Zákulisí udílení medailí. Sobota Jaromíra Janáka
12.08.2023
Foto: Pixabay
Popisek: V hledišti
Vždycky, když v televizi vidím, jak si umělci nebo politici mezi sebou dávají metály (tedy až na výjimky, co si tu cenu opravdu zaslouží), vytvoří se mi maně úsměv na rtech. Představuju si totiž, co je za tím vším. U politiků to přesně neznám a radši si to ani nepředstavuji, ale u umělců mi to vyvstane velice plasticky…
Zkoušky v divadle začínají, pokud není jinak určeno, v deset dopoledne a končí ve čtrnáct. Do těch deseti mají řadoví herci, podle názoru ředitelství divadla, spoustu času si odpočinout a ráno ještě vypravit děti do školy, zaběhnout na nákup, navštívit zubaře a vyřídit něco na úřadech. Z večerního představení přijeli domů před půlnocí (pokud nebyli na zájezdě v Prešově nebo ve Vídni), a tak jsou, plni elánu a chuti do práce, v deset připraveni na jevišti, aby se podrobili pokynům režiséra, většinou geniálního.
„Ježíšmarjá, kde mám knihu?!“ zařve geniální režisér do mikrofonu na režijním stolku uprostřed hlediště.
„Viléme, no tak!“ Asistent Vilém vyrazí hledat režijní knihu s důležitými poznámkami geniálního režiséra.
„Pauza do zavolání,“ vyhlásí inspicient. Polovina zkoušejících zamíří z jeviště rovnou do kuřárny proti vrátnici, kterou zřídilo laskavé ředitelství, aby si herci neničili hlasivky pobytem na čerstvém vzduchu před divadlem.
„Konec přestávky, pojďte na jeviště,“ hlásí inspicient. Herci otráveně uhasí cigarety. Do uprázdněné kuřárny rychle vběhne vrátný, umělec v důchodu, a delší vajgly si posbírá do připraveného papírového sáčku.
Na jeviště se vřítí uštvaný asistent Vilém a podává režisérovi knihu.
„Zapomněl jste ji u pana ředitele na stole,“ lže, až se práší. Ve skutečnosti ji nalezl na pánském záchodě na zemi, kam si ji režisér odložil, aby si mohl natáhnout kalhoty.
„Tak už nezdržujte a zkoušíme,“ oznámí režisér.
„Drahuško, miláčku,“ osloví hlavní představitelku, „když já říkám doleva, tak ty musíš jít na jevišti doprava, budeš miláčku padesát let u divadla, a pořád si to nepamatuješ...“
Drahuška se omluvně usměje a režisér se soukromě svěří asistentu Vilémovi: „To je ale kráva!“
Zkouška na alternativní představení Prodané nevěsty pokračuje. Nikdo už se nediví, proč režisér přepracoval děj a vytvořil, ve snaze pomoci autorovi, novou hlavní osu příběhu, kde se Vašek zamiloval do medvěda a v touze ho zaujmout oblékl se do medvědí kůže. K tomu Jeník s Mařenkou prozpěvují (v této adaptaci posměšný) song o věrném milování. Na závěr, kdy medvěd podlehne Vaškovým svodům a milence si odnáší do zoologické zahrady, pak sbor jásá: „Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila.“
„Tak, konec zkoušky!“ oznámí režisér. „Drahuško, miláčku, tebe nejvíc miluju, pojď, skočíme si na kafe, lásko.“
Drahuška (mezi desátou a čtrnáctou hodinou kráva) s úsměvem souhlasí.
„Viléme, ty ukliď tu knihu, ne abys ji zase někde zapomněl,“ dodá ještě génius.
Umělci se rychle rozcházejí. Někdo spěchá do dabingu, někdo na AMU předávat zkušenosti z dnešní zkoušky a ti méně šťastní učit do základní umělecké školy, dříve do lidové školy umění. Ti, kdo chtějí v nejbližší době získat uměleckou cenu a nemají na ni, jdou na brigádu na ředitelově zahrádce nebo na schůzi přípravného výboru nejbližší politické manifestace. Ale všichni se upřímně těší na zítřejší zkoušku.
Takhle to ještě nedávno vypadalo za oponou většiny těch námi všemi oblíbených galavečerů. Myslím, že za těch pár let, co tam nejsem, se to nezměnilo. A pokud ano, doufám, že ne k horšímu…
Vložil: Jaromír Janák