Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Osudoví muži legendární jubilantky a tajný recept na elixír věčného mládí. Horká židle Yvetty Simonové

19.08.2023
Osudoví muži legendární jubilantky a tajný recept na elixír věčného mládí. Horká židle Yvetty Simonové

Foto: Se svolením Petra Macka

Popisek: Yvetta Simonová při rozhovoru s Petrem Mackem

Autor řady biografických knih Petr Macek na svém YouTube kanálu zpovídal Yvettu Simonovou, která v listopadu oslaví 95. narozeniny. Slavná dáma se dostavila do studia v elegantním bílém kostýmku, decentně nalíčená a s účesem, který nosí snad celou svou dlouhou kariéru. Stále půvabná, stále až neuvěřitelně svěží a stále jemná a spravedlivá ke všem, na které vzpomíná.

Tak krásné životní jubileum už nemusí žádná dáma tajit. Yvetta Simonová se sice nechystá na velké oslavy, ale setkání s přáteli neodmítá, protože dobře ví, že gratulantů se nejspíš sejde dost. Raději se sice drží v ústraní, přece jen už se necítí tak svěží, aby někde společensky zářila, ale na své příznivce nezapomíná.

Možná je to v genech

Petr Macek se úvodem neopomněl zeptat, jestli dlouhověkost zpěvačka zdědila po předcích, nebo jestli má svůj vlastní návod, jak se udržet tak svěží. „Nevím, možná to mám po mamince, po rodičích. Ale hlavně si za to asi můžu sama. Já se neustále držím, protože většinu života prožívám sama. Přes všechny ty velké lásky, které jsem měla. Musím se sama držet, no a tak přežívám. Diety moc nedržím, ráda bych vařila, ale moc to neumím. Cvičím. I když teď už se tomu nedá moc říkat cvičení. Prostě se musím rozpohybovat, lehnout si na zem a udělat pár cviků. Jenže mám trochu strach, abych zase vstala,“ prozradila na téma zdravého životního stylu s úsměvným nadhledem. „Mám obavy, abych nemusela volat k sousedce, aby mi přišla pomoct vstát. Jenže tam taky není pán, tak nevím, kdo by mě zvedal. Prostě to musím zvládat sama.“

Moderátora zajímalo, jak je možné, že už pár desítek let vypadá pořád stejně skvěle, jestli snad podstoupila nějakou zkrášlovací kúru nebo operaci. „Plastiku ne,“ odmítla. „Asi bych nějakou potřebovala, ale ještě s tím nějaký týden počkám. Měla jsem vzor ve Ljubě Hermanové, i když už tu dlouho není, pořád se držím jejího stylu. Ona byla vždycky krásná, upravená. Nikdy nešla ani před dveře neučesaná.“

 

Na počátku zpívala se skupinou Lištičky, které vystupovaly
i v legendární pražské kavárně Vltava s Orchestrem Jaroslava Maliny

Jak Werich dělal Simonovou

Yvetta Simonová říká, že nevzpomíná moc ráda, ale vzpomínkám se prý nedá vyhnout. A tak se vrátila až do doby, kdy začala zpívat. „Zpívala jsem už jako dítě. A vždycky jsem chtěla, aby mi rodina tleskala. U nás byla muzika v rodině, maminka a její sestry zpívaly v kostele, dědeček hrál na housle a nakonec na ně i učil. I když byl původně štukatér, jezdil pracovat do Vídně. Pak vždycky v létě přijel, přivezl peníze, stloukl děti a zase jel vydělávat,“ ohlédla se za rodinnými muzikantskými kořeny. Pak studovala zpěv u několika učitelů, jeden z nich ji v mladých letech označil za soprán. „Bylo mi šestnáct, hlas jsem měla a techniku také, tak jsem dala i tříčárkované C. Pak ale další profesor odhalil, že jsem alt.“

Vlastním jménem se jmenovala Roubalová, a když začala zpívat, byla už provdaná za manažera Lucerny Františka Spurného. „Na plakátech bylo, myslím, jednou Roubalová, ale pak už Spurná. A Jan Werich říkal, že to přece nejde, Spurná vůbec nezní libozvučně. Tak mi napsal lísteček, který jsem měla dlouho schovaný, až se úplně rozpadl. Byla na něm řada jmen od S, protože jsem si chtěla zachovat monogram. Tenkrát se nosily monogramy i na kapesníku, tak jsem ho nechtěla měnit. Z těch jmen jsme nakonec vybrali Simonovou.“

 

