Moderní zdravotnictví a pan Rosůlek. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Oko pana Rosůlka? To nezalepené, nebo možná to odlepené?

My mazáci, kteří jdeme na operaci druhého oka, protože první nám operovali před týdnem a potom čekali, jestli náhodou neoslepnem, víme, že po vchodu do přípravny před operačním sálem je každý odpor marný a nakonec stejně skončíme rezignovaně na operačním stole, naprosto odevzdaní a bezmocní.

Před operací polosedíte pololežíte na polosedátku pololehátku, na sobě operační košili a sestra vás vykapává, to jest, každou chvíli vám něco chrstne do oka. A chmurně čekáte, až na vás přijde řada. Tomu, komu je požehnáno, a to jsem byl v tomto případě já, přijde ale do cesty něco nebo někdo, co ho z jeho chmur vyvede.

Pan Rosůlek byl dědek jen asi o deset let mladší než já, sestra ho posadila po operaci se zalepeným okem do polosedátka a dávala mu instrukce:

„Pane Rosůlek, teď si budete každou hodinu celý den kapat do toho operovaného oka tyhle kapičky, víte?“

„Sestři, já mám to oko zalepený, to si to do něj mám kapat, nebo do toho druhýho?“ vyzvídal pan Rosůlek.

„No, to si to oko pokaždé rozlepíte a kápnete.“

„Ale říkala jste, že ho mám mít zalepený.“

„No tak si ho rozlepíte, kápnete a zalepíte.“

„A to sem mám každou hodinu jezdit a dáte mi nový obvaz?“

Sestřička mu všechno trpělivě vysvětlila znovu.

Za chvíli pan Rosůlek vstal a oznámil sestře:

„Sestři, tak já to budu radši kapat do toho nezalepenýho.“

„Ježíšmarjá, pane Rosůlek, to ale nemáte operovaný. Musíte si to kapat do toho zalepenýho,“ zašeptala sestra a setřela si pot z čela.

„Tak já si to radši napíšu,“ řekl pan Rosůlek.

„Tak si to napište, ale zítra si to rozlepte a budete si to kapat pětkrát denně.“

„Dobře, pětkrát denně a potom ještě každou hodinu a pak si to přilepím,“ odpověděl pan Rosůlek a uznale pokýval jednookou hlavou.

Sestra vzdychla, a asi se že jí zatočila hlava a chytila se mě za koleno, aby zmírnila pád na mé holé břicho, zatímco vzdychla: „Pane Rosůlek, pane Rosůlek…“

„Já jsem Janák,“ zaprotestoval jsem.

„To máte jedno, jen mě nechte takhle chvilku ležet,“ řekla z posledních sil sestřička.

„Jen, aby si o nás někdo něco nemyslel,“ hlesl jsem nesměle.

„Sestřičko,“ využil mou slabost opět pan Rosůlek: „tak do toho zalepenýho pět kapek každou hodinu a do druhýho kapku každejch pět hodin?“ vyzvídal.

Sestřička mlčela a snažila se nabrat dech.

„Sestřičko,“ nedal se pan Rosůlek, „pojďte si lehnout radši ke mně, pan Janák ještě nebyl operovanej.“

„Já zůstanu, pane Rosůlek, radši u pana Janáka, on se mě na nic neptá.“

Situace se zdála napjatá, pro mne ale docela příjemná, protože sestřičce spadly tlusté brýle a ukázalo se, že je hezká.

„Sestři, přiveďte mi sem pana Janáka,“ zavolala ze sálu paní doktorka.

Zvedl jsem se, postavil sestru na nohy a podpíraje, vedl jsem ji na operační sál.

„Ještě jsem se chtěl zeptat, mám si to tedy kapat do oka?“ volal za námi pan Rosůlek. Sestra obrátila oči v sloup a klesla na operační stůl.

„Ježíšmarjá, pane Janák, co jste s tou holkou udělal?“ spráskla ruce doktorka.

Chtěl jsem přiznat, že mi jen rozkapávala oko, ale mezitím se za námi i poslepu stačil protáhnout pan Rosůlek: „Sestři, chtěl jsem se zeptat...“

Vystrčil jsem Rosůlka ven a přibouchl dveře. Sestřička se zatím usadila na operačním stole a zhluboka dýchala. Nakonec z toho ale nebylo nic.

„Pane Janáku, běžte si ještě na chvilku vedle odpočinout, my si musíme udělat pauzu, sestřička vás potom pořádně rozkape,“ řekla doktorka.

Sestra neřekla nic, jen se trochu nadzvedla, a když neviděla pana Rosůlka, souhlasně kývla hlavou.

Poznámka autora: V rámci korektní redakční politiky musím prozradit, že pan Rosůlek se ani nikdy nejmenoval Rosůlek...

Vložil: Jaromír Janák