Souboj s první totalitou vyhrál, druhá se mu stala osudnou aneb Rázný konec kvůli urážce dělnické třídy. Tajnosti slavných
16.08.2023
Foto: Ze soukromého archivu Adiny Janovské
Popisek: Režisér a scenárista František Čáp na oficiální podpisové kartě z roku 1941
VIDEO Točil v troskách Říšského sněmu uprostřed rozbombardovaného Berlína, na Jadranu s Mastroiannim i v Tel Avivu, sbíral ocenění na mezinárodních festivalech. Jen doma v Čechách měl být cíleně zapomenut.
Nejnákladnější nacistickou filmovou propagandu se mu nakonec podařilo poslat k ledu, přesto se po válce musel kvůli ní zpovídat z údajné kolaborace. Pak ale ve své době nejmladší český filmový režisér narazil na neznalost a kulturní omezenost komise, kterou nabytá moc přesvědčila, že současně s ní získala i patent na rozum. „Dělníci jsou blbouni, filmům nerozumějí a mohou mi vlézt na záda…“ reagoval František Čáp na hodnocení dělnické poroty, pro niž byla hlavní ideologická stránka díla. A tím jeho domácí kariéra definitivně skončila.
Ohnivé léto:
Hledání sebe sama
Narodil se 7. prosince 1913 v Čachovicích u Mladé Boleslavi, nakonec ale vyrůstal na jihočeském venkově, kde se také seznámil se spisovatelem a budoucím kolegou Václavem Krškou. Po maturitě na gymnáziu v Táboře nejprve absolvoval Vyšší lesnickou školu v Písku, vzápětí ale odešel do Prahy. Právě se totiž naplno rozjížděla slavná éra počátků zvukového filmu, na barrandovském kopci nad Vltavou vyrůstal Hollywood Východu, jedna z nejvýznamnějších evropských filmových lokalit doby. Jemný a pohledný František si v té době uvědomoval, že je jiný než ostatní, učil se potlačovat své city a pocity, protože homosexualita byla v té době trestná. Svou orientaci ale nikdy neskrýval a ve světě filmu viděl prostor, v němž by konečně mohl naplno popustit otěže citům a fantazii.
Poprvé a naposledy
V devatenácti letech nastoupil do Havlova Lucernafilmu, v němž si mohl vyzkoušet nejrozmanitější druhy filmařské práce. A hned zpočátku dokonce také stanul poprvé a naposledy před kamerou jako jeden ze studentů v nestárnoucí komedii Vladislava Vančury a Svatopluka Innemanna Před maturitou. Mnohem víc než herectví ho ale lákala tvorba v pozadí kamery a v druhé polovině třicátých let začal spolupracovat na scénářích. Prvním byla adaptace románu o pokrytectví maloměstské morálky Marie Majerové Panenství, který nejprve vycházel na pokračování v Dělnických listech. Natočil ji v roce 1937 Františkův tehdejší přítel Václav Krška a v hlavní roli zářila Lída Baarová. V následujícím roce už pracoval na přípravě tří filmů, komedie s Hugo Haasem Svět kde se žebrá, krimikomedie Martina Friče Krok do tmy a jednom z divácky nejúspěšnějších filmů Václava Binovce Jarka a Věra.
Jan Cimbura:
V páru s Krškou
O třináct let starší přítel Václav Krška se stal i jeho prvním partnerem na režisérském postu. Podle jeho románu, nazvaného Odcházeti s podzimem, natočili společně v roce 1939 melodrama Ohnivé léto, které mělo premiéru v kině Lucerna už 20. října. Jednu z hlavních rolí si v něm zahrála Zorka Janů a její slavnější sestra Lída Baarová v něm zpívá píseň Milujem to, co ztrácíme, za niž dostal hudební skladatel Jiří Srnka Národní cenu. Baarová ve filmu původně vůbec hrát neměla a její postava Rosy, která byla do scénáře dopsána na poslední chvíli, se stala terčem cenzorů, kteří rázně nařídili vystřihnout scénu, v níž vstávala z vany úplně nahá. Stejné ocenění jako Srnka a kameraman Karel Degl sice získal za film i Krška, přesto musel na rozdíl od Čápa na rozjezd kariéry počkat až téměř do konce války.
Souboje s nacisty
František Čáp začal pravidelně režírovat již v následujícím roce a vzápětí mu adaptace románu Boženy Němcové Babička málem zlomila vaz. „Nezapomeň na zem, ze které jsi vyšla! Je to matka nás všech.“ Věta, kterou říká jeho hlavní hrdinka v podání Terezie Brzkové, totiž pořádně zvedla hladinu adrenalinu nacistických cenzorů a Babička byla nejprve šestkrát zakázána, než se nakonec přece jen dostala do kin. A později se stala trnem v oku i komunistických cenzorů, kteří ji pustili na televizní obrazovky jen pod podmínkou, že bude vystřižena scéna s procesím. Po velkolepém úspěchu natočil nesmrtelné melodrama Noční motýl, v němž své mimořádné mistrovství rozehrály Hana Vítová a Adina Mandlová. A vzápětí se zrodilo venkovské drama Jan Cimbura, natočené podle stejnojmenného románu Jindřicha Šimona Baara, které se po válce stalo záminkou k obvinění Čápa z podpory antisemitismu. Důvodem měla být scéna vyhnání Žida z vesnice, která ale původně ve scénáři vůbec nebyla a do filmu byla přidána na nátlak nacistů.
