Druhé mládí s odřenými koleny aneb Jak vypadá nový svět po šedesátce. Horká židle Veroniky Žilkové

Foto: Se svolením Stream (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Veronika Žilková ve studiu show Face to Face

O Veronice Žilkové se mluví a píše často. Vleklý rozvod s Martinem Stropnickým, nový přítel, vztah se skoro zetěm Jaroslavem Soukupem, babičkovská role, to všechno přemílá bulvár pořád dokola. René Kekely si ji ovšem nepozval do studia Face To Face, aby si s ní povídal o tom, jaký je její bulvární obraz, ale o tom, jak opravdu žije.

Jeden z kruhů života Veroniky Žilkové se nedávno uzavřel tím, že si zahrála v slovensko-tureckém filmu roli exkluzivní výtvarnice, která přijíždí do Turecka otevřít vernisáž své výstavy a pohybuje se na velvyslanectví, kde kolem ní všichni poskakují. Herečka k tomu říká, že tím vlastně zúročila svou roli manželky velvyslance, protože kdyby ji byla neprožila, možná by nevěděla, jak tuhle roli hrát. A že to byla role nádherná, na kterou vzpomíná s nadšením nejen protože měla nádherné exkluzivní kostýmy a doplňky, ale také protože příběh byl o lásce.

A ať už je její bulvární obraz jakýkoliv, nejvíc si zakládá na tom, že má srdce plné lásky, své instagramové přátele, a především rodinu a nejbližší okolí, které jí tu lásku věří a oplácejí. Po rozvodu se jí otevřel svět nových dojmů a zážitků, zároveň se ale vrací ke kořenům třeba hledáním pravdy o dědečkově smrti v koncentračním táboře v Mauthausenu, o které její maminka nikdy nemluvila a dětem nic neřekla. Pustila se i dohledání předků své dcery Agáty z otcovy strany a všechna ta pátrání jsou pro ni velká zajímavá dobrodružství. Nejvíc ale žije tady a teď. Bulváru má za zlé, že jednu její větu zopakuje desetkrát, a ona pak vypadá jako hloupá blondýna, která umí jen omílat pár slov.

Řidičák na koně

Skutečnou novinkou v jejím životě jsou aktuálně návštěvy autoškoly. Ne snad, že by neměla řidičák, ale potřebuje si ho rozšířit na řízení auta s přívěsem. Nejmladší dcera Kordula se totiž věnuje parkuru, což znamená převážení koně na závody. „Koňské taxi je hodně drahé, tak jsem se rozhodla pořídit přívěs pro koně. Teď tedy chodím do autoškoly a učím se jezdit s přívěsem. Chodíme s Kordulkou obě, jí bude v září osmnáct a dělá si svůj první řidičák a já si ten svůj rozšiřuji. Zajímavé na tom je, že jsem si musela dodat ten můj vlastní přívěs a učím se jezdit přímo s ním. Tedy zatím bez koně,“ prozradila a přidala k tomu historku o svých prvních řidičských zkušenostech.

„Dělala jsem si řidičák v sedmnácti, tatínek byl invalidní, a tak jsem dostala mimořádné povolení ho už od sedmnácti vozit. Při jedné z prvních jízd jsem na křižovatce nedala přednost. Bylo to na Letné, u výjezdu z tunelu. Najednou to kolem mě tak zafičelo, tak jsem zastavila. Pán, kterému jsem nedala přednost, zastavil také, vystoupil, přišel ke mně, ukázal, abych srolovala okénko. Když jsem to udělala, vlepil mi pořádnou facku a řekl: To aby sis pamatovala, že přednost mají jen auta na hlavní. Kdykoliv tamtudy jedu, tak si na to vzpomenu. A nikdy už jsem nezapomněla, že když jsem na vedlejší, musím dát přednost.“

Rozhovor s René Kekelym ve studiu Face to Face možná leckoho překvapí. Veronika se v něm rozpovídala o svém soukromí upřímně a bez rádoby skandálních detailů, které do článků o ní tak ráda přidávají bulvární média.

