Tajemný skon legendárního sokola Miroslava Tyrše. Záhady života

Téměř v každém českém a moravském městě je po něm pojmenována ulice či náměstí. Část našinců však jeho jméno nedokáže správně zařadit, přestože by bez Miroslava Tyrše nevzniklo nejen sokolské hnutí, ale zřejmě ani samostatné Československo! Život všestranného učence, historika umění, cvičitele i organizátora nebyl rozhodně snadný. Proč však nebyla objasněna příčina jeho podivné smrti? Vyvolalo by odhalení poprask nejen v tehdejší české společnosti?

Skupina četníků prochází kolem dravého proudu říčky Aachy. Když narazí na hustší keře nebo špatně prostupný porost stromů, důkladně oblast prohledají. Keře často prohrnou rukama nebo holemi. Koho strážci zákona hledají? Zmizelého profesora a učence Miroslava Tyrše. Zahraniční host si přijel z Prahy do tyrolského Ötzu odpočinout od starostí a stresu velkoměsta. Po příjezdu se ubytoval v Heidově hostinci, který kromě vydatného jídla poskytoval i skromný nocleh. Zasmušilý a roztržitý cizinec, na kterém bylo znát chatrné zdraví, vyrážel každý den na dlouhé procházky do okolních Alp. Když však dopoledne 8. srpna 1884 odešel, bylo to naposledy, co jej hostinský Heid viděl živého.

Marně ho prý předtím bodrý Rakušan varoval před nebezpečím vysokých hor, které umí být majestátně velkolepé, ale také nebezpečné a zrádné. Stačí málo, aby se tu neopatrný turista zřítil do strmé rokle, zabloudil nebo ho postihlo jiné neštěstí, například v podobě nečekaně zhoršeného počasí… Jenže všechno bylo marné. I přes důrazná varování horala se host z Čech často vracel do hostince až pozdě v noci. Když se však Tyrš nevrátil ani do půlnoci z 8. na 9. srpna, bylo už zřejmé, že se mu nejspíš něco stalo. Proto se v širokém okolí Ötzu rozběhlo rozsáhlé pátrání. A dlouho neneslo výsledky…

Zohavené tělo téměř nepoznali

Až 21. srpna téhož roku si zdejší rybář a rolník všiml na břehu řeky Aachy u Habichenu lidské nohy, vyčnívající mezi balvany nad hladinu. Jak bylo nakonec potvrzeno, že tělesné ostatky patřily právě Tyršovi? A proč údajně nebyl nikdy zjištěn důvod jeho zvláštní smrti? Překvapený horal se po svém šokujícím nálezu rozběhl do Ötzu, aby nález těla ohlásil starostovi. Rybář totiž jako téměř všichni z tohoto regionu věděl, že se zde před více než dvěma týdny ztratil jakýsi Čech.

Po jeho ohlášení se okamžitě k místu vydalo několik vesničanů, následovaných četníky. Když však bezvládnou mrtvolu vytáhli na břeh, nestačili se divit jejímu rozsáhlému poškození. „Jeho tvář i hlava byly k nepoznání. Údery o balvany v horské bystřině vykonaly své zhoubné dílo… Identifikovali ho jen s velkými obtížemi podle výšky, zbytků vlasů, oděvu a širokého hrudníku, který jediný vydržel nápor dravých vod. Za příčinu smrti bylo určeno utonutí a smrtící rány o říční balvany,“ píše v knize Záhadné postavy českých dějin o hrozivém objevu Tyršovy mrtvoly český spisovatel Vladimír Liška. Ale skutečně bylo tehdy nalezeno tělo Miroslava Tyrše?

Zřítil se do vod horské říčky?

Jak jsme se právě dozvěděli, nalezené ostatky byly vizuálně téměř k nepoznání. Navíc moderní kriminalistické metody, jako jsou určení DNA nebo krevní skupiny oběti, byly tehdy ještě hudbou budoucnosti. Z toho můžeme usoudit, že šlo o tělo známého českého vlastence, pouze s velkou pravděpodobností. Nezodpovězeny však zůstávají i další otázky. Způsobily znetvoření nebožtíka jen nárazy na ostré a velké kameny, kterých i dnes najdeme v rychle tekoucí rakouské řece nespočet? Horský terén kolem místa nálezu (i v některých okolních místech – pozn. redakce) tvoří úzká skalní soutěska nad řekou, do níž lze při neopatrnosti lehce spadnout. A špatná večerní viditelnost, kdy se turista z Prahy pravidelně vracel do hostince v Ötzu, tomu mohla ještě nahrávat. Že by mu tedy v šeru poblíž řeky uklouzla noha, následkem čehož se zřítil do vod prudce tekoucího alpského toku? Možná spadl do vod řeky, v níž se buď poté utopil, nebo zemřel po prudkých a opakovaných nárazech na potopené kameny. Ale je předchozí a nejjednodušší vysvětlení současně to jediné správné?

