Z velké hrdinky dobrotivou maminkou či hospodyní aneb Jak propadnout kouzlu Krále komiků. Tajnosti slavných
07.08.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv - Slaviafilm
Popisek: Marie Blažková jako Ducánkova hospodyně Veronika v komedii Miroslava Cikána z roku 1941 Provdám svou ženu
FOTO / VIDEO Začínala v opeře, pak utekla z Národního divadla za láskou. Jako ideální představitelku velkých dramatických hrdinek ji ale poznalo jen venkovské publikum a před kamerou byl o velké role příliš velký souboj.
V předchozích Tajnostech jsem zabrousila s Norou Cífkovou k nejslavnější filmové adaptaci románu Boženy Němcové Babička, kterou natočil v roce 1940 režisér František Čáp, takže chci připomenout další známou tvář. Přestože ji vídáme v celé řadě dalších filmů, její jméno téměř upadlo v zapomnění. Jistě si vzpomenete na dobráckou paní mlynářku, která občas chodívala na Staré bělidlo s vřeténkem v ruce na přástvu. Všechápající duše, dobrácký pohled a leckdy až poněkud přehnaná snaha o perfektní hlasový projev… Ve filmografii Marie Blažkové najdeme pět desítek titulů, přesto se velké příležitosti nedočkala. Její herecké kvality dokázali ocenit pouze dva muži – její manžel a Král komiků Vlasta Burian.
Paní mlynářka v Babičce z roku 1940; foto Česká televize
Opera jí nestačila
Narodila se 12. října 1885 na pražských Královských Vinohradech do rodiny pekařského mistra Štursy. Přestože hereckou průpravou nikdy neprošla, odstartovala kariéru v pouhých šestnácti letech rovnou na jevišti Národního divadla. Pro operní sbor jí stačil čistý, až jiskřivý hlas, k výraznému hereckému výkonu stejně jako sboristka nedostala příležitost. Po dvou letech se konečně dostala k herectví v činohře a jako představitelka malých epizodních rolí se učila takzvaně za pochodu. Pro realistické vyjádření postav jí stačilo pozorně se dívat kolem, pozorovat zkušené kolegy a vycházet z každodenního života. V roce 1905 jí nabídl angažmá ředitel jedné z nejznámějších divadelních společností Antoš Josef Frýda, s nímž se ještě téhož roku představila publiku i v Národním divadle v Brně.
Manželova hvězda
U Frýdy se seznámila s kolegou Janem Blažkem, který se o tři roky později rozhodl založit vlastní divadelní společnost a podařilo se mu najmout i některé další kolegy z brněnského činoherního souboru. Marie se stala její hlavní tváří a zpočátku působila v Čechách. V roce 1911 se s Marií vzali a o čtyři roky později se Blažkovi podařilo získat rozšíření koncese i na Moravu. Společnost nabízela osvědčená domácí i zahraniční představení, mezi nimiž převládaly komedie. Velká dramata byla vždy postavena na silných ženských hrdinkách, pro které byla ideální představitelkou právě Marie. Díky tomu ztvárnila postavy, k nimž by se ve velkých kamenných divadlech kvůli velké konkurenci nikdy nedostala, a její výkony oceňovala i dobová kritika. Kvůli udržení zájmu diváků postupně začaly do repertoáru pronikat i operety a populární frašky, přesto se Blažek potýkal s narůstajícími finančními problémy a v roce 1921 jeho společnost definitivně zanikla.