Jak na trable s láskou

Na Instagramu začala Veronika Žilková hodně komunikovat se svými diváky v době covidu. Přidala k tomu také cvičení a toho se drží i nyní. „Tehdy to bylo tak, že se pořád dokola mluvilo o smrti. Naočkuješ se, umřeš, nenaočkuješ se, umřeš, chytíš covid, umřeš... Tak jsem si řekla, že těm divákům, kteří mě čtyřicet let sledují v mé profesi, musím nabídnout něco lepšího, než je ten věčný strach, který se na nás valil. A ono to fungovalo, hlásilo se mi hodně žen i mužů. A když pak přišly moje životní trable, začalo se jich hlásit ještě víc a podporovali zase oni mě,“ vyprávěla, jak moc pro ni tahle komunikace se sto tisíci sledovateli znamenala a znamená. Na dálku se tak seznamovala s lidmi, kteří podobný nešťastný příběh rozpadu manželství zažili, případně zrovna také zažívali, a pomohli jí tak znovu se postavit na nohy.

Dnes tedy říká, že když člověk upadne, odře si kolena, ale pak se zvedne, rozhlédne se a přijde na to, že na něj čekají nové výzvy a zážitky. „Teď jsem strávila léto s Honzou Dědkem, jezdili jsme s talk show po hradech a zámcích. Přicházeli za mnou lidé, kteří mě chtěli prostě jen obejmout a říkali, že je to proto, že díky mně dokázali zvládnout ty trable s láskou. To mě moc těší. Já jsem totiž měla vždycky pocit, že mi lidé spíš záviděli. Měla jsem tolik dětí a k tomu krásnou práci a oni si mysleli, že to všechno zvládám. Marně jsem vykládala, že to nezvládám, že po nocích brečím při praní prádla a do toho píšu scénář a učím se roli. Teď mám konečně pocit, že mě ti moji diváci chápou a rozumíme si,“ tak trochu zrekapitulovala mnohaletý rozpor mezi svým mediálním obrazem a skutečným životem.

První kopačky v šedesáti

René Kekely by rád věděl, jaký je rozdíl mezi tím dostat kopačky v patnácti, ve třiceti a v šedesáti. Jestli má už žena v tomhle věku schopnost to vzít s nadhledem. Veronika Žilková ovšem v šedesáti dostala kopačky poprvé, takže o tom rozdílu toho moc říct neumí. „Pro mě je to asi pořád stejné,“ říká dnes už s úsměvem. „Můj syn Vincent mi to řekl asi nejlépe: Mami, první kopačky v šedesáti, to je přece skvělé skóre! A tak teď spolu píšeme scénář, bude to stand-up a jmenovat se to bude Moje první kopačky. Ty ale budou jen začátek, všechno ostatní pak bude právě o tom, co se před člověkem otevře nového, když ty kopačky přežije. Protože ono to uvolní ruce, najednou zjišťuješ, co ti všechno uteklo. Když je člověk v nějakém svazku, má fokus zaměřený na jednoho člověka a všechno mu podřizuje. Jako by byl svázaný mnoha nitkami. Najednou pak vezmeš nůžky, uděláš šmik, šmik, šmik šmik, vzlétneš a vidíš tu louku plnou barev.“

Druhé mládí

Moderátor se opatrně zeptal, jak je to se vztahy, jestli je ve Veroničině životě nový muž. „Dostávala jsem pozvánky na rande, některé byly roztomilé, některé půvabné. Ale když se člověk spálí, chvíli mu trvá, než se to zahojí, a drží si trochu odstup. Asi v patnácti to trvá do rána, v mém věku trochu déle. Ale nejde o to, jestli mám nového muže. Jde o to, že když dopadneš na tu louku, vidíš najednou, že tady je růžová, tady žlutá, tamhle modrá. Já jsem si třeba myslela, že už se nehodí, abych měla dlouhé vlasy a nosila kraťasy. A mám dlouhé vlasy a nosím kraťasy. Opět to nejlépe komentoval Vincent: Naše matka má druhé mládí.“

To se projevuje i tím, že díky vztahu s Josefem Holomáčem poprvé v životě poznala jinou než vážnou hudbu. „Jsem z rodiny filharmonika, takže jsem v pěti letech poslouchala Smetanu a Janáčka, ale moderní hudbu jsem vůbec neznala,“ vylíčila své hudební omlazení. Opět tedy odmítla popisovat, zda má nebo nemá novou lásku, ale s radostí mluvila o tom, že má nový život. „Poprvé v životě jsem byla v O2 aréně na rockovém koncertu Iron Maiden. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje. Pepa teď po dvaceti letech zase hraje s rockovou kapelou a já s nimi jezdím na koncerty a piju pivo pod pódiem,“ popsala, jak si užívá naplno nové zážitky, a neodříká se dokonce ani možnosti, že by si někdy s kapelou zazpívala nějakou krásnou rockovou baladu.

Zdroj: Face To Face

Vložil: Ela Nováková