Fanfáry pro pana prezidenta. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
05.08.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Prezidentská standarta
Viděl jsem za svou hudební praxi v divadle ledacos. I v tom Národním. Tohle jsem ale ještě neviděl. Inscenace vrátila do módy živé obrazy, tzn. dlouhé zírání na různě naaranžovaná živá sousoší, která byla (kromě Divadla Járy Cimrmana) naposledy v módě v devatenáctém století. Ohromila mě i mystička Libuše, oblečená po kurtizánsku jako hlavní hrdinka Veselé vdovy Hanna Glawari. Když přinášela slavné proroctví, létali jí nad hlavou podivní krkavci, až jsem si říkal, aby jí některý nepustil něco na hlavu. Při dnešní „slávě Prahy“ by se to dalo brát i jako politický happening…
Teďka k těm pohyblivým pásům, co podobně jako na letišti každou chvíli někoho přivezly. Aby si někdo nemyslel, že jsem ohledně stěhovací techniky mimo mísu moderny, raději to upřesním. On tenhle geniálně nový nápad je docela stará vesta. V opeře Lohengrin přijíždí občas labuť a v závěru opery odváží Lohengrina do portálu. Ona ta labuť je vlastně zakletý Gottfried a musí se tam takhle dřít. Stalo se, že daný Mistr (a teď nevím, jestli to byl Karel Burian, nebo Theodor Schütz) nestačil nastoupit, labuť odjela a pěvec se jen na celé divadlo zeptal: „Prosím vás, nevíte, kdy jede další labuť?“ Představení tím příliš nezachránil, ale veselí bylo veliké. Do toho za dramatického zpěvu navíc umírala Elsa.
Na staré Fidlovačce (ještě než ji v 70. letech zavřeli) zase pan Deršák měl přijet na jeviště na kole, odzpívat árii a hned odjet na druhou stranu. Nazkoušené to měl pěkně, jen mu neřekli, že to kolo nebrzdí, a tak se umělec mihl jevištěm a vyzpíval se do úst vyděšenému inspicientovi, který ho na poslední chvíli za jevištěm zachytil. V Národním se potom dávala opera Vissariona Šebalina Zkrocení zlé ženy. Opera nic moc, ale sovětský režisér si k nemalé zlosti zpěváků vymyslel pohyblivý pás, něco jako v posilovně, jenže deset metrů dlouhý. Zpěváci měli „výhodu“, že kromě zpěvu museli utíkat a byli přitom pořád uprostřed jeviště. Pak se stalo, že se to jednou rozeběhlo nějak rychle, že jednoho zpěváka to dohodilo do šatny a z mechanismu se začalo kouřit, což osvícené hlavy divadla využily jako záminku pro konec této inscenační techniky. Bohužel jen dočasný…
Ale zpátky k dvoru hlavy státu, kněžny Libuše. Sólisté vypadali jako pozlacení, pak se někteří umyli, ale všichni z plna hrdla zpívali. Některým paním z ansámblu bylo (když jsem si vzal k ruce partituru s textem) dokonce i rozumět. Nejlepší byl ale závěr. Z provaziště se na jeviště spustil stan v národních barvách, a abychom pochopili, že divadlo bylo již založeno, objevil se tam i kámen s nápisem NÁROD SOBĚ!, který pak v závěru trochu překážel (čímž naplnil Stanislavského heslo Na jevišti jako v životě).
Obdivoval jsem ovšem sbor. V děsivých parukách, dámy se zakrytýma ušima (kdo to nezná, neví, jak mizerně se v tom zpívá), přes veškerá protivenství sbor zpíval krásně. Líbil se mi docela i orchestr. Celkové hodnocení inscenace příběhu Libuše a jejího manžela bych shrnul tímto obrazem: Přemysl se chystá orat, a tak, jak je na poli zvykem, mu pohyblivý pás přiveze ruchadlo. (Nebo to tehdy ještě nebylo ruchadlo?) Kdyby Přemyslovi ruchadlo ujelo a neměl by čím orat, na zorání by tu přesto zůstal pan režisér (shodou okolností v tomto divadle i ředitel).
Pak jsem se ale podíval kolem sebe na upřímně tleskající publikum, mezi nímž jsem viděl mnoho tváří naší elity, a napadlo mě, že oni se tu baví právem. Chyběl jen ten, jehož hudební insignií jsou fanfáry z Libuše: kněžnin nástupce – náš pan prezident. A přitom on by si to nejvíc zasloužil…
Vložil: Jaromír Janák