Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jan Mikolášek: Opravdový příběh filmového „Šarlatána“. Záhady života

23.07.2023
Jan Mikolášek: Opravdový příběh filmového „Šarlatána“. Záhady života

Foto: Se svolením CinemArt

Popisek: Příběh Jana Mikoláška vypráví také film Šarlatán, kde slavného léčitele ztvárnil Ivan Trojan.

Na Jana Mikoláška veřejné povědomí zapomnělo, ačkoli tohoto znalce bylin a přírodního lékaře provázel věhlas od třicátých do padesátých let minulého století a pro pomoc i záchranu k němu proudily davy nemocných. Jeho neobyčejný osud připomíná napínavý filmový příběh. Není divu, že na Mikoláška upozornil snímek, čerpající z bylinkářova života. V metodách, které používal k uzdravování svých pacientů, i v osobě léčitele samotného se skrývá tajemství. Bez ohledu na půlstoletí, které uplynulo od Mikoláškovy smrti, kdo může znát, jaká byla jeho duše a kým skutečně byl?

Je prakticky nemožné poznat lidské nitro, prohlašovala také oceňovaná polská režisérka Agnieszka Hollandová (natočila u nás i Jánošíka a Hořící keř o Janu Palachovi), když pracovala na filmu Šarlatán (2020), jehož protagonistou učinila Jana Mikoláška. Scénář Marka Epsteina, později převedený do knižní podoby investigativním publicistou Josefem Klímou, čerpá z materiálů shromážděných Martinem Šulcem. Tento Mikoláškův příbuzný (po léčitelově sestře) současně vydal biografii Životní příběh Jana Mikoláška – pravda o slavném českém léčiteli, kterou napsal se svou manželkou Ivanou a jejíž text doplnil řadou fotografií.

 

 

Jan Mikolášek a obálka knížky o něm, foto archiv kronikáře obce Jenštejn Václava Kovandy

Jan Mikolášek (7. dubna 1889, Rokycany - 29. prosince 1973, Praha) v poutavém a literárně hodnotném stylu sepsal své osobní vzpomínky, ukončené rokem 1954. Už je nestačil publikovat. Jejich část vyšla v roce 1991 jako Vzpomínky přírodního léčitele, v úplnosti pak s doslovem Martina Šulce jako Paměti přírodního léčitele (2019). Ovšem zmíněný Životní příběh Jana Mikoláška doplňuje a koriguje bylinářovy memoáry na základě písemných dokumentů, které Martin Šulc objevil. V zájmu pravdy a povinnosti badatele odkrývá kromě silných i slabší rysy bylinkářovy povahy a životní epizody, s nimiž se stárnoucí léčitel nechtěl potenciálním čtenářům svěřovat. Martin Šulc však zároveň svérázně splnil největší Mikoláškovo přání: aby nezůstal zapomenut. 

Film Šarlatán kromě osudových otřesů, které Mikoláška v poválečných letech zasáhly, připojuje atraktivní, rozporuplné aspekty (např. homosexualita, zápas s temnějšími stránkami povahy, motiv vraždy aj.). Neodpovídají však léčitelovým pamětem, ani jeho realističtějšímu obrazu – zato naplňují umělecký záměr tvůrců tohoto filmu. Přitom nikdo ze členů filmového štábu nepochyboval o Mikoláškově schopnosti úspěšně léčit, jak dokládaly vzpomínky jejich blízkých i známých. Jeho ordinací, případně písemnou poradnou, prošlo totiž přes pět miliónů pacientů.

