral si Danielu Kolářovou. Byl to od Kachyni takový truc. Když nemůže točit v koprodukci s Francií, tak ať o tom, kdo bude hrát hlavní roli, rozhodne devítiletý kluk.

Natáčení probíhalo v takovém zvláštním režimu. Současně se Setkáním v červenci točil pan Kachyňa ještě jeden film, Čekání na déšť. Natáčení obou filmů se střídalo, pár dní my a pár dní oni. Když se točil druhý film, tak naši herci měli volno. Začalo to už koncem dubna 1977 ateliéry pokojů. Ven, na zámeček Roztěž, vyrazili v červnu, už před koncem školního roku. Tehdy to totiž byl rekreační objekt Svazu novinářů, takže musel být do prázdnin volný. Dost je trápilo počasí. Každou chvíli pršelo, takže těch pár záběrů před zámečkem a na třešních se točilo snad týden.

Dva průšviháři na třešních. Studenta Jakuba Hejnu si zahrál Oldřich Kaiser.

Tady se Tomáš blejsknul i jako kaskadér, na Roztěži visel z balkónu v prvním patře, když chtěl jít s Jakubem na ryby. Vůbec se nebál, i když ve filmu brečí. Dokládají to fotky z natáčení i vzpomínky pamětníků. A ještě jednou koncem prázdnin, v parku v Průhonicích. Tam padá z vysokého stromu, když sundává draka. Je to točené na stejném místě, kde Dlouhý Janek dal kopretinu Leontýnce, a zlomil tak její kletbu.

Takové záběry se točí střihem. V prvním záběru Tomáš opravdu padal z výšky asi pěti metrů do naskládaných pytlů, které ztlumily pád. V druhém skočil z malé výšky Jakubovi do náručí. Pak se to ve střižně sestříhalo do jednoho záběru, takže Tomáš letí z vrcholu vysokého stromu do náručí Jakubovi. A ten ho chytí.

Tomáš na tu událost dokonce vzpomínal v jednom rozhovoru:
V záběru prší a mně to klouzalo, takže jsem nemohl vylézt až nahoru a padal jsem dřív, než jsem měl. Tak mi tam přidělali takovej malej špalíček. Myslím, že je v jednom záběru i vidět. Pak už jsem vylezl až nahoru a spadnul jsem tak, jak jsem měl.

A bál ses?

Ne. Měl jsem tam dva kaskadéry, kteří mi radili, jak se to dělá.

A to bylo Tomášovi devět a pár měsíců. On byl prostě takový malý Belmondo.

I u Svěceného rybníka u Zavadilky je zlobilo počasí, jeden den natáčení proseděli pod střechou. Poslední Tomášův záběr je ten ve vypuštěném Edově rybníce, najdeme ho nedaleko vesnice, kde později točil Prázdniny pro psa. Točilo se skoro v půlce září a bylo už docela chladno. Tomáš se třásl zimou a u pána, kterému rybník patřil, se pak musel vykoupat, protože měl bahno doslova až za ušima.

Lví podíl na úspěchu filmu měla opět Tomášova bezprostřednost a jeho smysl pro humor.

Druhý režisér, který viděl na Barrandově záběry z kamerových zkoušek na Velrybu, byl Václav Gajer. Film Pod Jezevčí skálou se vlastně natáčelo hned po Setkání v červenci, od konce září 1977, takže se Tomáš ve čtvrté třídě ve škole moc neohřál. Alespoň v prvním pololetí ne. Film se točil celý podzim, až do začátku prosince. Na natáčení měl vlastní chůvu, která se s ním vždy po natáčení dvě až tři hodiny učila. A jednou za čas jel do Prahy do školy, na přezkoušení. Na natáčení ho doprovázel nejčastěji děda, který byl už v důchodu, a tak měl čas. Někdy přijela máma nebo táta.

Jednou, ještě v první půlce natáčení, než Šumavu pokryl sníh, začal Tomáše bolet zub. To se zrovna točily záběry u dědy v hájovně, které se říká Klostermannova chalupa. Žádný velký případ to nebyl. Zespodu se tlačil druhý zub a ten první ještě nechtěl vypadnout. Dost ho to bolelo, a když se to dozvěděl produkční, sehnal někoho s autem a nařídil, aby hned jeli do města k zubaři. Shodou okolností ten s autem byl právě pán, který chalupu vlastnil.

Sotva produkční zmizel za rohem, Tomáš prosil režiséra a štáb, že nejdřív natočí to, co se mělo ten den natočit, a pak že teprve pojede k zubaři. I tohle je příklad jeho profesionality. Tak se taky stalo. Dotočily se naplánované záběry a jelo se. Žádná velká operace to nebyla, doktor mu neposlušný první zub prostě vytrhl a ke konci natáčení už měl Tomáš nový.

V téhle mé šumavské trilogii nejsou vůbec žádné záběry, natočené v ateliéru, všechny vznikly ve skutečném prostředí. Když se natáčel záběr s prvním sněhem, tak na Šumavě ještě žádný nebyl, takže architekt rozprášil po zahradě umělý. V tom pak Tomáš utíkal a volal: „Sníh, dědečku, snížek…“ I když se potom snažili zahradu zase od umělého sněhu uklidit, úplně se jim to nepovedlo. Ještě čtyřicet let po natáčení stačilo dloubnout patou do země a vykoukla z ní najít vločka z umělé hmoty.

