Už padám pryč! Sobota Jaromíra Janáka
komentář
19.08.2023
Foto: Se svolením Vlády ČR
Popisek: Část vlády, která neumí odejít ve velkém stylu z jeviště
Zvykl jsem si srovnávat povolání, které jsem vykonával celý život, divadlo, a povolání, která dnes zabírají první stránky novin. Zajímalo by mě, jestli si politici také vymýšlejí poučky o své práci. Divadelníci to dělají, nebo alespoň dělali…
Velmistrem v této disciplíně byl herec Karel Effa. To byl ten, o němž Vladimír Menšík říkal, že když s ním jednou v nějakém pořadu vystupoval v televizi a na obrazovce se objevilo vlnění, všichni ostatní byli zprohýbaní, ale Karlíka to narovnalo. Karel strávil mládí ve Vládním vojsku v Itálii, kde o svém pejskovi složil slavnou písničku Vlčák Pietro, která ho nominovala k tomu, aby na jevišti i na plátně občas taky zpíval.
Základní Karlovou definicí našeho povolání bylo: „Divadlo je přehlídka ztracenýho času.“ Nejdůležitější předpoklady úspěchu v povolání pak Karel vymezil takto: „Neupadnout na jevišti, když už to nemá bejt až taková sranda, a vědět, o čem ta hra je, jak se jmenuješ a jak se jmenujou ti ostatní, protože nemůžeš v Kremelským orloji říkat Vladimíre Iljiči bábě, co tam hraje uklízečku. I kdyby to byla předsedkyně ROH.“
Divadlo je ale připraveno i na lidi, kteří si tyhle základní věci neuhlídají. O to se stará inspicient, tedy ten protiva, co z titulu své funkce, která se na divadelním programu nazývá „Představení řídí“, dokáže, aby se celé představení pokud možno bez zastavení dohrálo, a když tím, kdo tomu právě brání, neboť prošvihl výstup, jste vy, zařve na vás do mikrofonu tak, že to slyší celé divadlo „Janáku, tys to prosral!“, načež opustí svou židli v portálu, aby vás vyhrabal mezi kulisami, kde se pokoušíte schovat. Končí to většinou výhrůžkou „Dám tě do hlášení“, po níž si herec oddychne, protože hlášení se po představení dává do vrátnice a vrátný si na něm ve chvílích klidu krájí tlačenku. Copak v činohře, tam je hej, protože když někdo nepřijde, tak se na něj počká, zatímco roste takzvaná palma, duchapřítomní inteligentně melou něco jako „Nechtěl jste mi něco říct, třeba jak se máme a na co vlastně čekáme?“, ale v opeře a operetě je to jiné, tam na vás dirigent nepočká, hudba běží bez vás dál, a když nakonec vlétnete zadýcháni na jeviště, špatně se do hudby strefujete.
Pak jsou ovšem případy, pro které toto všechno neplatí (takzvané protekční), a ty se, myslím, politice podobají víc. To přijde pan šéfdirigent Homolka a řekne: „Byl jsem pověřen ředitelstvím, abych představil nového člena souboru, kterého přijal pan ředitel na základě doporučení nadřízeného orgánu. Přichází k nám z okresního divadla, kde byl oporou souboru. Byl původně soustružník a vypracoval se, a dokonce se mu podařilo dokončit DAMU. Není přímo zpěvákem, i když nějaké pokusy tady již byly, ale má bohatou činoherní praxi, a tak nám zde v hudebním divadle bude jistě platný.“ Pak šéfdirigent pokyne rukou k portálu, asi jako když začíná předehru, a z šera se vynoří obtloustlý člověk s krví podlitýma očima a upadne. Načež šéfdirigent dokončí: „Pan ředitel také rozhodl, že nový pan člen bude alternovat roli hajného Štětivce v operetě Na tý louce zelený.“
V divadle, tak jako v politice (kde nikomu nepřijde divné, že funkci po univerzitních profesorech TGM a Edvardu Benešovi převezme zámečník, který neřekne ani jednu jedinou větu správně česky), nikdo ani nehlesne, že jde o hlavní roli po geniálním Járovi Kohoutovi (který proslul tím, že si za Gottwalda udělal brigádu představením pro pohraničníky v Aši, kde ve své roli držel v ruce svíčku a ptal se publika: „Mám fouknout?“, a když obecenstvo svolilo, za nastalé tmy překročil státní hranici), a u nás ji po jeho emigraci s Jardou Šterclem (jediným důstojným nástupcem Vlasty Buriana, který roli svými úspěšnými extempore prodlužoval o hodiny, po nichž se uklízečky činily, neboť někteří diváci se smíchy i počůrali) ji alternovali Karel Effa a Boža Bezouška z Národního, kteří byli také výborní, i když se drželi „jen“ autorem napsaného textu.
Průšvih, který pak nastal, když se v roli objevil shora nakomandovaný kádr, je zbytečné vyprávět, ale jestli si myslíte, že se dal na pokání a odešel zpět k soustruhu, tak se mýlíte. Trávil čas v divadle především pomlouváním kolegů, kteří ve snaze poškodit jeho genialitu mu neustále házejí klacky pod nohy. Pak přešel do divadla E. F. Buriana, a protože si tam dost nevydělal, občas jsme ho mohli vidět v lukrativních rolích v televizi, většinou v roli vrátných od Lidových milicí, zdravících kolemjdoucí pečlivě naučeným pozdravem Čest práci, později, už za kapitalismu, Pomáhej Pánbůh.
K tomu patří další poučka Karla Effy, že je potřeba taky vědět, kdy a kudy z jeviště odejít, aby se nestalo, že po árii, kde zpíváte o své vyvolené a jak toužíte jí dát svou lásku, otevřete dveře, které v dané inscenaci hrají vchod na záchod. Umění odcházet z jeviště lidi jako soustružník, který ve vidině vyšší kariéry opovrhl soustruhem, neovládají ve smyslu doslovném ani přeneseném. Drží se jeviště jako klíště a nikdy neudělají to, co slavný tenor Fjodor Šaljapin (učitel pana profesora Karenina, který pak jeho techniky předával Karlu Gottovi a poněkud i mně). Ten když hostoval v Národním v roli Dona Quijota a po poslední notě už ho nebavilo bloudit po jevišti, vytáhl z kapsy kudlu, jíž do plátěné kulisy vyřízl otvor, kterým vyrazil do šatny na další půllitr červeného vína. Vzbudil tím u publika nehynoucí potlesk, kterého by se v okamžiku jejich odchodu dostalo jistě i soustružníkům. Jenže u nich by to byl potlesk poslední, a proto něco takového nikdy neudělají…
Vložil: Jaromír Janák