Opoziční smlouva, jíž skončily politické „devadesátky“. Tři příběhy o Zemanově vládě. Výročí Jakuba Vosáhla

Právě před 25 lety prezident Václav Havel jmenoval vládu Miloše Zemana. Ceremoniál to nebyl příliš srdečný, všichni věděli, že prezident nesouhlasí ani s podobou vlády, ani se způsobem, jak vznikla.

Z hlediska historie získají všichni celkem oprávněný dojem, že právě toho dne skončila v české politice devadesátá léta. Doba spoluutvářená trojicí Havel, Klaus a Zeman, státníky, kteří přes všechny rozdíly byli generačními souputníky s podobnými formativními vlivy. 

Jejich cesty se zásadně rozdělily právě na výkladu období mezi roky 1997 – 1998. 

Vláda vycházející z voleb roku 1996 odstoupila na konci listopadu 1997. Koalice ODS Václava Klause, Luxových lidovců a kavárensky liberální ODA se rozpadla nejen kvůli kauze sponzorského daru ODS, ale kvůli dlouhodobým rozporům v koalici, která určovala agendu celé polistopadové dekády. 

V těchto sporech bylo po téměř deseti letech dennodenního potkávání úzké skupiny výrazných osobností zcela nepochybně hodně osobních zážitků. Zároveň ale začínalo být zřejmé, že po provedení nejdůležitějších reforem a změn se začínají rozcházet i politické vize dalšího vývoje země. 

Po volbách 1998 vystřídala ODA ideově dost podobná Unie svobody, ale „devadesátková“ koalice přesto dokázala získat sněmovní většinu 102 hlasů. Spory mezi jejími protagonisty ale znemožnily pokračování vlády pravice. 

A právě to představovalo konec devadesátých let. 

Volby na začátku června 1998 vyhrála o několik procent doposud opoziční Česká strana sociálně demokratická. Její předseda Miloš Zeman za sebou předcházejících pět let shromažďoval všechny voliče, kteří se při bouřlivé společenské změně devadesátých let dostali na stranu poražených. Pod heslem „lidskost proti sobectví“ dokázal přesvědčit, že tržní ekonomiku lze udělat citlivější a snesitelnější. 

Jeho střetávání s Václavem Klausem ale postupem let přešlo do těžké rivality dvou politických veličin, která začínala zejména ze strany Václava Klause získávat i osobní náboj. 

V předvolební kampani, poháněn touhou po satisfakci za pád jeho vlády, na předsedu ČSSD útočil více než kdy dříve. 

Atmosféra předvolební kampaně byla vyhrocena do roviny: Pokračování demokracie a tržní ekonomiky devadesátých let s ODS, nebo návrat do minulosti s ČSSD. Jedno z billboardových hesel znělo: Doleva, nebo s Klausem. 

Jednou v noci policisté zadrželi syna senátora ODS Milana Kondra, kterak na pražskou zeď sprejuje nápis: Zeman na provaze, budeme žít blaze. 

Velká Klausova kampaň byla završena velkolepým koncertem na mítinku na Staroměstském náměstí, kam jej přišla podpořit absolutní elita české populární hudby v čele s Lucií Bílou, Karlem Gottem a Waldemarem Matuškou. 

 

 

Když po tom všem několik týdnů po volbách oba předsedové společně oznámili, že ODS bude z opozice tolerovat menšinovou vládu ČSSD, skutečně to pro mnohé byl velký šok. Zejména pro voliče občanských demokratů. 

Místopředseda ODS Miroslav Macek pro dohodu vymyslel pojmenování „Opoziční smlouva“. A ta se stane nejdiskutovanějším dokumentem celých dějin polistopadové demokracie. 

Devadesátá léta byla ještě érou tradičních médií, neexistovaly sociální sítě, a veřejnost tak věděla naprosté minimum, co se v týdnech mezitím odehrávalo v zákulisí. 

Výsledkem bylo, že si tři největší političtí velikáni a jejich příznivci začali příběh vyprávět každý po svém. 

Verze Havel: Útok na ducha Ústavy 

„Je to útok na ducha Ústavy a na ducha parlamentní demokracie,“ vyjádřil se krátce po uzavření dohody prezident republiky. 

Jeho frustrace šla tak daleko, že ve stejném rozhovoru pustil do éteru fámu, že ODS jej chce sesadit z prezidentské funkce, což byl naprostý nesmysl. 

Václav Havel se do poslední chvíle snažil zabránit uzavření opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Vyčítal jí „trvalé rozdělení moci ve státě a omezení politického pluralismu“. 

Podle politologa Lubomíra Kopečka uvažoval o tom, že ji napadne u Ústavního soudu, a i veřejně avizoval, že si nechá udělat právní expertizu. 