 

Z filmu Šarlatán, foto CinemArt

Neustále pronásledovaný léčitel 

Četné lékařské a vědecké kapacity, laické skeptiky nepočítaje, ovšem na Mikoláška útočily od počátku jeho aktivní dráhy až po dnešek. Léčitel totiž stavěl na dvou prastarých metodách: diagnóze pomocí uroskopie (uromancie), vizuální analýzy pacientovy moči, a terapii bylinami. Obě cesty byly a jsou znevažovány, především uroskopici jsou pokládáni za šarlatány, ba přímo za podvodníky. Cožpak jde rozeznat během krátké chvíle chorobu z moči? Pochybovalo se o prospěšnosti samotných léčivek podávaných v unifikovaných dávkách podle váhy či objemu. Jednak rostlina obsahuje účinné látky v různém a často proměnlivém množství, za druhé se pacienti odlišují věkem anebo váhou, může i nastat riziko kontraindikace. 

Mikolášek zápolil s oficiální medicínou už za první republiky, čelil obviněním i soudně. V druhé polovině padesátých let se situace vyhrotila, když zemřel prezident Ladislav Zápotocký, který si léčitele vážil a držel nad ním ochrannou ruku. Paradoxně vězení, které po válce Mikoláška dvakrát stihlo, nebylo trestem za nějaké šarlatánství. Protože mezi jeho pacienty patřili i nacističtí pohlaváři, byl neprávem nařčen z kolaborantství, což mu nebylo prokázáno a léčitel byl posléze propuštěn. Podruhé byl již letitý a nemocný Mikolášek zatčen kvůli údajnému krácení daní, korupci, předražování balíčků s bylinkami a nepovolené stavbě. Odsoudili ho k několika letům vazby, odnětí majetku (jeho vilu v Jenštejně bleskově a kompletně vykradli) a ke ztrátě občanských práv a svobod. 

Nebezpečný podvodník? 

Atmosféra mladého dělnického státu s hony na buržoazní, zpátečnické a tmářské „čarodějnice“ ovšem Mikoláškovi a jeho pověsti strašlivě ublížila. Byl pokládán za nebezpečného podvodníka, který škodil zdraví občanů, na jejich úkor se obohacoval a pěstoval si kult osobnosti. Je trochu komické, že současní Mikoláškovi racionální kritici poukazují na ostře pojatou stať Mistr Severin po 600 letech (narážka na středověkou satirickou hru Mastičkář), kterou do své knihy Šarlatáni dnes a včera (1956) vložil Čeněk Adamec, zakladatel Ústavu pro výzkum veřejného mínění. Mikolášek pak léčil pouze krátce a korespondenčně během roku 1968.

 

Mikoláškovi vytýkali, že byliny, jejichž působení může být všelijaké, vůbec žádné, nebo dokonce škodlivé, ani sám nesbírá, ale vykupuje z národních podniků Živina a Léčivé rostliny, přebalí je a následně prodá za značně nadsazené ceny. No ano, dříve získával byliny i ze zahraničí. Shánět léčivé rostliny v objemech, které v časech největšího rozkvětu své léčitelské praxe potřeboval, bylo ústřední obtíží. Příliš nepomohlo, že Mikolášek odebíral další rostliny od drobných dodavatelů obeznámených v bylinářství, zvláště penzistů. „Obvykle se spotřebuje třicet metráků čajů týdně, za měsíc celý vagon,“ vědělo se. 

A že prý Mikolášek jen tak bez výběru nabral hrst nakoupených neprotříděných bylin, nasáčkoval je a za drahé peníze poslal nemocným. To je ovšem ošklivá pomluva. Je fakt, že Mikoláškova ordinace byla svého druhu manufakturou, která zaměstnávala řadu lidí. Ale byliny se musely správně nasušit a odděleně skladovat, nařezat, smíchat v předepsané kombinaci a poměru. Směsi na čaje se připravovaly do papírových sáčků s natištěným originálním názvem a návodem k užívání; spotřebovala se spousta balicího materiálu. K léčivkám pro osm druhů mastí se přidával jelení lůj, parafín, vosk a sádlo. Olivový olej poskytl základ pro čtyři hojivé oleje. Kromě toho Mikolášek vyráběl a používal čtyři druhy kapek, tři druhy prášků a dva druhy sirupů pro děti, na posílení a proti tuberkulóze. Celý ten pracný proces si žádal péči, pozornost, množství času. 

