Stopoval jsem československé legionáře, miluju Bajkal. Teď se změnil svět, černobílá ale neplatí, říká autor dvou knížek o Rusku, který nesmí na Ukrajinu

Foto: Se svolením Jan Rychetský (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Jan Rychetský na cestě

ROZHOVORY NA OKRAJI „Ukrajinci nejsou všichni demokraté, Rusové nejsou všichni krvežízniví putinovci. Tak to prostě není. V obou zemích jsem se setkal s dost extrémními názory, ale to je všude. Podívejte se na rozkrojené USA. Se začátkem války na Ukrajině mi poklesla brada. To se stát nemělo," sdělil nám autor knihy Špionem Běločechů v Rusku a spoluautor publikace Bajkal: Slavnoje more Jan Rychetský. Ostatně tento pisálek - už o sobě nesmýšlí jako o novináři - má Ukrajinu zakázanou. A tak jsme si ho proklepli.

Proč jste tam vůbec v roce 2014 jel? 

Jsem, možná bláznivý, ale vlastenec. Mám moc rád ten náš český ďolíček. Přestože přes nás přešly veškeré významné války a s nimi ideje, tak je to tady pořád bezva. Za komanče jsem se z knížek dozvěděl o jistém vojsku, které v Rusku dělalo po roce 1914, kdy začala první světová, tehdy ještě velká válka, neplechy. Měl jsem to v hlavě. Pořád. Chtěl jsem vědět víc. Knihy, filmy, dokumenty, Československá obec legionářská. 

Uvědomte si, že naši kluci legionářský, říkali si bratři, ovládli Transsibiřskou magistrálu, nejdelší železnici světa. Ne celou, ale velkou její část. Teď budu historicky neupřímný, ale proč ne. Alexandr Veliký došel do Indie, Napoleon do Moskvy, před tím Španělé dopluli do Jižní Ameriky. A, tak si to, sakra, změřte… Ta historická neupřímnost tkví jen v dopravních prostředcích. Proti našim legionářům prostě byli všichni ostatní nýmandi! Čest bratrům! Bylo to sto let od jejich zcela neskutečných bojů - byli nejlepší armádou na světě té doby - a proto jsem tam jel. 

Jak ta cesta vypadala? 

Byl rok 2014. Z autobusáku na Florenci do Lvova, pak hned do Zborova a, protože se tohle mé téma netýkalo toho zkurveného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, tak přes Charkov do Ruska. Pak pár dalších otoček a „jupí“ do Vladivostoku. Je mi teď pade, a tak už mám nárok na to, si ty vzpomínky představit podle svého. Ale v knížce Špionem Běločechů v Rusku se dozvíte, jak jsem tam byl v pár chvílích v pozici, že by ze mě nikdo nedostal ani kapku krve. Měl jsem prostě strach.

Také Rusko

Jinak, a to jsem si před rozhovorem musel občerstvit paměť, cestoval jsem třiasedmdesát dnů, ujel 16 000 kilometrů a zhubl devět kilo. Bus, vlak, stop, pěšky, ale hlavně vlak. Jako odtučňovací kůru mohu doporučit. 

Proč jste měl strach? 

Občas došlo k situacím, které jsem nepředpokládal. Zatčení Federální službou bezpečnosti, ruskou kontrarozvědkou, v Syzrani, skoro napadení – ten chlap na mě vytáhl nůž – v Samaře a ukradení notebooku ve vlaku mezi Čeljabinskem a Jekatěrinburgem. Pak už jsem měl jen foťák a ten jsem nesměl ztratit. Co vyfotíte, to prostě je. To, co napíšete, může každý zpochybnit.

Foťák přežil.

Jak to dopadlo? 

Dojel jsem tam i s foťákem a na konci - haleluja - se dozvěděl, že se ve Vladivostoku narodil jeden z filmu Sedm statečných. Ten borec, co je vedl. Neprozradím kdo, ale podívejte se na mou hlavu… Je to v knížce a zpívá o něm celkem dobrá britská skupina - tu já rád - Toy Dolls. 