Z řad Havlových sympatizantů se v každém případě generovali největší odpůrci této dohody, jímž přehledný argumentář dodá kniha Erika Taberyho Vládneme, nerušit. 

Tito lidé se postupně navzájem utvrdili ve znechucení Klausem a Zemanem do té míry, že nebyli ochotni připustit na jejich působení vůbec nic pozitivního. 

Což rozhodně neznamená, že by za ty čtyři roky nebylo co kritizovat. 

Havlovy obavy, jak bude fungovat sněmovní kontrola vlády, byly do značné míry oprávněné. Zpětně je třeba říci, že opozice ODS byla mnohem vstřícnější, než „tolerující“ opozice ČSSD v předcházejícím volebním období. Klaus se snažil prosazovat zejména svou finanční agendu vyrovnaného rozpočtu, ale jinak Zemanova vláda dostala „klid na práci“, ve srovnání s dalšími polistopadovými vládami zcela mimořádný. 

Snaha o to, co technokrat Václav Klaus nazýval „stabilizací politického prostředí“ skutečně místy byla testováním mezí české Ústavy, a v řadě návrhů, které dvě nejsilnější strany v parlamentu bez problémů schválily, musel poslední slovo říci Ústavní soud. 

A silná pozice smluvně opozičních stran také určitě přispěla ke vzniku zákulisního kartelu, ve kterém se veřejný vliv obchodoval občas dost nevábným způsobem. Je ale otázkou, jak moc se tyto kšefty lišily od praktik v jiných volebních obdobích, kdy nebylo zákulisí vlády tak sledované. 

Václavu Havlovi nelze upřít, že v těchto letech navzdory horšícímu se zdraví dokázal čelit spojenectví Klause se Zemanem poměrně odhodlaně. A že tím nejspíš přispěl k zachování rovnováhy na české politické scéně. 

Na druhou stranu „nesmluvní“ opozice v parlamentu prokazovala celé čtyři roky mimořádnou neschopnost. A množství demonstrací a petičních akcí se stále stejnými tvářemi i hesly se postupem času stalo pro značnou část veřejnosti spíše kýčovitým koloritem. 

Verze Klaus: Stop Havlově „jelcinizaci“ 

Předseda ODS za „smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí“ nakonec zaplatit nejvíce. Jeho strana po čtyřech letech tolerance Zemanovy vlády nejen neposílila, ale dokonce v opozici výrazně ztratila. 

Pokud chceme pochopit, proč se do tohoto podniku pustil, musíme se opět vrátit půl roku zpátky. Klaus z pádu své vlády vinil nikoliv opozici, ale své koaliční partnery, kteří své kroky koordinovali s vnitrostranickou opozicí a u všeho asistoval prezident Havel. V tom měl nejspíš alespoň částečně pravdu. Klaus proto události důsledně nazýval jako „Sarajevský atentát“ (výzvu k rezignaci mu sdělili po telefonu na mezinárodní jednání v Sarajevu). 

Následoval vznik úřednické vlády, na kterou měl celkem prokazatelně velký vliv prezident Havel. V dalších letech opakovaně říkal, že právě tato vláda je mu nejmilejší a příležitostně litoval, že její působení končí předčasnými volbami už po půl roce. 

Když měsíc po volbách stále nebyla sněmovní většina pro novou vládu, začali lidé kolem prezidenta v médiích naznačovat, že jestli se politici nejsou schopni dohodnout, tak by bylo řešením opakování „varianty Tošovský“. Nepolitického či polopolitického kabinetu, který by si hledal sněmovní většinu podle potřeby. 

Václav Klaus byl vždy důsledným ctitelem zásady, že v demokracii mají rozhodovat svobodné volby. Proto lze věřit, že jej tato představa upřímně zděsila mnohem více než vláda ČSSD, která nakonec coby nominální vítěz voleb měla na sestavení vlády i morální právo. 

Z pohledu ODS tedy dohoda Klause se Zemanem byla důsledkem dřívější dohody Havla s Tošovským. Klaus to veřejně nazýval jako „jelcinizace“, protože zrovna v té době v Rusku prezident Jelcin jmenoval a odvolal několik vlád rychle po sobě a příliš se přitom neohlížel na parlament. 

Když bylo zřejmé, že nevznikne pravicová „sto dvojka“, ani většinová koalice ČSSD s lidovci a unionisty, vnímal řešení menšinové vlády podporované za jasných podmínek opoziční stranou jako nejčistší nabízené. 

Určitě ale také nechtěl, aby se dohodli všichni ostatní a on s ODS zůstal mimo. Ale to je, přiznejme si, přirozený instinkt každého politika. 

