Tomáš Holý byl normální kluk z Nuslí. Až do druhé třídy, kdy... Vzpomínky na milovaného dětského herce I

Foto: Se svolením rodiny Holých

Popisek: Tomáš Holý a Alton čekají na svůj záběr

Tomáš Holý se narodil ve známé pražské porodnici U Apolináře. Bylo to v neděli 17. března 1968. Tomášovi rodiče tehdy bydleli v samém centru Prahy, v takzvaném Hlávkově domě v Jungmannově ulici 14. V společném bytě s babičkou a dědou. A taky s jeho strejdou, který se později stal rekvizitářem na Barrandově.

Když bylo Tomášovi dva a půl roku, přestěhovali se do Nuslí na Palouček, do domu číslo 3 v ulici Petra Rezka. Ta ulice se nejmenuje podle známého zpěváka, jak si všichni myslí. Jmenuje se podle Petra Rezka, husity, kamaráda Jana Želivského. Místa tady v okolí mají jména s husitskou tematikou. Není to náhoda. Právě tady dali husité Zikmundovi v listopadu 1420 pořádně na frak. Bitva prý byla přímo tam, kde stojí ten dům.

Na domě je od loňského roku netradiční pamětní deska, věnovaná Tomášovi. Je to pár kroků od stanice tramvaje 18 Palouček, nebo 10 minut chůze od metra C Vyšehrad.

Ten byt tak trochu připomínal filmový byt z Jak vytrhnout velrybě stoličku. Obývák a kuchyně byla vlastně jedno a totéž. Větší místnost, kde se jedlo, koukalo na televizi i vařilo. Vedle obýváku byl pokojík, kde bydlela prababička z tátovy strany. K tomu koupelna se záchodem, předsíň a nazdar bazar.

Tatínek zrovna pracoval v baru dole na Náměstí bratří Synků. Jeho kolega, který měl opačnou službu, mu jednou nechal u servírky štěně. Táta přišel do práce a kolega už tam nebyl. Tak ten střapatý uzlíček pašoval domů v kabátě s velkými kapsami. Přes přísný zákaz maminky. Štěně velšteriéra dostalo jméno Alton a provázelo Tomáše celým jeho dětstvím. Dokonce si s Tomášem zahrál v jeho posledním filmu Prázdniny pro psa.

Pamětní deska na domě v pražských Nuslích, v němž Tomáš Holý vyrůstal

Tomáš se stal obyčejným nuselským klukem. Nejprve chodil do školky, pak na základní školu. Až do druhé třídy… Ve stejné době se na Barrandově točila komedie Marečku, podejte mi pero!. Přitom došlo k takové nepříjemné události. V celém filmu je jedna jediná scénka s malým klukem. Produkce měla pro tuhle scénku smluveného dětského herce. Protože se to točilo asi týden před Vánoci, stalo se to, čeho se všichni produkční a režiséři bojí.

Na kluka skočil virus a pan režisér Oldřich Lipský se to pochopitelně dozvěděl až den nebo dva před natáčením scénky. No hroznej průšvih. Den neplánovaného prostoje ve filmu stál 30 až 40 tisíc korun. To tehdy byl měsíční plat ředitele velké pražské továrny. Tak si svolal svůj štáb. A vyptával se jich, jestli někdo nezná menšího kluka, co by se nestyděl před kamerou. Přihlásil se rekvizitář. Byl to Tomášův strejda. Nazítří strejda Tomáše vzal s sebou na natáčení ve skutečné škole v Dušní ulici. Všichni ho povzbuzovali, že to nic není. Dodal si odvahu a vstoupil do třídy.

Ten záběr je naprosto úžasný. Malý kluk, sedm a půl roku, který nikdy předtím nestál před kamerou. A najednou, úplně bez přípravy, ho před ni postavili. Ve třídě dělá obličeje na studenty, směje se, žádné známky trémy. V očích má čertovské ohníčky, pro které si ho brzy zamiluje celý národ.

Tahle nálada neopustila Tomáše po celý den. O pauzách mezi záběry předváděl filmařům různé ptákoviny a bavil je, jako by to byli kamarádi u nich ve třídě. Není divu, že si ho pan režisér zapamatoval. Bylo to 19. prosince 1975. Tři měsíce před osmými narozeninami.

O pár měsíců později, zjara 1976, připravoval režisér Oldřich Lipský svůj další film, hudební komedii pro děti Ať žijí duchové. Ve filmu je veliká tlupa dětí. Pan režisér si vzpomněl na ty Tomášovy kousky a pozval ho rovnou na kamerové zkoušky. A tam mu dal jeho první velkou roli. Dost velkou. Po představitelích hlavních rolí, Dlouhém Jankovi a Leontýnce, tam Tomáš měl úplně nejvíc natáčecích dní, takže byl skoro u všech záběrů.