Holka nebo kluk:
Principál měl film rád
Po rozpadu společnosti se Marie vrátila do rodné Prahy a v roce 1922 získala angažmá v holešovické Uranii, na jejímž divadle působila s výjimkou jedné sezóny až do roku 1930. V roce 1926 dostala poprvé příležitost vyzkoušet si práci před kamerou jako Šnáblova žena v němé komedii Přemysla Pražského Pracha a broky, která je považována za ztracenou. Proto můžeme získat první představu o jejích hereckých výkonech až díky výkonu v prvním dochovaném zvukovém filmu, v němž hrála, dramatu Svatopluka Innemanna Třetí rota, jehož děj se odehrává během první světové války. Vzápětí krátce hostovala v Rokoku, a pak hrála až do roku 1935 v smíchovském Švandově divadle. V následující sezóně se opakovaně vracela jako host na jeviště Národního divadla a v roce 1936 dostala nabídku, která výrazně ovlivnila celou její další kariéru. Angažmá v Divadle Vlasty Buriana jí totiž otevřelo naplno dveře do světa filmu, navíc jeho herci směli jako jediní z pražských divadel před kameru bez jakýchkoli zákazů či omezení.
Dobračka šla na dračku
Start byl velkolepý, během prvních tří let si zahrála v čtyřiadvaceti filmech, jako vlídná a chápavá maminka se objevila v Neporažené armádě, Muzikantské Lidušce, v Pohádce máje či Dvou týdnech štěstí. Poté se stala filmovou maminkou Stáni Jarského v komedii Muži nestárnou, studenta v podání Rudolfa Hrušínského v Cestě do hlubin študákovy duše i v komedii Miroslava Cikána Studujeme za školou. Hospodyni či bytnou si zahrála v úspěšném vlastenecky laděném hudebním filmu Lízino štěstí, v dramatu Noční motýl či v komediích Pantáta Bezoušek a Valentýn Dobrotivý. Především si ale zahrála v roce 1940 již výše zmíněnou dobrotivou paní mlynářku v legendární Babičce, v níž ztvárnila hlavní postavu Terezie Brzková.
Manželka pytláka Sochora v romantické komedii Marita Friče z roku 1944 Prstýnek; foto Národní filmový archiv - Nationalfilm
S Burianem před kamerou
Se svým divadelním principálem Vlastou Burianem si zahrála poprvé už v roce 1938 v komedii Ducháček to zařídí, v níž ztvárnila manželku Václava Trégla paní Rabasovou. V komedii U pokladny stál se stala matkou sekretářky Věry v podání Adiny Mandlové. V další Burianově komedii Provdám svou ženu se proměnila v jeho hospodyni Veroniku Pospíšilovou a v jeho poslední válečné komedii Zlaté dno v hospodyni Růženku. Během druhé světové války rozhodně neměla o nabídky nouzi, přesto se jí podařilo stát stranou a nebudit přílišnou pozornost německých filmařů. Koncem války si zahrála Liduščinu babičku v poetické komedii Řeka čaruje, kterou začal natáčet Václav Krška ještě pod hlavičkou společnosti Nationalfilm. Její uvedení do kin se ale podařilo pozdržet, takže se stala nejprve dárkem venkovskému publiku v třiceti kinech těsně před Vánoci roku 1945. Pražským premiérovým kinosálům pak vláda neuvěřitelných dvanáct týdnu a zhlédlo ji téměř pět milionů diváků.
Bez šéfa ani ránu
Po zrušení Burianova divadla v roce 1946 odešla a na jeviště už se nikdy nevrátila. Navzdory přibývajícímu věku se Marie dočkala ještě několika dalších příležitostí i po osvobození. Zahrála si například tetičku v parodii na prvorepubliková melodramata Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář či matku černého myslivce ve filmové adaptaci povídky Boženy Němcové Divá Bára, kterou natočil v roce 1949 Vladimír Čech. Naposledy stanula před kamerou v roce 1952 jako posluchačka ve studiu v budovatelské komedii Jaroslava Macha Slovo dělá ženu. V roce 1957 se přestěhovala do domova důchodců ve Svojšicích u Kolína, kde 29. prosince 1975 zemřela v úctyhodných devadesáti letech.
(zdroje: Wikipedia, Národní divadlo, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech, Iva Najďonovová: České divadelní společnosti v Přerově v letech 1897-1918)
Vložil: Adina Janovská