Bílá tma:
Tanec mezi vejci
Tak lze nazvat velký úkol, který byl Čápovi zadán v roce 1942 z protektorátní moci nejvyšší. Historické drama Kníže Václav, jehož druhou obětí nacistického nátlaku měl být Karel Höger v hlavní roli, mělo ukázat jednu z nejvýznamnějších postav českých dějin jako poslušného vazala mocného Německa. Podle historiků jediný český film, otevřeně souhlasící s nacistickou propagandou, se ale Čápovi nakonec podařilo protahováním příprav a navyšováním rozpočtu natáčení zastavit a po dvou letech kvůli „materiálním nedostatkům“ potichu a definitivně zlikvidovat. Dochovalo se jen pár zkušebních němých záběrů z exteriérů. Televizní diváci je mohli spatřit až po dlouhých desetiletích díky publicistovi, filmovému historikovi a archiváři Karlovi Čáslavskému, který se k němu vrátil ve svém legendárním filmovém týdeníku Hledání ztraceného času.
První ohrožení
V roce 1943 sklidilo velký divácký ohlas Čápovo výpravné kostýmní melodrama o konfliktu kariéry a soukromí Tanečnice, jakési volné pokračování Nočního motýla, tentokrát v hlavní roli s Marií Glázrovou, nabízející publiku pár desítek minut zapomenutí na každodenní válečnou realitu. Jeho posledním válečným filmem bylo venkovské drama Děvčica z Beskyd, natočené podle scénáře Jana Drdy. Na jaře 1945 začal ještě pracovat na dobrodružném dramatu Z růže kvítek, které ale nebylo nikdy dokončeno, přestože ještě o rok později o to Čáp usiloval. Po osvobození na něj ale dolehly jiné starosti, musel se hájit kvůli údajnému antisemitismu ve filmu Jan Cimbura. Měl být vyloučen ze Svazu českých filmových pracovníků kvůli „schvalování háchovské politiky a politiky Hitlera“, nakonec byl ale osvobozen a vzápětí natočil okupační drama z prostředí ruzyňského letiště Muži bez křídel, které bylo oceněno na mezinárodním festivalu v Cannes.
Vesna:
Srážka s nevědomostí
V roce 1947 se zrodilo budovatelské drama Bílá tma, které získalo národní cenu za nejlepší československý film na III. mezinárodním festivalu v Mariánských Lázních a téměř současně tvrdě narazilo na Filmovém festivalu pracujících ve Zlíně. Do poroty ale byli povoláni i kulturní referenti a dělníci, hodnotící především z ideologického hlediska, kteří film nepochopili a zavrhli. „Dělníci jsou blbouni, filmům nerozumějí a mohou mi vlézt na záda…“ nechal se slyšet Čáp, kterého se neodborná kritika velmi dotkla. Dělničtí delegáti si to nenechali líbit a 20. srpna vyšel v Kulturní politice jejich „Otevřený list filmovým pracovníkům“, který žádal vyvození důsledků. Za filmaře reagoval režisér a scenárista židovského původu Jiří Weiss, jenž varoval před radikalizací umění a vměšování dělníků do filmového oboru. Nakonec se disciplinární komise odborů za přítomnosti ministra informací Václava Kopeckého zabývala Čápovým případem jako politickým, takže mu nezbylo nic jiného než kapitulovat, což znamenalo konec kariéry.
Nedokončené léto
V roce 1949 František Čáp emigroval s matkou do Západního Německa a začal pracovat v Mnichově pro Bavaria film. Natáčel v Berlíně v troskách Říšského sněmu, s Marcellem Mastroiannim na jaderském pobřeží krátce po odsunu Italů, půl roku také působil v Tel Avivu. Později se usadil ve Slovinsku, kde se seznámil s ředitelem Triglav filmu a stal se zakladatelem moderní slovinské kinematografie. V roce 1953 natočil komedii Vesna, která patřila několik let k nejpromítanějším filmům v Jugoslávii, a jeho špionážní drama X25 javlja z roku 1960 bylo prodáno do 48 zemí. Jeho filmy a televizní inscenace, natočené pod jménem Franz Cap, znali diváci i v Asii a USA, jen v rodné zemi nesměly být čtyřicet let promítány a měl být plánovitě zapomenut. V roce 1957 se definitivně usadil v slovinské Portoroži na pobřeží Jaderského moře, zemřel 13. ledna 1972 v nemocnici v Ankaranu a pochován je v Piranu. V roce 1992 byl o něm natočen dokument Nedokončené léto Františka Čápa.
(zdroje: Wikipedia, ČSDFD, FDB, Český rozhlas, Česká televize, Karel Čáslavský: Hledání ztraceného času, Slovinský film a František Čáp, Hana Slavíková: Franz Cap – Průvodce životem a dílem filmového režiséra Františka Čápa)
Vložil: Adina Janovská