Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Syndrom svatého Františka vede k lunatismu. Komentář Štěpána Chába

komentář 17.08.2023
Syndrom svatého Františka vede k lunatismu.  Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Ivana Bartoše

Popisek: Ivan Bartoš, hlava nepohlavního Pirátstva, v čele Prague Pride

Četl jsem kdysi knihu Nikose Kazantzakise Chuďásek Boží: Život sv. Františka. Po skončení posledního Prague Pride a mnoha tendencí západní a už i naší společnosti jsem v ní objevil jistou souvztažnost. Pokusím se ji vysvětlit.

Svatý František v knize po skončení kázání v jednom městečku strhnul na svou stranu dav místních obyvatel. Stanuli před Františkem s tím, že půjdou v jeho šlépějích, že odhodí pel pozemského pachtění na poli v dál a o žebrácké holi duchovního poutníka budou hledat podstatu života. Svatý František jim na takové hnutí mysli odpověděl – všichni nemůžou být svatí, zůstaňte u svých životů, na svých polích. Načež byl týmiž chvilkově osvícenými odměněn sprškou kamenů, která se snesla na jeho hlavu. Svatý prchnul z městečka otlučen k nepoznání.

Vybaflo na mě video z českého prostředí. Do ukřičené nejistoty zkroucená mladá dívka se ucházela o místo v jakémsi uměleckém ateliéru. Jejím zásadním požadavkem bylo, aby byla oslovována v množném čísle. V množném čísle o sobě i mluvila. Byla vidět její nejistota, její podivná vykořeněnost, zároveň připravenost se za tu nejistotu rvát za pomoci hysterických výlevů a žalob. Kdykoliv ovšem narazila na to, že o sobě mluvila v množném čísle, zarazila se, zakoktala. Ne z nervozity, ale z nepřirozenosti, kterou do své řeči vkládala. Později, už přirozeně, použila vůči sobě ženské zájmeno, ale opravila se do nepřirozené polohy my. Řeč jejího těla i mluvy byla agresivně obranná ve smyslu – zkuste něco namítat a přijde MeToo jako z udělání. Byl to vlastně strašně smutný pohled na ztraceného člověka, který se vysloveně topí, ztrácí se, neví, netuší, bojí se, tak strašně se bojí a neví, jak si má pomoct. Fascinující byli dva páni pozdního středního věku, kteří zmatené slečně vše odkývali, na její hru přistoupili a ač očividně v rozpacích, celým pohovorem ji provedli, ale odpovídali jí opatrně, tak, jako když člověk mluví s někým emocionálně nevyrovnaným těsně před výbuchem. Svou snad až nekrofilní letoru dívčina odhalila, když se ptala, zda v ateliéru někdo kouří, to ona by nesnesla, pravila. Poté dodala, že výhodu kouření neodsuzuje, kouření prý ulevuje přírodě tím, že zabíjí lidi, kteří pak přírodu neničí.

Z podobného soudku se pak před pár měsíci vysypal do společenského dění profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jiří Černický. Ten pro média prozradil, že už se ve škole necítí dobře, protože studenti jsou napuštění přepjatou korektností. „Pokud chceme ze škol vybudovat akademické skleníky produkující absolventy jako krásné a křehké rostlinky, nezbývá než vychovat další generaci pedagogů, ale v takzvané nové superkorektnosti,“ citovaly pedagoga Novinky, který dal ve škole výpověď. Utekl z role pedagoga, protože se studenty už nedokázal mluvit. Nedokázal s nimi najít společnou řeč. Vše je zraňovalo, nesnesli kritiku, všechno je bolelo. Nedivím se, že Černický utekl, ač je to chyba. Chyba? Jistěže chyba, protože studenti potřebují kritiku, střet s realitou, potřebují, aby jim autorita oponovala a tím je vychovávala. Černický naopak ukázal, že studenti začínají vychovávat pedagogy, tady ztratili jakýkoliv kontakt s generační zkušeností, moudrostí. Studenti žijí v přesvědčení, že je jen jejich pravda. Další by měla být na indexu. Protože ubližuje.

Výše zmíněná dívka se stává standardizovaným produktem této doby. Zmatené základní pojmy, agresivně obranná poloha, bezmyšlenkovitá stádnost v revoluci genderismu. Jde mávnout rukou a říct si – echt co, holka se zamiluje, přejde jí to, vyroste z toho. No, jak se to vezme. Ten generační zásah je očividně širší. Černický dal výpověď, protože podobných ztracených duší už bylo nejspíš moc. A my stojíme před tím, kdy se nám podobné ztracené duše začnou propracovávat na pracovní trh. Lidé s vyvzdorovaným vysokoškolským titulem pak budou pomalu zatékat do státních a unijních struktur a začnou přeměňovat směr naší civilizace. Protože se usadí u cecíku moci. Ona se nám pod vlekem podivné ideologie totiž formuje budoucí inteligence, která bude chtít přebrat otěže. Budou jí patřit, ale zatáhne za ně poněkud kuriózním směrem, kdy hrozí, že brzdit budeme tlamami v bahně.