800 lahviček moči za den 

K Mikoláškovi přicházely celebrity, politici, umělci, lidé zámožní, prostí i velmi nuzní. Nikdy nikoho neodmítl. Spektrum a míra zastoupení nemocí se během let měnily: rakovina, tuberkulóza, dna a revmatismus, choroby dýchacího a zažívacího ústrojí, kožní afekty. Mikolášek vždycky pracoval velmi tvrdě, dokázal se každý den od rána do večera (kromě sobot a nedělí) věnovat sto padesáti pacientům, prohlédnout množství lahviček s močí – údajně jich prozkoumal během ordinační doby až osm stovek. Léčil také masážemi, a když bylo třeba, zajel k nemocnému i v osobním volnu. 

Zábaly z hlíny a bylinky pro umírajícího chlapce 

Mezi největší trny v očích medicínských odborníků patřily Mikoláškovy poměrně vágní diagnózy jako „nežidy, vyrážky, ekzémy, boláky, houba v koleně“, případně ještě neurčitější popisy kritického stavu. A což teprve fantaskní terapie, o nichž léčitel často prohlašoval, že jej napadly v jakémsi vnuknutí, v okamžicích velké beznaděje…

 

Boláky… Mikolášek si vzpomněl na starý rodinný recept (kdo ví, o jakou se jednalo nemoc, „boláky“ mohly být jen symptomem) a úspěšně je hojil mastí obsahující včelí vosk, jelení lůj, ševcovskou smůlu a trochu jodové masti. Dospívající chlapec byl v Jugoslávii u moře: „… chytil tam úžeh a po něm bůhvíco.“ Lékařská péče to vzdala, hoch doma umíral. Mikolášek ho v náhlé inspiraci vyléčil zábalem z hlíny, octa a žitné mouky, následujícími zábaly ze slané vody s octem a obklady hlavy s odvarem z fialek a s citronem, k tomu po lžících bílé přírodní víno s rozmarýnou. 

Jenže zábaly z hlíny se skutečně používají na onemocnění pohybového aparátu, jílové obklady jsou běžné v Tibetu, na Sibiři i v dalších oblastech Východu: jílovitá hlína se smíchá s vodou nebo bylinkami a přikládá na problémová, zánětlivá a bolestivá místa. Mimochodem, suché bílé víno radil Mikolášek požívat po lžíci denně jako výborný prostředek odstraňující „dětské nechutenství“. 

Bylinné čaje na žloutenku 

Jistého odpůrce alternativní medicíny vytočila do běla bylinkářova léčba žloutenky pomocí bylinkových čajů a zábalů na břicho, výplachy otevřené rakoviny kamencem i „vaječná metoda“ proti tuberkulóze. Osmdesát vajec ve skořápkách se zalije citronovou šťávou, tak aby byla všechna ponořena, a nechá třináct dní stát. Za tu dobu kyselina skořápky rozpustí, takže jsou měkké jako máslo. Přidá se půldruhého litru koňaku, směs se rozmíchá a přisype se 10 dekagramů islandského mechu v prášku – ten obsahuje účinný lék proti tuberkulóze. Směs se utře, plní do čtvrtlitrových lahviček… a užívá, podle Mikoláška se zdarem, tím spíše, že se po válce TBC nebezpečně rozšířila. 

Problém s játry? Hnědá moč! 

Diagnostické metody Jana Mikoláška, jeho léčebné postupy a prostředky se z moderního hlediska zdají vysloveně fantaskní, skoro jako šamanské zaříkání a vykuřování; vždyť také mají prastaré kořeny. Pracují s efektem placeba – či přesněji a lépe, s posílením pacientovy vůle a chuti se uzdravit, s probuzením jeho vnitřní energie. Stačí leckdy, že člověk dostane naději, třeba ve formě neškodného, byť neúčinného léku. Pacient věří, že se s ním něco podniká, a už tato víra ho začíná uzdravovat. K Mikoláškově cti budiž zdůrazněno, že znal hranice svých medicínských schopností a neváhal včas odeslat nemocného do péče lékařů specialistů. Leckdy však naprosto přesně určil, že chorého už nic na světě nezachrání. 