Jsem pankáč, byť řízením přírody teď skinhead. Ale mám to v sobě. Fakáč v srdci, odpor k autoritám, vnímání světa jako jedné malé vesnice. Lidé se mění, ale duševní pankáči ne! Bože matko Přírodo. Ha, Ha, ha… Birhanzlova mast, na lysinu past! 

Jste rusofil. Netajíte se s tím. To se v dnešní době moc nenosí. 

Ano, jsem. To se týká i mé druhé spoluautorské knížky o Rusku, kterou jsem napsal s prima chlapem, který se jmenuje Pavol Vitek a žije na Slovensku. Jsem komplikovaný člověk, mám v sobě po mamce hádavost, po otci podobu. A jsem za to - díky mami - rád. Žádná z těch knížek nevznikla bez porodních bolestí. Při Běločeších jsem editora naštval tak, že po mě málem házel nože, při Bajkalu jsem Pavla taky strašně nasral. Ale teď mi říká Janko a já jsem za to moc rád.

Obálka knihy se svolením nakladatelství Daranus

Ano, Rusko mám rád. Je to prostě dálava. A navíc, ti lidé. Obyčejní i intelektuálové. Dostojevský, o kterém mi moc bezva dáma na tržišti v Penze, která vypadala jako Naděžda Krupská, žena Lenina, řekla, že my pitomí cizinci ho milujeme proto, že máme špatný překlad, jinak bychom nad čtením jeho knih spáchali sebevraždu. Šostakovič, jehož Leningradská symfonie podle mě položila základy současného metalu. Je tam mnoho inspirace. Za ty nové, spisovatel Sorokin – řekl, že za válku mohou všichni Rusové, s čímž nesouhlasím – napsal třeba Den opričníka, zpěvák punkové kapely Tarakany!, tedy Švábi, se kterým jsem dělal rozhovor, Dimitrij Spirin. Oba žijí mimo Rusko. 

A teď. Chlapík, co za mě zaplatil autobus kolem Zlatoústu. Babička, co mi dala piroh u Bajkalu. Hasiči, co mě ožrali u jezera Chanka. A takových příhod mám nepřeberně.

Žijí tam nádherné holky, ani to autorovi neuniklo...

Kniha o Bajkalu je kniha rozhovorů. A já nyní doufám, že lidem, které jsem zpovídal, neudělám medvědí službu. Omlouvám se tímto spoluautorovi Pavlovi, který na té knize udělal nejvíc. Já byl jen takový „přilíp“, jak říkal svého času Havlovi Lanďák. Takže budu jmenovat jen ty své. Autorka mnoha knih Pavlína Brzáková, cestovatel Vašek Turek, fotograf Jiří Skupien, hydrolog Bohumír Janský a tak dále. Všichni tihle lidé nechali na Bajkalu kus svého srdce. 

Kde ta knížka je, ještě jsem jí neviděla... 

Začala válka na Ukrajině a vše o Rusku je teď odsunuto na druhou kolej, což lze pochopit. Ale není špatná… Podívejte se na web Pavla (https://bookspavol.com/bajkal-slavnoje-more/). 

Jak vnímáte tedy válku na Ukrajině? 

Víte, když se to stalo, když v roce 2022 Putin vlítnul na Ukrajinu, tak mi kamarádi psali. Nebyl to výsměch, ale bylo to takové to poňoukání. Sralo mě to! Napsal jsem jasný mail: „Pročtěte si moje knížky, a jestli tam najdete něco takového, že bych hulil péro Putinovi, tak mi to řekněte. Ale do očí!“ Pak se mi někteří i omluvili a musím říct, že jsem byl dojatý. 

Ale nemohu popřít, že jsem Vladimira Putina jako prezidenta neobdivoval. Řídit zemi, jako je Rusko, je dost složité. O Americe se říká, že je to „melting pot“, tedy tavicí kotlík národností. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale Rusko je mnohem větší kotlík. Rusové, Tataři, sibiřské národy a tak dále. Když začala invaze, tak jsem si myslel, že se snad posral. Tohle se nemělo stát. Přečetl jsem mnoho knih, možná byl psychopat vždycky, ale teď má proti sobě velkou část světa, byť se to podle uskupení BRICS, tedy uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, tak jevit nemusí.