A ono mávnutí rukou a zkonstatování, že z toho vyroste? Nevěřím tomu. Podobná zmatenost se stala značkou, cejchem, znakem příslušnosti k davu. V čele průvodu Prague Pride, podobně jako na prvního máje, stanuly špičky Pirátů a STAN, kteří s neskrývanou radostí právě takovou revoluci genderu protlačují do společnosti. A jsou jen prvními vlaštovkami. Takových lidí bude přibývat. Jejich počet se bude zvyšovat, prorostou do mocenských struktur. Teď na podobnou dívčinu, které se nechává oslovovat rodovým množných číslem, můžeme pohlížet s údivem, s lítostí, s posměchem, ale tihle lidé okrášleni titulem a svatým přesvědčením o jediné možné pravdě, a to té jejich, rozhodně neskončí jako geniální podnikatelé v soukromém sektoru, ale budou se cpát do státních, neziskovkářských a unijních struktur. A budou prosazovat tu svou svatou pravdu. Nutit společnosti svá vybájená pravidla postavená na pochybných právech.

Vrátím se ke svatému Františkovi a jeho – všichni nemůžeme být svatí. Ve fungující společnosti musí být poměr svatých a běžných lidí daný tak, aby na jednoho svatého připadalo velké množství racionálně uvažujících lidí. Aby společnost neupadla do lunatismu vedoucího k jejímu rozpadu. Zpochybňuje se počet pohlaví, o pohlaví se mluví jako o sociálním konstruktu, ženy přestávají být ženy, ale osoby, které menstruují, řádně přeučeným a indoktrinovaným dětem se ještě před započetím puberty dávají blokátory dospívání, do školství se zavádí podivná ideologie násilím vynucené tolerance, kterou se pro budoucí časy rozbíjí rodiny (otěhotní ona dívčina z úvodu? Bude mít dítě? Nebo ve svém aktivismu zůstane uvězněná doživotně?), na ulicích se na pochodech hrdosti promenují osoby, které lze označit za čistě deviantní.

Známá má dceru. Do čtrnácti se vyvíjela normálně. Koukala po klucích, takovým tím roztomilým a nesmělým, ale dychtivým způsobem, který zachovává pokračování lidského pokolení. S nástupem na střední školu jako kdyby ji vyměnili. Stala se bojovníkem za práva LGBT. A aby zapadla do davu svých vrstevníků, začala chodit s holkou, která měla podobný duševní vývoj. Lesby ze společenské objednávky. Viděl jsem ji před měsícem na místním festivalu, táhla se davem se svou družkou ostentativně za ruku, vztekle se líbaly (ne takové to zamilované oňufňávání rtů své milované osoby jakéhokoliv pohlaví, ale líbání jako povel k barbarskému útoku, agresivní). Po každé takové akci se pak dívčiny rozhlédly, kolik že je pozoruje diváků. Moc spolu nemluvily, láska v tom nebyla. Neviděl jsem ji. 

Hodnota svatého Františka je v tom, že jako maják ukazuje morálku běžné populaci. Nekraď, slituj se, rozděl se s bratrem, smiluj se, nebuď chamtivý. Nenabádá, aby všichni odhodili ohledy a šli o žebrácké holi, jen dává možnost pochopit. Teď se nám na vrchol pozornosti prokousávají noví svatí. Protentokrát s hodnotami z horkého šálku reklamního agenta, tedy fakticky bez hodnot, nebo s jakýmisi pornohodnotami. Chtějí strhnout společnost do bezbřehé tolerance, ale usilují o to, aby strhly na svou stranu davy. A pak se na svět uculí dívenka (tak sedmadvacet jí mohlo být, dívence), která je dokonale zmatená svým životem a společností okolo sebe. Usadila se v roli nového svatého, ale nemá jeho moudrost, jen jeho fanatismus. Sociální inženýři předstírající, že jsou svatí, nechápou, že nemůžeme zešílet všichni, někdo musí zůstat racionální, mít v ruce rýč a starat se o pole. Ale inteligence, která nám roste na vysokých školách, je plná lunatismu. Všichni jsou svatí. A příliš velké množství svatých ve společnosti samotnou společnost zatáhne do pekla budoucího vystřízlivění. Případně běžní lidé sklapnou podpatky, ohnou hřbet a prostě začnou hrát jejich hru. 

Zdroje: Novinky, iDnes, CNN Prima News

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb