Před Národním divadlem dala přednost lásce a ve filmu si poprvé zahrála až v penzi. Tajnosti slavných
11.08.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: Terezie Brzková jako starostová ve filmu Martina Friče z roku 1947 Čapkovy povídky
VIDEO Pohádková stařenka se stala za války ztělesněním a symbolem vlastenectví a statečnosti. Paradoxně ji ale film objevil, teprve když odcházela do důchodu. Navíc prý měla v reálném životě ke svým laskavým hrdinkám na míle daleko.
I stáří dokáže být roztomilé, moudrost kouzelných babiček k našim pohádkám neodmyslitelně patří. A laskavost, s níž ji předávají mladším hrdinům, zmůže mnohem víc než sebedůraznější příkazy, zákazy či varování. Kdo by neznal kouzelnou stařenku z Princezny se zlatou hvězdou či babičku kořenářku, která přivede k sebekritice sebestředného krále ve filmové legendě režiséra Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král… Především ale Terezie Brzková ztvárnila hlavní postavu ve válečné filmové adaptaci románu Babička, kterou natočil v roce c1940 režisér František Čáp.
Babička:
Odvaha téměř sebevražedná
Předcházející Tajnosti nahlédly do života její nejmladší filmové vnučky, takže nesmím opomenout ani představitelku moudré ženy se spoustou životních zkušeností, jejíž dialogy s dětmi, plně odpovídající předloze Boženy Němcové, podle pamětníků vyvolávaly v očích diváků slzy. Po velkém úspěchu v roli Babičky však ztvárnila ještě další velmi významnou postavu staré ženy, starou plátenici Barboru Hlavsovou, hlavní postavu stejnojmenného filmu režiséra Martina Friče z roku 1942. Přestože Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Skleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii maloměšťanstva, režisér Martin Frič se scenáristou Karlem Steklým ji proměnil v nejtěžších válečných letech ve velmi emotivní film s jinotajným poselstvím, plný mravních zásad. Vytvořil tak symbol vlastenectví, nezdolnosti, houževnatosti a statečnosti českého národa.
Od města k městu
Narodila se 1. ledna 1875 v Kolíně do rozvětvené divadelnické rodiny. Její otec Vilém Karel Jelínek byl ředitelem kočovné společnosti Vilém Jelínek, úspěšnými a známými herečkami své doby se staly i její sestry Otýlie Beníšková, Marie Spurná a Hana Vojtová. Herectví se pak stalo rodinným osudem i v dalších generacích, na divadelních prknech zářili i synovec Jaroslav Vojta a jeho sestra Hermína. Díky rodinně Terezie samozřejmě stanula poprvé na jevišti už v dětství. Od počátku kariéry směřovala k divadelnímu realismu a ve svém hereckém projevu kladla důraz především na kvalitní výslovnost. Ve dvaceti letech nastoupila k divadelní společnosti Karla Kaňkovského, kde působila tři roky, další tříleté angažmá získala ve společnosti J. Drobného, po němž zakotvila na delší čas v souboru Elišky Zöllnerové. Společnost Zöllnerových patřila k významným průkopníkům českého mimopražského herectví a Terezie v ní nasbírala bohaté zkušenosti.
Barbora Hlavsová:
Přednost dala lásce
V té době se také poprvé provdala za kolegu Josefa Brzka, s nímž měla dvě dcery. Velmi brzy ovdověla, jméno zesnulého manžela si ale ponechala až do konce života. Její vnučka Ivana se provdala za spisovatele Pavla Tigrida, po jeho emigraci se ho pokusila následovat a za nepovedený útěk byla tři měsíce vězněna na pražské Pankráci. Druhý pokus o opuštění republiky přes hranici na Šumavě se jí pak už povedl. První angažmá v kamenném divadle získala v roce 1906 ve Východočeském divadle Pardubice, už po roce ale přešla do Plzně a v letech 1914 až 1919 zakotvila na čas v Národním divadle, kde dospěla k uměleckým vrcholům, k nimž jí dopomohla náhoda. V roce 1917 onemocněla tehdy nejslavnější herečka a hvězda Marie Hübnerová, takže vedení činohry muselo za ni najít téměř ze dne na den náhradu. A Terezie byla v souboru naštěstí právě po ruce, takže po ní převzala hlavní role v představeních Léto, Jan Hus, Jan Roháč či Maryša. Výrazné příležitosti jí ale nabídly i další inscenace. Přesto nakonec z naší přední scény odešla za svým druhým manželem Václavem Zeifertem k jeho kočovné společnosti, v níž působila až do roku 1927. S přibývajícími lety ji ale neustálé cestování začalo zmáhat, takže se nakonec vrátila do plzeňského divadla, v němž působila až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1939.