Tuberkulóza zničila celou rodinu

Než se pokusíme přiblížit k rozluštění vskutku detektivního rébusu, vraťme se na chvíli zpátky v čase, ke klíčovým okamžikům života hlavního hrdiny našeho článku. Ten se narodil 17. září 1832 na zámku v severočeském Děčíně. Jeho otcem byl zdejší panský lékař Jan Vincenc Tirsch. On i jeho žena pocházeli stejně jako většina lépe postavených rodin v tehdejším rakouském mocnářství z německy mluvícího prostředí. Není proto divu, že i jejich syn byl pokřtěn zcela nečesky jako Friedrich Tirsch. Co se stalo dál? Mohlo by se zdát, že malý chlapec z Děčína měl ve vzdělané středostavovské rodině dobře našlápnuto. Jenže postrachem nejen 19. století byly nakažlivé smrtící choroby. A jedna z nich se bohužel podepsala i na tragickém osudu malého chlapce.

„Miroslav Tyrš se skutečně narodil v německé rodině, tedy v rodině českých Němců v Děčíně… Vzhledem k tomu, že brzy osiřel, neboť jeho babička zanesla do rodiny tuberkulózu, na kterou zemřely obě jeho maličké sestry, matka, a pak i otec, byl vychováván v rodině svého strýce z matčiny strany,“ popisuje osudy později významného muže Jiří Sobota, někdejší vzdělavatel České obce sokolské.

Proč původně neuměl česky

Potíže s chorobou a chudnutím doprovázelo i postupné a několikanásobné stěhování celé rodiny. Když nakonec malý Friedrich ve věku pouhých šesti let zcela osiřel, ujal se ho jeho česky hovořící strýc z matčiny strany. S velmi vlastenecky založenou rodinou prožil chlapec několik let v Kropáčově Vrutici a v Stránově na Mladoboleslavsku. Právě až tam, což je u pozdějšího známého vlastence jistým paradoxem, se naučil dobře mluvit naší rodnou řečí. Ovlivnily ho právě zdejší roky v tom, že se začal cítit jako pravý Čech? Když totiž chlapec z lékařské rodiny přišel v roce 1841 do Prahy k dalšímu strýci z matčiny strany Antonínu Kirschbaumovi, měl už potíže s plynulou výslovností a psaním německých slov. Nicméně později ovládal stejně jako mnoho tehdejších obyvatel české části rakouské říše zcela plynule oba zmíněné jazyky. Po absolvování pražské dvoutřídní triviální školy pokračoval ve studiu na malostranském gymnáziu. I tam probíhala výuka v češtině, proto se zde utužilo jeho české vlastenectví.

Později ho zřejmě ovlivnila i účast a následné zklamání z průběhu nepodařené protihabsburské revoluce v roce 1848, kdy mladík z lékařské rodiny stanul jako obránce na jedné z pražských barikád. Proč tomu tak bylo? Po povstání se totiž poměry v rakouském mocnářství zlepšily jen částečně a mnoho účastníků povstání skončilo v žaláři. Už od dětství však Friedrich trpěl špatným zdravím. Opakovaně a často stonal, navíc byl malé a neduživé postavy. Stály právě tyto okolnosti za tím, co jej nasměrovalo k jeho zájmu o sport?

K cvičení ho přivedly choroby

„Říká se, že první cesta vedla přes lékaře, který mu doporučil, aby navštěvoval tělocvičný ústav. Schmidtův tělocvičný ústav tak začal navštěvovat už jako žák gymnázia,“ dodává k tomuto období Sobota. Cvičení mladému studentovi pomohlo utužit fyzičku i zdokonalit postavu a částečně posílit i jeho nedobré zdraví. Mnohem později pak mladý Tirsch docházel do tělocvičného ústavu Jana Malýpetra, s jehož členy začal uvažovat o založení vlastní a nezávislé tělovýchovné organizace. Ale nepředbíhejme. Od roku 1850 mladík původem z Děčína studoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (předchůdkyně Karlovy univerzity – pozn. redakce). A právě tady se prý poprvé veřejně podepsal nejdřív jako Bedřich Tyrš.

Později toto počeštěné křestní jméno nahradil jiným, Miroslavem. Na rakouských úředních listinách však stále zůstával zapsán německy jako Tirsch. Proč ale na zmíněné vysoké škole nedokončil studia práv? Poněkud suchopárný obor tohoto obětavého a energického muže mnoha talentů nebavil, proto přestoupil na filozofickou fakultu, a právě tam studium filosofie, umění, estetiky a logiky v šedesátých letech 19. století úspěšně dokončil. Stal se sice oficiálně doktorem filozofie a historikem umění, avšak dlouho nemohl najít uplatnění na žádné z přeplněných pražských škol.

Osudové setkání s Fügnerem

V té době byla profesorská místa na státních školách považována za prestižní a vysoce žádaná, a tak se o každé z nich sváděl mezi uchazeči boj. Protože však peníze nerostou na stromech, přivydělával si mladý absolvent z Děčína jako vychovatel a učitel synů v bohatých rodinách. Tak tomu bylo i u továrníka a vynálezce Eduarda Bartelmuse v Novém Jáchymově nedaleko Berouna. Na toto místo Tyrš nastoupil v roce 1857 a už tehdy začal s vychovávanými potomky podnikatele pravidelně cvičit. Pobyt na venkově Tyršovi nejen velmi zdravotně prospíval, ale i navždy změnil jeho život.

Během jedné z procházek po Křivoklátsku totiž potkal úspěšného podnikatele Jindřicha Fügnera s jeho manželkou a tehdy ještě malou dcerou Renátou. S o deset let starším mužem sdílel Tyrš zájem o umění, sport, i smysl pro humor, v mnoha ohledech měli podobné názory. Kromě celoživotního přátelství oba činorodé muže počátkem roku 1862 spojilo i založení asi nejvýznamnějšího českého sportovního spolku. Ten zpočátku nesl název Tělovýchovná jednota pražská, později Sokol Pražský. První vlastní sokolovnu organizace vlastnila na rozhraní dnešních ulic Sokolská a Žitná, kde koneckonců stojí jejich tělocvičny dodnes. Možná překvapí, že vznikl vlastně tak trochu z nouze…

U zrodu odmítnutá půjčka

Pražská pobočka Dresdner Bank odmítla původní žádost Tyrše a některých jeho známých na financování německo-českého tělovýchovného spolku. Zástupci germánské banky podmínili přísun peněz čistě německou organizací. Proto o něco později Tyrš přišel s nápadem na čistě české sportovní hnutí, s nímž nadchl nejen svého výborného kamaráda Fügnera, ale také novináře a politiky Eduarda a Julia Grégrovy, hraběte a mecenáše Rudolfa Thurn-Taxise i některé další české vlastence. Šlo vlastně o paradox, protože někteří ze zakladatelů Sokola uměli lépe německy než česky.

Do budování organizace, jejíž tělocvičny postupně zaplavily česká města i venkov, se Tyrš pustil s odhodláním a pracovitostí sobě vlastní. Pracovitostí, která hraničila s workoholismem. Zatímco Tyrš měl především na starosti organizační a sportovní záležitosti, Fügner jako zkušený podnikatel zajišťoval hlavně finanční chod sokolského hnutí. Tyrš vnesl do vínku sokolské organizace vzory mravnosti a krásy, navazující na antický sportovní ideál, a také disciplínu, převzatou od konkurenčních německých turnerů, či nově vytvořené české sportovní názvosloví. Členové Sokola měli být dokonalí tělesně i duševně. Šlo pouze o vzdálený a nedostižný ideál?

Muž mnoha talentů a problémů

Zpočátku nepanovaly v tomto hnutí ani silné nacionalistické rysy. Ty vznikly jako odpověď na dobovou atmosféru a nevraživost části obyvatel. Paralelně s vybudováním tělovýchovné organizace se Tyrš aktivně věnoval i své akademické a vychovatelské kariéře. Psal také často články o umění, sportu a dějinách, publikované v různých periodikách. V srpnu roku 1872 si vzal za manželku Fügnerovu dceru Renátu. Jak se vše seběhlo?

Již předtím se s ní velmi sblížil a navzdory více než dvacetiletému věkovému rozdílu si oba padli do oka. Tyrš byl totiž u Fügnerů jako doma. Zatímco on obdivoval Renátinu laskavost, krásu a inteligenci, ona ho považovala za výjimečného kvůli jeho pracovitosti, disciplíně, organizačnímu talentu a zápalu, s jakým vybudoval úspěšnou sokolskou organizaci. Současně se již tehdy stal uznávanou osobností. Snad i kvůli těmto výjimečným osobnostním rysům toho Tyrš moc nenaspal. Často ani příliš nejedl a téměř stále pracoval. Projevily se už tehdy manické fáze jeho duševní poruchy (zřejmě maniodepresivní psychózy – pozn. redakce), kterou nešťastný muž trpěl?

Psychické problémy a vražedné pracovní tempo si vybraly svou daň. Po roce 1867 se Miroslav Tyrš několikrát doslova zhroutil, trpěl však i dlouhými obdobími těžkých depresí nebo vleklými bolestmi. Navíc cvičení a akce stále vlivnějšího Sokola začaly s nevraživostí sledovat rakouské úřady včetně tajné policie… Ale dost už bylo suché historie. Vraťme se zpátky do srpna 1884, kdy se v Alpách hlavní hrdina sokolského hnutí i našeho textu ztratil.

Manželka se jej nedočkala

Hned na druhý den po Tyršově zmizení (9. srpna dopoledne) do Tyrolska přijela jeho manželka Renáta Tyršová. Podle předem domluveného plánu na ni měl Miroslav čekat na nádraží. Jenže nečekal… Hned po příjezdu do Tyrol tak mladou ženu, ovládající několik jazyků včetně němčiny, zachvátila úzkost a velké obavy o manžela. Ty ještě vzrostly, když se v hostinci doslechla, že její manžel není od předchozího dne k nalezení. Renáta znala jeho nedobré zdraví, a navíc věděla, že občas trpí depresemi a závratěmi, proto považovala za možné, že se někde v divoké horské přírodě zranil či ztratil.

Následně se snažila vyburcovat rakouské venkovany, aby jí s pátráním po muži pomohli. „Uběhly další tři dny, ale po zmizelém dr. Tyršovi nebylo ani stopy. Horalé sice jeho vystrašenou ženu ujišťovali, že se v těchto letních dnech dá v horách přečkat mnoho dní, ale i oni tušili, že se zřejmě stalo něco vážného. Nechtěli však mladou paní znepokojovat… To už se do pátrání zapojili i místní četníci. Hledalo se všude v celém širém okolí, protože existovala možnost, že Tyrš zabloudil,“ uvádí o neveselé epizodě našich dějin spisovatel Vladimír Liška. Existovala zde tedy stále možnost, že by slavný muž mohl být nalezen kdesi v horách i celkem daleko od Ötzu?

Zabil ho léčivý chloral?

Proč by ale měl být Tyrš natolik zmatený, že údajně mohl zabloudit? Na psychické problémy, doprovázené občas nervovými záchvaty, totiž užíval nejméně od roku 1875 silné dávky chloralu. Tato organická sloučenina, vyráběná chemickou reakcí z etanolu, patří mezi silná uspávadla a hypnotika, působící silně tlumivě na lidský nervový systém. V 19. století šlo o oblíbený lék, předepisovaný lékaři na různé duševní obtíže, od nespavosti přes deprese až po hysterii. A až mnohem později se přišlo na skutečnost, že pravidelné užívání této medicíny vyvolávalo u pacientů množství strašlivých nežádoucích účinků, mimo jiné silné bolesti končetin, mdloby a úzkostné stavy, ale i celkovou slabost, doprovázenou poruchami srdečního rytmu, výjimečně také halucinace!

Projevily se některé z těchto obtíží i u Tyrše, který poslední roky života užíval chloral doslova v koňských dávkách? Tuto možnost naznačuje i první stopa, zachycená rakouskými četníky brzy poté, co bylo 15. srpna 1884 po Tyršovi vyhlášeno pátrání po celém západním Tyrolsku. Muži zákona našli několik svědků, kteří měli českého profesora 8. srpna spatřit na železniční stanici v Roppenu. Právě tam měl nastoupit do vlaku směrem na Landeck (kam však nedojel – pozn. redakce). Co na něm bylo podle svědků zvláštního? Byl velmi nervózní a působil prý také smutně a zmateně, rozrušeně. Navíc byl v obličeji téměř žlutý! Způsobil jeho stav chloral, špatné psychické zdraví, či jakési výhrůžky? A mohl kvůli tomu snad v neznámých horách zabloudit, nebo dokonce omdlít, následkem čehož poté vysílený spadl do vody?

Proč ho donutili opustit Sokol

Možné je i alternativní vysvětlení jeho neutěšeného psychicko-fyzického stavu. Přestože Tyrš byl už od roku 1881 docentem dějin výtvarného umění na pražské České technice, usiloval o ještě vyšší metu. Chtěl se stát řádným profesorem na nové české univerzitě. Na jeho žádost, adresovanou až do samotné Vídně, však dlouhé měsíce nepřicházela odpověď. Proč? Už tehdy český vlastenec tušil, že se děje něco zvláštního. Vadila snad rakouským úřadům Tyršova stále sílící popularita a vliv na české vlastenecké smýšlení? V červnu 1882 totiž úspěšně proběhl za nemalého zájmu české veřejnosti první všesokolský slet alias Jubilejní slavnost Sokola Pražského. Na Střeleckém ostrově cvičilo téměř 700 dobrovolníků a Prahou prošel početný průvod krojovaných sokolů. Vnímali to někteří Rakušané jako ohrožení své moci?

A zpátky k činorodému muži, trpícímu duševními neduhy. Když nakonec Tyršovo jmenování profesorem koncem roku 1883 podepsal sám tehdejší rakouský císař František Josef I., vyžadoval jednu nemilou podmínku. Před nástupem na univerzitu se Miroslav musí vzdát všech funkcí ve svém milovaném sportovním hnutí! Něco takového bylo ale pro Tyrše podobně obtížné jako vzdát se vlastního dítěte. Až po opakovaném přesvědčování manželky a několika probdělých nocích na ultimátum přistoupil. Vždyť organizace s ptákem ve znaku byla již dost silná na to, aby se udržela v chodu a stále rostla.

Mohla to být sebevražda?

Mnozí Češi a Moravané Tyršovi přijmutí profesury výměnou za působení v Sokole neodpustili. Jeho rozhodnutí považovali přinejmenším za poklesek, ne-li přímo za zradu národních zájmů. Náhle vzniklé a bezdůvodné nenávisti, doprovázené slovními útoky, negativními články v tisku a občas i výhrůžkami, si byl předtím obdivovaný vlastenec dobře vědom. Obával se, že po návratu do Prahy tyto útoky ještě zesílí? Od pražského prostředí si koneckonců odjel do Tyrolska odpočinout a načerpat nové síly. Že by ho právě tyto okolnosti dohnaly k sebevraždě v horách? Nebo to bylo jeho chatrné zdraví?

Hypotézám o úmyslném ukončení vlastního života příliš nenahrává, že by se Tyrš zabil krátce před příjezdem své milované manželky. Renátě koneckonců krátce předtím psal, aby za ním do Rakouska přijela co nejdřív. Od jejího příjezdu si nejspíš sliboval uklidnění obav a patřičnou podporu, kterou mu jeho věrná žena poskytovala. Že by tedy za vším stály poněkud temnější síly, než nám oficiálně tvrdí učebnice?

Záhadně opomenuté svědectví

O pár dní později, po závěrečné zprávě o jeho skonu, se objevilo další (a pravděpodobně klíčové) svědectví tyrolské venkovanky. Tato prostá Rakušanka tvrdila cosi, co nezapadalo do oficiální policejní verze o Tyršově nehodě a pádu do dravé říčky Aachy! Jednalo se o jediný důvod, proč onu výpověď rakouští četníci zcela ignorovali? Zmíněná žena měla totiž 8. srpna kolem 22. hodiny spatřit Tyrše na cestě mezi Sautensem a Ötzem. Na její pozdrav „Grüß Gott!“ prý roztržitý učenec z Prahy neodpověděl. Byl snad pohroužen do pochmurných myšlenek, jako častokrát předtím i potom?

Zástupci zákona ale nebrali toto svědectví v potaz. Vždyť byla již tma a kdoví, co žena viděla. Jenže uvedená cesta vedla právě do Heidova hostince, kde byl zakladatel Sokola ubytován. Mohl se tedy, jako téměř každý den, vracet v pozdních večerních hodinách na svou tyrolskou základnu? Vzhledem k pozdější velmi vzdálené poloze jeho těla by však v tomto případě rozhodně nemohlo jít o nehodu nebo sebevraždu! Tyršův zvyk vracet se velmi pozdě z vycházek po Alpách byl mezi místními znám. Mohl na něj tedy kdosi z nich počkat na cestě, kde ho přepadl a omráčil? A poté odtáhl k říčce, kam shodil jeho bezvládné tělo? Hypotetický pachatel možná předpokládal, že jeho oběť u sebe nosí větší obnos peněz. Nebo za vším stálo ještě něco jiného…

Podivný zájem rakouských úřadů

Rakouské úřady s nelibostí sledovaly rychlý rozmach a vlastenecké působení Sokola, který se postupně začal rozšiřovat i do dalších slovanských částí Rakousko-Uherska. Do Tyršovy sportovní organizace dokonce nasadila rakouská tajná policie své špehy a konfidenty. Z jakého důvodu? Sám Tyrš se netajil myšlenkou, že sokolské hnutí může být brannou základnou pro budoucí armádu! Během prusko-rakouské války v roce 1866 dokonce nabídl úřadům uspořádání ozbrojených hlídek, složených z členů svého spolku (a byl záhy odmítnut – pozn. redakce).

Mohla tedy nakonec za Tyršovou smrtí stát averze tehdejšího rakousko-uherského vládce Františka Josefa I. k němu i k Sokolu, nebo snad některého z jeho podřízených? Nechal někdo z nich nebohého Tyrše zavraždit, čímž alespoň dočasně oslabil české a slovanské vlastenecké hnutí? Jenže podobně záludné vraždy nebyly pro Rakousko-Uhersko příliš typické. Že by tedy za vším stály skryté síly rostoucí a agresivní Německé říše, která vlastenecký rozmach Slovanů u svých rakouských sousedů sledovala se silnou nelibostí?

Zavraždil ho německý agent?

Pruští Němci rozhodně neměli zájem na zvyšování bojeschopnosti rakousko-uherské armády, o což se Tyrš přímo i nepřímo snažil. Německé císařství také chtělo oslabit sílící a protiněmecky zaměřené nálady v poněkud konzervativním Rakousko-Uhersku. A vedoucím politikům této agresivní země se nezamlouvala ani dlouho chystaná modernizace a federalizace jeho sousedů. Snad právě proto němečtí agenti stáli mimo jiné i za podivnou smrtí rakouského korunního prince Rudolfa, k níž došlo o necelých pět let později v Mayerlingu? A co osamělý a churavý Tyrš, vracející se pozdě v noci opuštěným horským terénem? Ten by byl pro cvičené zabijáky poměrně snadnou kořistí.

Motivem hypotetické vraždy mohla být i msta některého ze zhrzených českých sokolů. Otázek je příliš. Jedno je však jisté, příčina úmrtí významného a částečně nedoceněného organizátora i vlastence nebyla nikdy zcela objasněna. Nejpravděpodobnějším důvodem jeho skonu tak stále zůstává nešťastná nehoda nebo loupežné přepadení. Každopádně to, že se Tyršovi nepřátelé měli čeho obávat, se prokázalo o více než třicet let později.

Když se po rozpadu Rakousko-Uherska formovaly armádní jednotky, bránící Československo před sudetskými Němci a vojsky okolních zemí, byli do jejich řad přednostně nabíráni právě členové Sokola. Důvodem byla jejich vysoká tělesná zdatnost a oddanost vlastní zemi. A sokolové První republiku opravdu ubránili, díky čemuž se mohl zformovat samostatný československý stát. Kdo ví, jak by se bez nich situace v letech 1918 až 1920 vyvíjela…

Na Tyršův veřejný pražský pohřeb, který se konal 9. listopadu 1884, přišlo více než 40 000 lidí. Pravdivé okolnosti jeho úmrtí se už nikdy nedozvíme.

Převzato z časopisu Záhady života

 

 

Vložil: Adina Janovská

HP, Záhady života, Miroslav Tyrš,