Natáčení začalo vlastně už v květnu, ve studiu trénovali tance a písničky. Ale za pár týdnů to začalo. V půlce června vyrazili na exteriéry. To bylo něco. Sešla se tam výborná parta kluků a holek. Natáčení ho strašně moc bavilo, bylo to něco úplně nového. Nejdřív v parku v Průhonicích, pak v Novém Kníně a v Mníšku pod Brdy.

S pomocí pana režiséra a jeho asistentů Tomáš pomalu pronikal do tajů filmového umění. Brzy se uměl před kamerou třeba bát nebo mít radost. Dost vypozoroval i sám. Všiml si třeba, že herci bývají nejlepší hned při první klapce. Ve filmu se sice skoro všechno dá opakovat, ale když záběr několikrát zkazíte a opakuje se už poněkolikáté, tak jsou všichni pěkně otrávení. Tak si zvykl pekelně se na záběr soustředit. Vždyť to většinou trvá jen malou chvilku. Aby i on byl nejlepší na první klapku. Tahle strategie se mu osvědčila, brzy se všichni divili, jak málo toho zkazí.

Vždycky, když film vidím, tak mne dojímá, jak se Tomáš chová k nejmladšímu herci filmu, kterému se tam říká Maličký a mluví ho tam paní Aťka Janoušková. Maličkému byly čtyři roky a byl to kluk z dětského domova. Později, po filmu, ho adoptoval herec Vladimír Krška. Jak se k němu Tomáš Holý chová, to není požadavek scénáře. Tomáš se takhle k menším dětem choval. Je na to vícero svědků. Měl silné sociální cítění.

Jezdili spolu na natáčení. Ráno řidič z Barrandova vyzvedl Maličkého v děcáku v Krči, a pak zamířil pro Tomáše na Palouček. Ten už čekal u trafiky u jejich domu. A jelo se na natáčení. Ten pán byl, myslím, Bulhar a mluvil zvláštně česky. Měl velikou starou ruskou Volhu. A té Volze říkal Barčo. Barča byla asi už dost stará a někdy trochu zlobila. To jí pán domlouval svojí kouzelnou češtinou. To se jim moc líbilo. Točili film a měli vlastního řidiče a tohle veliký starý auto jen pro sebe. Jako v Hollywoodu. Barča byla jejich limuzína.

V druhé polovině léta se točilo na hradu Krakovci, kde bydlel i Jan Hus, než odjel do Kostnice. A potom na pozemku za Barrandovem. Tam se dělaly trikové záběry s trpaslíky. Ty triky vymýšlel pán, který se jmenoval Vladimír Novotný, ale přátelé mu říkali Mulínek. Byl to starší bratr herce, který hrál podmíněně vyloučeného studenta Benetku ve filmu Škola, základ života. S Karlem Zemanem to byl náš největší expert na triky. To on natočil záběr s mluvící hlavou na nemocničním stolku v Saxaně, Dívce na koštěti, nebo nacpal vodníka do umyvadla ve filmu Jak utopit doktora Mráčka. Trikové záběry, to bylo něco pro Tomáše. Pořád chodil za panem Mulínkem a pořád se ho na něco ptal.

Ale myslím, že to bylo dobré pro oba. Tomáš se učil a tohle byla pro něj ta nejlepší filmová škola. A pan Mulínek zase neměl problém vysvětlit nadprůměrně inteligentnímu Tomáši, co od něj potřebuje. Všimněte si, že ho dost často nasazoval tam, kde je nutná spolupráce živého herce s trikovým záběrem.

Koncem natáčení Duchů měl Tomáš už dobrý základ pro práci u filmu. Měl ty nejzákladnější herecké dovednosti. Když mu pan režisér vysvětlil, o čem záběr je, dovedl se před kamerou radovat, nebo smutnit, nebo bát. Díky neuvěřitelnému panu Mulínkovi měl taky jisté povědomí o tom, jak se dělá film. Jaký je rozdíl mezi detailem, polodetailem a celkem. Věděl, co je to točit záběr střihem. Věděl, že nesmí pobíhat, kam ho napadne, aby ho kameraman udržel v záběru. A že se musí držet v určité vzdálenosti, kterou mu ukáže, jinak ho nezaostří.

Natáčení probíhalo s krátkými přestávkami až do půlky října. Končilo se záběry v hradní hladomorně, která byla postavena v hale na Barrandově. Kvůli těm trikům s vlnící se podlahou a propadlu, kde se kluci prali.

Tou dobou také ztratil svou prababičku, která bydlela ve vedlejším pokoji. Máma mu tam zařídila pokoj a Tomáš začal sbírat angličáky, maličké modely aut. Na začátku prosince 1976 se konal konkurz na film Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Tomáš Franke

Pokračování v neděli 13. srpna

Vložil: Redaktor KL