Kazaň

Jsem reportérem Parlamentních Listů.cz. Ty část české společnosti nenávidí. Pro mě je to po třiceti letech působení v médiích vlastně svobodná půda. Pochopte. Každé noviny jsou fotbalový tým. Všichni hrají, aby vyhráli. Parlamentky tak nefungují. Ano, jsou asi bulvární – ostatně, vždy jsem si ale vážil názorů ulice. Ano, jsou radikální. Ale není to jednotná fronta, jako ostatní média. Je to Zoo. Tam vidíte opice, lachtany, zubry, lvy. V Parlamentkách jsou lidé s názory levičáckými, středovými i pravičáci. A já jsem tam tasmánský čert, nejpankovější zvíře na světě. 

Proč vás vlastně na Ukrajinu nepustili? 

Protože jsem novinář, chcete-li pisálek, který občas o Ukrajině nepíše moc hezky, jako to dělá většina médií. Je to poprvé, co někomu řeknu úplnou pravdu. V roce 2018 jsem si zažil, jak o tom zpívá David Bowie, pár minut slávy. Nebyl jsem „hero, just for one day“, byl jsem kokot - ale v médiích propíraný - na deset minut. 

„Redaktor Parlamentních listů Jan Rychetský a dva další zahraniční novináři se nedostali na Ukrajinu. Vstup jim zakázali členové ukrajinské pohraniční stráže, podle nichž jde o ‚prorusky orientované osoby‘. S odvoláním na tiskovou službu pohraniční stráže o tom informovala ruská agentura TASS. Podle Parlamentních listů byl ze země vykázán na základě rozhodnutí ukrajinské kontrarozvědky.“ Tohle napsal Blesk. 

Volalo mi tehdy hodně novinářů a vím, že jsem nacintal snad dvě věty mému bývalému kolegovi z Práva, tehdy pracoval v Aktuálně.cz a dnes je zástupcem šéfredaktora v Deníku N, Michalu Švecovi. Pak jsem všem řekl, že si to vše budou moci přečíst na stránkách Parlamentek. Podle mě je určitá loajalita ke svému zaměstnavateli velice důležitá. A tak jsem to sepsal. 

Možné důvody, věci okolo a tak dále. Už to nechci opakovat, vše je ZDE.  

No, a teď ta pravda. V jednom pase mám zákaz na Ukrajinu do roku 2020. A tak jsem si koupil zase na Florenci jízdenku na Ukrajinu hned poté, co ji Putin přímo napadl. A už jsem měl zase dost velký strach, ale bral jsem to jako svou pisálkovskou povinnost. No a za polským Přemyšlem na hranicích přišla žena z celnice: „Ten Čech si vystoupí. Dál nejede.“ Vzal jsem baťoh a na celnici mi po pár minutách oznámili, že mám Ukrajinu zakázánou do roku 2023. Už tam ale jet nechci! 

Co s tím? 

Nic. Všichni Ukrajinci smí jet do Česka a já nemohu jet na Ukrajinu. Mám cejch. Do jisté míry to chápu, ale třeba web mirotvorec, kde jsem byl taky, je opravdu hnus. Volal jsem na ukrajinskou ambasádu a tam mi řekli, že se mohu soudit. Opravdu nechci. Nevěřím na ukrajinskou spravedlnost. Vždyť teď třeba na videu boxer Vitalij Kličko, dnes starosta Kyjeva, přiznal, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij potírá opozici. Té zemi nevěřím. 

Pojďme ke kořenům. Putinovo Rusko napadlo Ukrajinu, a to už v roce 2014, kdy jsem se vydal na svou cestu. Je to nesmyslná válka, protože i v Rusku je spousty zasraných nácků. Přečtete si skvělou knihu francouzského novináře Pierre Sautreuila Prohrané války Jurije Běljajeva. Možná teď budu vypadat jako „kremrole“, ale na Ukrajině měly fakt své zájmy USA. Z mnoha zpráv to víme. Jen říkám, že na Ukrajině opravdu nikdy nebyl demokratický režim, o který se snažíme u nás. Mám v sobě opravdu silná pouta k této zemi. A co s tím? Nic. Ale dluží mi sedm piv a tři vodky!

Vložil: Anička Vančová