Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Už padám pryč! Sobota Jaromíra Janáka

komentář 19.08.2023
Už padám pryč! Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením Vlády ČR

Popisek: Část vlády, která neumí odejít ve velkém stylu z jeviště

Zvykl jsem si srovnávat povolání, které jsem vykonával celý život, divadlo, a povolání, která dnes zabírají první stránky novin. Zajímalo by mě, jestli si politici také vymýšlejí poučky o své práci. Divadelníci to dělají, nebo alespoň dělali…

Velmistrem v této disciplíně byl herec Karel Effa. To byl ten, o němž Vladimír Menšík říkal, že když s ním jednou v nějakém pořadu vystupoval v televizi a na obrazovce se objevilo vlnění, všichni ostatní byli zprohýbaní, ale Karlíka to narovnalo. Karel strávil mládí ve Vládním vojsku v Itálii, kde o svém pejskovi složil slavnou písničku Vlčák Pietro, která ho nominovala k tomu, aby na jevišti i na plátně občas taky zpíval.

Základní Karlovou definicí našeho povolání bylo: „Divadlo je přehlídka ztracenýho času.“ Nejdůležitější předpoklady úspěchu v povolání pak Karel vymezil takto: „Neupadnout na jevišti, když už to nemá bejt až taková sranda, a vědět, o čem ta hra je, jak se jmenuješ a jak se jmenujou ti ostatní, protože nemůžeš v Kremelským orloji říkat Vladimíre Iljiči bábě, co tam hraje uklízečku. I kdyby to byla předsedkyně ROH.“

Divadlo je ale připraveno i na lidi, kteří si tyhle základní věci neuhlídají. O to se stará inspicient, tedy ten protiva, co z titulu své funkce, která se na divadelním programu nazývá „Představení řídí“, dokáže, aby se celé představení pokud možno bez zastavení dohrálo, a když tím, kdo tomu právě brání, neboť prošvihl výstup, jste vy, zařve na vás do mikrofonu tak, že to slyší celé divadlo „Janáku, tys to prosral!“, načež opustí svou židli v portálu, aby vás vyhrabal mezi kulisami, kde se pokoušíte schovat. Končí to většinou výhrůžkou „Dám tě do hlášení“, po níž si herec oddychne, protože hlášení se po představení dává do vrátnice a vrátný si na něm ve chvílích klidu krájí tlačenku. Copak v činohře, tam je hej, protože když někdo nepřijde, tak se na něj počká, zatímco roste takzvaná palma, duchapřítomní inteligentně melou něco jako „Nechtěl jste mi něco říct, třeba jak se máme a na co vlastně čekáme?“, ale v opeře a operetě je to jiné, tam na vás dirigent nepočká, hudba běží bez vás dál, a když nakonec vlétnete zadýcháni na jeviště, špatně se do hudby strefujete.

Pak jsou ovšem případy, pro které toto všechno neplatí (takzvané protekční), a ty se, myslím, politice podobají víc. To přijde pan šéfdirigent Homolka a řekne: „Byl jsem pověřen ředitelstvím, abych představil nového člena souboru, kterého přijal pan ředitel na základě doporučení nadřízeného orgánu. Přichází k nám z okresního divadla, kde byl oporou souboru. Byl původně soustružník a vypracoval se, a dokonce se mu podařilo dokončit DAMU. Není přímo zpěvákem, i když nějaké pokusy tady již byly, ale má bohatou činoherní praxi, a tak nám zde v hudebním divadle bude jistě platný.“ Pak šéfdirigent pokyne rukou k portálu, asi jako když začíná předehru, a z šera se vynoří obtloustlý člověk s krví podlitýma očima a upadne. Načež šéfdirigent dokončí: „Pan ředitel také rozhodl, že nový pan člen bude alternovat roli hajného Štětivce v operetě Na tý louce zelený.“

V divadle, tak jako v politice (kde nikomu nepřijde divné, že funkci po univerzitních profesorech TGM a Edvardu Benešovi převezme zámečník, který neřekne ani jednu jedinou větu správně česky), nikdo ani nehlesne, že jde o hlavní roli po geniálním Járovi Kohoutovi (který proslul tím, že si za Gottwalda udělal brigádu představením pro pohraničníky v Aši, kde ve své roli držel v ruce svíčku a ptal se publika: „Mám fouknout?“, a když obecenstvo svolilo, za nastalé tmy překročil státní hranici), a u nás ji po jeho emigraci s Jardou Šterclem (jediným důstojným nástupcem Vlasty Buriana, který roli svými úspěšnými extempore prodlužoval o hodiny, po nichž se uklízečky činily, neboť někteří diváci se smíchy i počůrali) ji alternovali Karel Effa a Boža Bezouška z Národního, kteří byli také výborní, i když se drželi „jen“ autorem napsaného textu.

Průšvih, který pak nastal, když se v roli objevil shora nakomandovaný kádr, je zbytečné vyprávět, ale jestli si myslíte, že se dal na pokání a odešel zpět k soustruhu, tak se mýlíte. Trávil čas v divadle především pomlouváním kolegů, kteří ve snaze poškodit jeho genialitu mu neustále házejí klacky pod nohy. Pak přešel do divadla E. F. Buriana, a protože si tam dost nevydělal, občas jsme ho mohli vidět v lukrativních rolích v televizi, většinou v roli vrátných od Lidových milicí, zdravících kolemjdoucí pečlivě naučeným pozdravem Čest práci, později, už za kapitalismu, Pomáhej Pánbůh.

K tomu patří další poučka Karla Effy, že je potřeba taky vědět, kdy a kudy z jeviště odejít, aby se nestalo, že po árii, kde zpíváte o své vyvolené a jak toužíte jí dát svou lásku, otevřete dveře, které v dané inscenaci hrají vchod na záchod. Umění odcházet z jeviště lidi jako soustružník, který ve vidině vyšší kariéry opovrhl soustruhem, neovládají ve smyslu doslovném ani přeneseném. Drží se jeviště jako klíště a nikdy neudělají to, co slavný tenor Fjodor Šaljapin (učitel pana profesora Karenina, který pak jeho techniky předával Karlu Gottovi a poněkud i mně). Ten když hostoval v Národním v roli Dona Quijota a po poslední notě už ho nebavilo bloudit po jevišti, vytáhl z kapsy kudlu, jíž do plátěné kulisy vyřízl otvor, kterým vyrazil do šatny na další půllitr červeného vína. Vzbudil tím u publika nehynoucí potlesk, kterého by se v okamžiku jejich odchodu dostalo jistě i soustružníkům. Jenže u nich by to byl potlesk poslední, a proto něco takového nikdy neudělají…

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák