Krkolomná pouť nejen z jedné armády do druhé aneb I velká radost může zabíjet. Tajnosti slavných
24.07.2023
Foto: Se svolením Národní divadlo - Jaromír Svoboda
Popisek: Jaroslav Průcha jako doktor Galén v dramatu Karla Čapka Bílá nemoc
VIDEO Pokus o založení vlastního divadla mu zkrachoval, přesto se šéfovské židle nakonec dočkal. A z nejcennějšího uznání měl takovou radost, že ho zaplatil životem.
Nejraději měl velké hrdiny, pokud možno z venkova či dělnického prostředí, skvěle jim dodával lidskost a pravdivost, takže mu publikum vždy ochotně uvěřilo. Jaroslav Průcha se postupně propracoval až k velkým dramatům, příliš komplikované charaktery typu Shakespearova Krále Leara mu ale moc nešly, a když měl přijít na řadu smysl pro humor, ztrácel půdu od nohama. Přesvědčený komunista se stal jedním ze tří poválečných šéfů Národního divadla, kromě herectví byl také úspěšným divadelním režisérem, pokoušel se stát i dramatikem a posbíral neuvěřitelné množství cen a titulů nejen za herecké výkony, ale také za politickou činnost.
Hlídač č. 47:
Domů za každou cenu
Narodil se 24. dubna 1898 ve Škvrňanech u Plzně do dělnické rodiny a nejprve se vyučil lakýrníkem. Barvy mu ale nevoněly, raději nastoupil jako zámečník do Škodových závodů. Už jako učeň začal hrát s plzeňskými ochotníky a v Divadle Josefa Kajetána Tyla jako statista bez nároku na honorář. V roce 1917 musel narukovat, byl odvelen na italskou frontu, kulky se mu ale naštěstí vždy vyhnuly. A divadlo hrál i v improvizovaných podmínkách na frontě, dokonce i loutkové. Vážný úraz utrpěl paradoxně až během návratu domů. Nákladní automobil mu rozdrtil kotník, takže vznik samostatného Československa prožil v rakouském lazaretu ve Villachu. Za každou cenu se chtěl dostat domů, a tak ho jeden voják odnesl na nádraží na zádech.
Od města k městu
Po příjezdu do Plzně ihned začal znovu hrát s ochotníky, brzy ale musel znovu narukovat, přestože jeho zranění ještě nebylo doléčeno, tentokrát už do československé armády. Z vojenské služby byl konečně propuštěn do civilu až v roce 1920 a ihned znovu vykročil za svým snem. Stal se členem divadelní společnosti J. O. Martina a pokusil se založit s několika kolegy vlastní společnost, jenže brzy zkrachovali. V roce 1924 konečně získal stálé angažmá v takzvaném kamenném divadle. Začínal na Kladně, po čtyřech letech se neúspěšně pokusil prorazit v Praze, prošel divadlem v Pardubicích, dvě sezóny hrál v Osvobozeném divadle po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha, dvě v Olomouci a krátce i v Národním divadle Brno.
Batalion – básník Šulc:
Otcem čtvrt roku po svatbě
V roce 1928 stanul poprvé před kamerou a hned jako představitel hlavního hrdiny Josefa Kudrny v dramatu režiséra Antonína Vojtěchovského Jménem jejího Veličenstva. Také se v Pardubicích poprvé oženil s členkou činohry Východočeského divadla Amalií Kubicovou a už tři měsíce po svatbě se jim narodil syn Jiří. Po nástupu zvuku začínal malými vedlejšími rolemi, mimo jiné se představil publiku jako blázen v Dobrém vojáku Švejkovi, detektiv v komedii Jiřího Honzla s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem Peníze nebo život či hrabě Černín v historickém dramatu Josefa Rovenského Za ranních červánků. Od poloviny třicátých let už o nabídky neměl nouzi, opravdu velkou příležitost ale dostal až v roce 1937. Ztvárnil hlavního hrdinu Františka Doušu ve slavném dramatu Hlídač č. 47, k němuž napsal scénář Otakar Vávra podle stejnojmenného psychologického románu Josefa Kopty a režírovali ho Josef Rovenský s Janem Svitákem.
Důstojnost a věrohodnost
Úspěch Hlídače mu vynesl nejen přízeň publika, ale také mnohem větší role v kvalitních projektech. Zahrál si například básníka Václava Šulce v dramatu Batalion, doktora Martina v první filmové adaptaci Čapkovy Bílé nemoci, kterou režíroval v roce 1937 Hugo Haas, nezaměstnaného dělníka Benetku v komedii Marina Friče Škola základ života, profesora Jarského v romantické komedii Muži nestárnou či mydláře Antonína Aloyze v komedii U pěti veverek. Jednu roli za druhou dostával i v poválečném období a stále častěji ztvárňoval také hlavní hrdiny. Například starého Bavora v Týdnu v tichém domě, zedníka Zárubu v Čapkových povídkách, Hoška v Němé barikádě, rodinného lékaře ve filmové adaptaci stejnojmenného románu Marie Glazarové Vlčí jáma či komunistu Bartoše v Občanu Brychovi. Naposledy stanul před kamerou v roce 1963 jako Mikeš v historickém dramatu Spanilá jízda, jeho premiéry už se ale nedočkal.
Cesta do hlubin študákovy duše:
Šéfem Národního divadla
V Národním divadle se mu konečně podařilo prorazit v roce 1936, když převzal za nemocného Eduarda Kohouta hlavní roli v Puškinově dramatu Boris Godunov. Za mistrovský výkon mu byla udělena státní cena a finanční odměnu, která s ní byla spojena, věnoval ministerstvu obrany na nákup zbraní pro boj proti fašismu. V letech 1944-1945 se zúčastnil ilegálních příprav organizační přestavby československého divadelnictví a po osvobození byl jmenován společně s Jindřichem Honzlem a Karlem Dostálem do kolektivního vedení Národního divadla. V roce 1949 se rozvedl a později se znovu oženil s matkou Jiřiny Petrovické. Až do roku 1953 byl členem vedení činohry, nejprve jako náměstek, později jako ředitel, a pak působil jako režisér a souběžně vytvořil řadu významných rolí.
I radost může zabíjet
Za své herecké umění i politickou angažovanost obdržel dlouhou řadu titulů a ocenění, od Státní ceny přes Národního umělce až po Řád republiky. V roce 1958 odešel z divadla kvůli vážné nemoci, s filmem ale spolupracoval dál. Dne 25. dubna 1963 se na počest jeho pětašedesátých narozenin uskutečnila v pražském kině Světozor slavnostní filmová přehlídka. A událost ho tak rozrušila, že během předávání květin dostal infarkt. Jaroslav Průcha je pochován společně s Jiřinou Petrovickou a její matkou, svou druhou manželkou Bělou, na pražském Vyšehradském hřbitově.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Encyklopedie Prahy 2, Národní divadlo, Český rozhlas, František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo)
Vložil: Adina Janovská