Zastánci uroskopie prohlašují, že moč obsahuje stovky různých složek a může tak předávat zprávu o stavu organismu. Čerstvá moč má jantarově žluté zbarvení, podle Mikoláška například hnědá barva naznačila problém s játry, růžová až červená odhalí špatnou funkci ledvin, déle trvající zpěnění indikuje vyšší obsah bílkovin (a tedy problém). Ovšem jako prvotní, orientační zdroj informací o stavu organismu nemocného a jeho chorobě poslouží moč také dnes, to dosvědčí i seriózní lékaři: podle vzhledu moči lze poznat například těžkou infekci či různá krvácení.

Mikolášek byl nejednou zkoušen – přímo, i tajně – zda se splete, zda podvádí. Podstrkovali mu zaměněné vzorky či různé podvržené tekutiny od kozí moči po zvětralé pivo. Nikdy se nezmýlil, prošel dokonce přísným testem, který mu přichystalo gestapo v Petschkově paláci. Zjistil přitom, že vyšetřovaný, jehož moč mu předložili, musel mezitím skonat… 

Bylinář od pánaboha 

Mimo debatu jsou Mikoláškovy bylinkářské znalosti. Zakládal si na nich, prezentoval se oficiálně jako „úředně zkoušený znalec léčivých bylin“. Znal podrobně a uměl pojmenovat českým i latinským odborným názvem na tři tisíce druhů bylin. K léčbě jich užíval pouze devětadvacet – to stačilo. Až po deseti letech pilné praxe a sbírání zkušeností si byl jist, že se v jejich aplikaci dokonale orientuje. Věděl, že vhodné kombinace bylin působí účinněji než jednotlivě, že některé rostliny se spolu nesnášejí a že je někdy třeba nechat na pacientovi, aby si vyzkoušel, co a jak mu nejlépe vyhovuje (platí i pro moderní medikaci).

Ještě dnes koluje recept na výtečný Mikoláškův čaj složený ze zlatobýlu, truskavce, drceného šípku, řebříčku, přesličky, třezalky, fenyklu, máty peprné, heřmánku. Lžíce směsi zalitá šálkem horké vody se nechá louhovat čtvrt hodiny a užívá se při nemocích ledvin. 

Štědrý, prostořece přímý muž 

Janu Mikoláškovi se připisují i nepříliš pěkné charakterové vlastnosti, pýcha, touha po majetku a moci, neomalenost. Každý člověk má své chyby a bylinkář měl blízko k prostořeké přímosti. Nikdy však nebyl lakomý a neuznalý. Jeho zaměstnanci dostávali velmi dobré platy, obec, v níž bydlel a vedl ordinaci (stěhoval se několikrát), měla vždy z jeho léčitelství prospěch, a nejen tím, že přijíždějící nemocní potřebovali v místě zázemí. S péčí o klientelu byla spojena řada pracovních míst – až po babku, která sbírala a prodávala odhozené lahvičky, nebo chlapce, který přinášel telegramy.

Mikolášek přispíval na místní veřejné stavby a společenské události, charitativním spolkům a vůbec nejrozmanitějším institucím, Červenému kříži mimo jiné na ozdravné pobyty pro chudé děti. Bez nároku na odměnu stanovoval diagnózy a terapie, prováděl masáže. Pacienti hradili jenom čaje, oleje, masti. Zisky z prodeje léků vyvažovaly obrovské náklady na provoz jeho praxe. 

Homosexualita? Jistě ne! 