Sněhových závějí a tuhých mrazů si během natáčení dobrodružné rodinné trilogie režiséra Václava Gajera nakonec užili herci víc, než bylo zdrávo.

Během natáčení záběrů na sněhu a obzvlášť těch v blízkosti filmové Jezevčí skály, v nichž zachraňují psa Broka z jezevčí nory, panovaly docela drsné podmínky. Velké závěje a mrazy -16 až -20 °C. Tomáš tyhlety podmínky snášel lépe než většina štábu. To víte, štáb brblal, když se několik dní točilo ve skoro minus dvaceti. Tomáš to samozřejmě komentoval, třeba večer v hale hotelu poznamenal, že dnes byla pořádná „kosa“. Nikdy ale nebrečel ani nefňukal na place, že je mu zima. Co si pamatuju, tak nikdy ani nenaznačil, že by s tím natáčením raději praštil a jel domů. Pochopitelně jsme o něj měli docela strach, aby nenastydl, protože s akutní rýmou by se mu špatně hrálo, takže jsme se snažili aspoň ho dobře obléct, v mezích tehdejších možností. Tomáš byl úžasná osobnost a i zkušení filmaři si ho vážili. Tak na něj vzpomínají členové štábu.

Tehdy ještě nebyly vytápěné karavany přímo na place, nejbližším zdrojem tepla byl starý autobus, zaparkovaný dole pod kopcem, kde se točilo. A jídlo? Slovo catering jsme znali jen ze slovníků. Naštěstí nad námi převzala patronát jedna pohraniční vojenská posádka. Vozili nám do terénu teplá jídla z jejich vojenské kantýny.

Když se točil záběr, v němž Tomáš vytahuje polomrtvého psa Broka z jezevčí nory, došlo k malé nehodě. Pes se ve skutečnosti jmenoval Bibo a byl celostátní šampion. Stejný jezevčík hraje i proměněného Vladimíra Menšíka v seriálu Arabela a ten druhý, menší, kterého v pokračování Tomáš dostane od Zmijáka, se jmenoval Cony a v Arabele hrál Pajdu. Oba pocházeli od stejné chovatelky z Prahy.

Pes byl uspaný od veterináře, ale jen na malou chvíli. Silnější uspávací prostředek by totiž znamenal, že zvíře musí mít hlídané životní funkce, že u něj někdo musí sedět, takže by nebylo možné s ním jen tak točit. Natočilo se to poprvé, v pořádku. Když se záběr opakoval a Tomáš se nad Bibem znovu sehnul, tak se pes začal probouzet z narkózy. Jak byl zmatený a nevěděl, co se to s ním děje, tak trochu hodil hlavou. A zubem sklouzl po jeho tváři. Jen škrábanec, nebylo to hluboko. Tomáš řekl dědovi, ať o tom nikomu neříká, věděl, že to Bibo neudělal schválně, a nechtěl ho shodit.

S filmovým dědou Gustávem Valachem a jezevčíkem Brokem

Druhý den přijel na natáčení táta. Uviděl, že syn má na tváři škrábanec, a samozřejmě se zajímal, co se stalo. Tomáš se vymluvil, že utíkal po kovových schodech a upadl. Při natáčení v terénu totiž opravdu bydleli na ubytovně pro lesní dělníky, kde byly kovové schody s vroubkovaným okrajem. Nakonec mu ale řekl, jak se to stalo.

Pak se Tomáš dozvěděl, že štáb chce kvůli filmu opravdu před kamerou zastřelit jelena, dokonce na to dostali povolení i z polesí. (je ve spisu filmu v archivu na Barrandově – pozn. autora). Hrozně ho to naštvalo. Zabít zvíře kvůli natáčení filmu! Utíkal za režisérem Gajerem a řekl mu: „Režisére, jestli toho jelena odprásknete, tak já tady končím.“ A tak Václav Gajer dal Tomášovi slib, že kvůli filmování nezabijí žádné zvíře.

Když si Tomáš prohlíží zastřeleného jelena a říká „Lovu zdar“, tak jelen jenom spí. Střelili ho uspávací šipkou, jen na pár minut. Nejtěžší to měl kameraman Rudolf Milič, musel dělat záběry tak, aby nebylo vidět, že jelen dýchá. A stejné to bylo s jezevcem, kterého ve filmu zastřelil děda, i s uškrcenou srnkou v pokračování s pytlákem. Pokud vím, tak pan režisér svůj slib dodržel. Mrtvý jelen na saních v závěru filmu je chlouba rekvizitáře, který si od hajného půjčil hlavu s parohy a udělal napodobeninu mrtvého jelena. Jen mu měl udělat větší tělo.

Natáčení skončilo počátkem prosince 1977.

Tomáš Franke

Pokračování v neděli 27. srpna

Vložil: Redaktor KL