Magnet na potížisty

Na prvního manžela Františka Spurného vzpomíná jako na nesmírně pracovitého a schopného manažera. Jenže přišlo období, kdy se znelíbil režimu, zavřeli mu kancelář, obstavili účty a on zůstal s holýma rukama a s dluhy umělcům. „To nebylo hezké období,“ povzdychla si. „No a s druhým manželem, skladatelem Jaromírem Vomáčkou, se pak maléry zopakovaly. On napsal písničku Běž domů, Ivane. Vraceli jsme se v srpnu ze zájezdu z Ruska, celý velký orchestr. Moc jsme nevěděli, jestli nás pustí domů, nebo rovnou pošlou někam do gulagu. Ale bylo nás moc, tak to asi nešlo a jeli jsme domů. Manžel měl ovšem kvůli té písničce zákaz a já jsem svými nevelkými honoráři živila celou rodinu včetně mojí maminky. Ta vždycky říkala, že na sebe ty malérové chlapy nějak lepím.“

 

Bodrý Moravák

Dalším jejím osudovým mužem se stal zpěvák Milan Chladil, s kterým zpívala mnoho slavných hitů. „Já jsem ale zpívala v orchestru Zdeňka Bartáka, kdežto Milan Chladil přijel z Brna ke Karlu Vlachovi. Pak od Vlacha odešly sestry Allanovy a Vlachův manažer pan Borovička chtěl, aby v orchestru byla také zpěvačka, nejen muži. Někde mě slyšel zpívat a Vlachovi o mně řekl. Ten si mě pak na konkurzu vybral.“ Nakonec je ale spojil až Vladimír Dvořák, který připravoval v rozhlase nedělní pořad Posloucháte orchestr Karla Vlacha, a dostal nápad, aby Vlach vytvořil dvojici, že to bude takové oživení. „Pak nám s Chladilem napsal spoustu krásných textů. My jsme ho milovali a moc jsme si ho vážili, ta spolupráce byla nádherná,“ vzpomínala Yvetta na to, jak vznikla možná nejslavnější dvojice naší populární hudby.

Proč mezi nimi nikdy nepřeskočila jiskra? „Milan byl fajn, šprýmař, bodrý Moravák. Ale na mě byl moc takový veselý, každou hned objímal, líbal, to vůbec nebyl můj typ. Ale byl to moc hezký kluk a byl pěkně oblečený, protože jeho tatínek měl v Brně pánský módní salon. Jenže kapela mu říkala Vodník, protože když přijel do Prahy, měl jenom jedny zelené šaty. Usnul totiž ve vlaku a ukradli mu kufr, v kterém měl všechny obleky, tak chodil pořád v tom zeleném,“ přidala vzpomínku, proč pro ni Milan Chladil zůstal vždycky jenom kolega a kamarád.

Jeho smrt v roce 1984 nesla těžce, navíc Karel Vlach odešel jen rok a půl nato, což byla pro ni další velká rána. Karel Vlach byl totiž nejen její kapelník, ale také další životní partner. Říká o něm, že byl takový její ochránce, že ji litoval, když skončilo její druhé manželství. „Vůbec mě nenapadlo, že by o mě stál,“ svěřila se po letech. „Oni mě brali s Milanem občas na obědy, na kávu, ale nic jiného jsem v tom neviděla. No, nakonec to bylo, ale nikdy jsme se nevzali. On byl ženatý, jeho paní byla nemocná, nepřicházelo v úvahu, že bychom spolu opravdu žili.“

 

S Gottem starším na kafíčku

Přiznala, že s odstupem času tak trochu žehrá na osud, který jí velké štěstí s partnery nepřinesl, takže raději změnila téma a přidala historku, jak ji Karel Vlach brával ke Šroubkům na kávu, kam chodili starý pan Gott a Ladislav Štaidl. „To byly moc hezké chvilky se starým pánem, vždycky jsme se hodně nasmáli.“ A jak poznala Karla Gotta? „Chodil na hodiny ke Kareninovi stejně jako Milan Chladil. Tak jsem ho poznala. První skladba, kterou natáčel, se jmenovala Na svatého Huberta. A když bylo potřeba v dabingu něco zpívat, tak si ho zvali a říkali o něm, jak je to šikovný kluk. Já jsem se s ním ale profesně moc nepotkávala, on měl ty Štaidly a já byla u Vlacha. Ale měli jsme ho všichni rádi, Milan třeba k němu chodil každý Štědrý den.“

Písniček nazpívala Yvetta Simonová na pět , a že mezi nimi byla i jedna společná s Karlem Gottem, to si už ani nepamatuje. Ale byla. Jmenovala se Tolik je na světě cest a vznikla jako televizní písnička v roce 1961. Jenže kdo by si to všechno pamatoval… Yvetta Simonová stále občas vystupuje. Dřív po ní chtěli slavné hity, jako třeba Já jsem zamilovaná, dnes prý už jsou posluchači asi jen rádi, že ji vidí, že vůbec na pódium dojde. „Já to považuji spíš za štěstí než za nějaké velké pěvecké výkony,“ přiznala a upřímně dodala, že publikum je pro ni stále životní motivací a osvěžením.

Zdroj: YouTube kanál Petra Macka

 

Ela Nováková

Vložil: Ela Nováková