Rozhovor pana premiéra s paní premiérovou. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Petra Fialy

Popisek: Ypsilon a tvrdé Y na tiskovce

Není jiného zbytí, přejdeme do čistě fiktivního a vymyšleného světa rozhovoru mezi panem premiérem a paní premiérovou neznámé země někde uprostřed neznámého kontinentu. Na římse domácího krbu visí santaclausovská ponožka s vlaječkou USA. V ní snítka tužebníku a vstavače polního. V krbu neplápolá oheň, domácnost pana premiéra je uvědomělá. Toho si je premiér vědom, klopýtaje o špatně připojenou klimatizaci, která jede nadoraz, jelikož i při náznaku teplot vyšších než je společenský bod mrazu se premiér uvědoměle potí. Snad od toho věčného přemýšlení a taktizování a vyvádění republiky ze zmaru minulé vlády. Z myšlenek premiéra vytrhne paní premiérová.

„Petře,“ zazní od paní premiérové a tvář se jí zachmuřila do podoby spřátelených vojsk Varšavské smlouvy. „Takhle už to nejde. Jsi premiérem země, já jen proděkanka pro studenty. Na Masarykově univerzitě máš známosti, které se ti klaní, chci vyšší funkci.“

Premiér se utřel věčně zpocené čelo a rozmáchlým gestem naznačil, že je stále naživu. Ale jak to udělat. Na univerzitě je sedm prorektorů, všichni hezky usazení v křesílkách jako KSČ v raných sedmdesátkách. Nedají, nepustí. Ti si ani nepoposednou, zavzdychal tiše premiér. A nižší funkce ji neuspokojí.

„Poradím se se Zbyňkem,“ odpoví opatrně premiér.

Paní premiérová protočila oči podobně jako Goebbels, když mu Hitler, radostně jako malé dítě, navrhoval oslavit výhru nad Sovětským svazem už v roce 1943. Nač čekat, že jo.

„Se Zbyňkem ne, tomu všechno příšerně trvá. A kdyby do toho hrabal Zbyněk, nakonec ze mě bude vrátná.“

Premiér sledoval vibrující špičku své ženy. To znamenalo problémy. Čím vyšší frekvence podupávání nožkou, tím větší problémy. A teď by nožka paní premiérové počtem vibrací zvládla elektrifikovat i trollí farmu KRITu z Ministerstva vnitra.

„Dobře, miláčku, zaskočím k Honzíkovi. Nevypadá, ale ta jejich úderka je skutečně účinná…“ zklidňoval svou ženu premiér a zamumlal si pod vousy: „Možná až moc účinná.“

„Udělej to hned.“ Paní premiérová vypadala, že neodejde, podobně, jako když v této neznámé zemi uprostřed neznámého kontinentu neodchází dočastně umístěné spřátelené armády. Tu jedné strany, tu druhé, tu zase třetí.

I poklesla premiérovi ramínka a s nehranou submisivitou se na svou ženu podíval. Doufal, že problém prostě vymlčí, často to fungovalo. Ta ale v ruce držela telefon. A obohatila tak premiérův prostor o nepříjemnou povinnost. A tak pořád dokolečka.

„Dobrá, ale dej mi chvilku,“ zaprosil premiér. Paní premiérová odešla z místnosti.

Břéťa je kamarád, řekl si premiér. Ten se toho prorektorského místa rád vzdá. Ale co mu za to nabídnu? Premiér se hluboce zamyslel. Koukl na poličku. Věděl, co by Břéťa bez váhání vzal. Podobiznu Standy Hložka s pravým autogramem z ruky nedá, je to klenot. A tak vyvolal na telefonu magické číslo na Honzíka. Telefon dlouze vyzváněl. Pak se v něm ozval hlomoz zápasu.

„Promiň, nandal jsem si obráceně ukrajinskou vojenskou přilbu. Málem mě ta svině uškrtila. Co bys rád?“ ozvalo se z telefonu.

„To místo polskýho velvyslance je pořád volný, že jo?“ zeptal se premiér.

„No, chtěl jsem tam původně nacpat Lukáše, ale blbec zkopal svoji milenku, tak má utrum, to by se mediálně nehodilo. A je to blbý, protože už tu nemám ale vůbec nikoho čistýho. Samá špína, samej puch kriminálu, to kdyby se provalilo. Počkej, neblbni, tys někoho čistýho našel?“ ozvalo se překvapeně z telefonu.

Premiér si představil Břéťův nos v hromadě brněnského (a tedy z hlediska zákona čistého) kokainu. „Jasně, jako lilie. A potřeboval bych to rychle. Nebo budu mít doma peklo.“

„Jasná věc, zamini je ti k dispozici,“ zafuněl oddaně do telefonu Honzík. „Co dělal?“

„Hele, prorektor pro internacionálu… totiž pro internacionalizaci na masaryčce,“ zakoktal se premiér.

„Nechci ti do toho kecat, premiérskej, já to beru, ale nebude to už moc nápadný, že z tý svý masaryčky zapleveluješ veškerej aparát?“

„Ale to víš, že bych na to kašlal, ale Jani chce na jeho místo. A nějak ho vyštípat musím, uznej. No jinak by mi udělala ze života peklo. Já bych ho i nechal vyhodit, ale ví na mě různý věci. Však to znáš.“

„Jasný, jdu na to.“

V telefonu se po zavěšení rozeznělo mocenské ticho. Premiér si oddychl. S Břéťou už to bude na pohodu. V Polsku frčej jinakej matroš než v Brně. Ten z rauše nevyleze. Ale stejně, přivřel slastně premiér zpocená oční víčka, mít moc, to je báječná věc.

Postavy i děj jsou zcela smyšlené, pokud přesto připomínají skutečné postavy a děje, je to čistě věc nevysvětlitelné náhody.

Vložil: Štěpán Cháb