Narodil se do početné rodiny zahradníka, což bylo povolání úctyhodné, ale méně placené než třeba zedník. Musel poznat velmi skromné živobytí, dřel se v mládí jako zahradnický pomocník. Z toho plynula jeho snaha zabezpečit svoji domácnost, čímž mínil i své nejbližší spolupracovníky (byl ženatý jednou a brzy se rozvedl, děti neměl), pořídit si zásoby pro své podnikání. Disponoval vyloženým podnikatelským, organizačním a obchodním talentem, aniž by ho zneužíval. Neublížil by zvířeti: choval včely, různá domácí zvířata, ujal se opuštěných srnčat. 

Každý den si našel čas na milované zahradničení. Byl hluboce věřícím člověkem, proto je velmi nepravděpodobné, že by udržoval zapovězený homosexuální vztah. Denně se uchyloval do samoty a pomodlil se, aby mu bylo dopřáno pracovat dobře a spolehlivě. Až hyperaktivnímu Mikoláškovi zbývalo jen málo prostoru k odpočinku – ostatně léčitelství vyžaduje množství vnitřní síly. 

Učitelka Josefa Mülbacherová 

V širší rodině přírodního lékaře Mikoláška nebyl nikdo jiný dříve ani později nadán tím neobvyklým darem poznat nemoc a vyhojit ji. Neabsolvoval lékařská ani farmakologická studia, byl pouze veden touhou po poznání a úctou ke vzdělanosti. Hlavní zásluha na jeho životní dráze patří vyhlášené léčitelce Josefě Mülbacherové, přezdívané „babka chcankařka“ (což tehdy nebylo hanlivé označení).

Pětaosmdesátiletá stařenka sice vlastnila velký statek u Rokycan, ale pacientům, kteří ji houfně vyhledávali, se věnovala bez honoráře. A v mladém muži, dosud otřesném zážitky z první světové války, rozeznala mimořádný talent.

 

 

Josefa Mühlbacherová a obálka knížky se vzpomínkami samotného Mikoláška, foto archiv kronikáře obce Jenštejn Václava Kovandy

Po celý život byl Mikolášek vděčný babičce Mühlbacherové za umění uroskopie a používání bylin. Svoji učitelku však předstihl a stal se (s trochou nadsázky) prorokem moderní alternativní medicíny. Není možné, aby při úctyhodném počtu pacientů, většinou mimo veškeré pochyby vyléčených, byl Mikolášek obyčejným šarlatánem – tím, kdo nemá patřičné vědomosti, kdo úmyslně klame. Byl víc než bylinkář – byl také výjimečně dobrým pozorovatelem, který odhalil z drobných detailů pacientovu chorobu, její příčinu i jeho osud. Jistě, působilo i Mikoláškovo charisma, výrazné světle modré oči, jeho rozhodnost a touha uzdravovat. Jak ale vysvětlit podivuhodná vnuknutí ohledně rozpoznání nemocí a neobvyklých léčebných postupů? 

Sbírej, sbírej… 

Když zapátráme ve starých kronikách, nalezneme podobné jasnovidné zázraky… Bylinkář často vzpomínal na zjevení, které ho na počátku jeho léčitelské dráhy navštívilo ve snu. Snad Ježíš, snad prorok, nebo anděl se jej dotkl a vybídl jej: „Sbírej, sbírej… Pracuj, přemýšlej a věř jenom sobě.“ Bronzová pozlacená socha této nadpozemské bytosti stávala na Mikoláškově zahradě a on u ní každý den odpočíval a nabíral energii. Po jeho druhém zatčení zmizela... 

Už je to víc než čtyřicet let, když vynikající internista a moudrý člověk, primář Fabián z nemocnice u Alžbětinek, prohlásil, že „my, lékaři, jsme vlastně šamani a léčit nám pomáhá naše podvědomí… a duše.“ Lékař dvacátého prvního století s úžasnými nástroji moderních technologií nemusí souhlasit – nebo může? 

Převzato z časopisu Záhady života   

 

Vložil: Anička Vančová