V slavném triu nejlepší
Její doménou se brzy staly především prosté ženy z lidu, později přešla k různorodým postavám laskavých a dobrotivých babiček a stařenek. Ještě v letech 1943 a 1947 vystoupila dvakrát na scéně Národního divadla jako host. A sotva odešla do penze, konečně ji objevil i československý film. V roce 1939 se poprvé představila publiku i na stříbrném plátně jako jedna ze sourozenecké trojice starých sester v nadčasovém psychologickém dramatu režiséra Otakara Vávry Kouzelný dům. První dvě představitelky, Leopoldu Dostalovou a Růženu Naskovou, našel režisér na scéně Národního divadla, jako třetí mu herec Eduard Kohout doporučil právě Terezii Brzkovou. Senilní a nahluchlá stařenka Anna Balvínová v jejím podání vyšla nakonec ze všech tří sester nejlidštější a nejpřirozenější.
Byl jednou jeden král…:
Nejlepší Babička z Plzně
Poté přišla víceméně náhodou ke své nejslavnější filmové postavě. Titulní roli babičky v adaptaci slavné stejnojmenné románové předlohy Boženy Němcové, kterou natočil v roce 1940 režisér František Čáp, měla původně hrát Leopolda Dostalová, po změně režiséra se pak uvažovalo o Růženě Naskové. Ta ale znala jevištní podobu právě v podání Brzkové z plzeňského divadla a doporučila ji pro film. A Brzková vytvořila babičku dobrou, laskavou, moudrou, a hlavně neskonale lidskou. V jejím realistickém hereckém projevu se projevilo mistrovské odpozorování života, umocněné hlubokým citem a prožitkem. Další velkou ženskou postavu, která se zapsala do dějin československé kinematografie, poté vytvořila v dramatu Barbora Hlavsová.
Protivná baba?
Její další role se nesly v podobném duchu, téměř vždy hrála dobrosrdečné ženy. Protikladem byla pouze hrabivá, panovačná, protivná a senilní stará hraběnka v kostýmní komedii Počestné paní pardubické. Kritikou i diváky byla velmi oceněna její Kolmistrová v husitském dramatu Vstanou noví bojovníci, v němž si zahrála po boku nezapomenutelného Františka Smolíka. Potom už následovaly jen menší role moudrých a dobrotivých stařenek, které si diváci dobře pamatují. Pamětníci ale říkají, že v reálném životě měla k laskavé stařence hodně daleko a leckdy byla během natáčení velmi nepříjemná. Je otázkou, zda byla protivná a nesnášenlivá doopravdy, nebo ji prostě natáčení nadmíru unavovalo. Svou první filmovou roli totiž vytvořila v neuvěřitelných šedesáti čtyřech letech, poslední, kouzelnou stařenku v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, přesně o dvacet let později. A je opravdu až neuvěřitelné, jak skvěle zvládla v tak pokročilém věku více než tři desítky natáčení. V roce 1955 jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně a o šest let později s ní režisér Martin Frič natočil ještě dokumentární film, nazvaný Zasloužilá umělkyně Terezie Brzková. Zemřela 19. listopadu 1966 v Praze, v úctyhodných 91 letech.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Národní divadlo, Josef Knap: Čtyři herečky)
Vložil: Adina Janovská