„Naše ideové vymezení vůči socialismu a socialistům všech typů vždy bylo a bude více než zřejmé, a nic na tom nemění ani takové aktuální uspořádání, jako je opoziční smlouva,“ ujišťoval Klaus ještě po jejím uzavření. 

Mnohem větším problémem než uzavření dohody ze Zemanem, ale pro pravicové voliče nejspíš bylo její následné reálné naplnění. 

I v něm lze vidět důsledek Klausových zážitků z let 1997 – 1998. Třeba předložená volební novela, kterou následně z větší části shodil Ústavní soud, byla reakcí na zkušenosti s vytvářením většinových koalic. 

V samotné ODS se v následujících čtyřech letech posilovala „sarajevská“ mentalita ohrožení a nepřátel všude kolem, která část voličů odradila a ty věrné naopak radikalizovala. 

Po těžké porážce v roce 2002 bude lídr pravice zralý na velký restart. 

Verze Zeman: Majstrštyk politického vyjednávání 

Nový premiér mohl být spokojen nejen proto, že dle svého slibu „dovedl ČSSD do Strakovy akademie hlavním vchodem“, což se při jeho nástupu do čela strany zdálo jako naprostá utopie. 

Současně mohl prezidentovi představovat ministry, které si zcela stoprocentně vybral sám. Kabinet ČSSD představoval homogenní tým, kde nemusel mít obavy z koaličních šarvátek a podrazů, které si ještě všichni pamatovali z druhé Klausovy vlády. Zeman jednobarevnou vládu vždy označoval za největší majstrštyk politického vyjednávání. 

Zcela bez opozice samozřejmě Zeman nebyl, ani ve vlastní straně. Sice dokázal ČSSD dovést k volebnímu vítězství, ale třeba šéf poslanecké frakce Stanislav Gross, který se začínal profilovat jako jeho rival, po volbách hovořil o tom, že Zemanovy šance na sestavení vlády nejsou příliš velké. Partaj o více než sedmdesáti poslancích a dvaceti ministrech se velmi snadno stane pytlem blech. 

V tu chvíli byl ale Miloš Zeman jednoznačný vítěz. Už proto, že v jeho úspěch ještě pár dní předtím věřil málokdo. V jednu chvíli při vyjednávání učinil lidovcům a liberálům z Unie svobody nabídku, která svou velkorysostí neměla obdoby: Nejen polovinu míst ve vládě, ale rovněž křeslo premiéra pro předsedu lidovců a slib, že sám ve vládě nebude vůbec. 

Tuto nabídku ale odmítl předseda Unie svobody Jan Ruml. Vytočený Miloš Zeman mu na konci dlouhého nočního jednání měl říci, že unionisté jsou „strana debilů“ a že to o nich věděl vždycky. 

Pár dní poté se na společné tiskovce objevili Zeman s Klausem. 

Zemanova vláda žádnou katastrofu, kterou se při jejím nástupu strašilo, nakonec nepředstavovala. Dokončila poslední zásadní reformy devadesátých let (třeba zavedení krajů nebo zřízení instituce ombudsmana), ale jiné plány, třeba protikorupční Akce čisté ruce coby hlavní Zemanův volební tahák, spíše vyšuměly. 

Sympatizanti Miloše Zemana byli rádi, že vznikla vláda, která jim zjevně naslouchá trochu více. Slibovaný zátah na tuneláře se sice nekonal, ale celkově se těmto voličským skupinám vlastně nežilo tak špatně. 

Zemanův kabinet dokázal překonat ekonomický útlum a dát dohromady rozložený bankovní sektor, přes velký odpor některých skupin uvést do provozu jadernou elektrárnu v Temelíně, dovést ČR do NATO a pokročit v jednáních o přistoupení k EU. 

O čtyři roky později se ČSSD podaří v podstatě obhájit vítězný volební výsledek. 

Na druhou stranu je nepochybné, že Opoziční smlouva nalomila důvěru mnohých ve státní instituce a demokratický proces. Když se po čtyřech letech konaly další volby, přišlo k nim o šestnáct procent méně hlasujících, než v roce 1998. To byl největší propad za celou polistopadovou dobu.  

Nový předseda ČSSD Vladimír Špidla odmítl i přes zájem ODS v tomto formátu pokračovat a vládu sestavil s lidovci a Unií svobody. 

A v české politice začala úplně nová éra. 

Zdroje: Kaiser, Daniel: Václav Havel – prezident, Kopeček, Lubomír: Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus a Zeman, Zeman, Miloš: Vzestup a pád české sociální demokracie, Žantovský Michael: Havel, Žantovský, Petr: Tak pravil Václav Klaus

 

Vložil: Jakub Vosáhlo

Václav Havel, Miloš Zeman, Václav Klaus, Opoziční smlouva, HP, Výročí Jakuba Vosáhla,