Protančil se až k Haasovi, na natáčení si ale musel brát v rodinné továrně dovolenou. Tajnosti slavných
12.07.2023
Foto: Ze soukromého archivu Adiny Janovské
Popisek: Herec, právník a továrník Vilém Pruner na oficiální podpisové kartě z poloviny třicátých let
FOTO Jeden z mála, který dal košem krásné Adině. Tak bývá leckdy prezentován prvorepublikový elegán, který později významně pomohl Karlu Gottovi v rozjezdu úspěšné kariéry v Západním Německu.
Přirozená elegance, gentlemanské chování, pohledná tvář a hustá tmavá kštice byly předpokladem úspěchu. Skvělého tanečníka objevil shodou náhod na tanečním parketu Hugo Haas a zrodila se hvězda, před níž padaly touhou do mdlob fanynky i krásné kolegyně. „Byl jedním z těch herců, u nichž dokonalý vzhled znamenal vstupenku do ateliérů, “ napsal o jeho filmových začátcích publicista a filmový encyklopedista Miloš Fikejz ve své encyklopedii Český film: Herci a herečky. A pro Viléma Prunera to platilo doslova. Nejspíš si ho vybavíte jako septimána Pošustu, který se v nesmrtelné studentské komedii Cesta do hlubin študákovy duše porve na taneční zábavě s Kulíkem.
Osudové setkání v Lucerně
Narodil se 20. ledna 1916 ve Vídni do rodiny zámožného podnikatele, takže bývá občas uváděn jako Wilém nebo Willo. Už od dvou let ale vyrůstal v Praze, kde jeho otec vybudoval první českou továrnu na umělé hmoty. Po maturitě na legendárním gymnáziu v Křemencově ulici nastoupil v rodinné továrně, kde musel na otcovo přání povinně projít všemi pracovními pozicemi, aby v budoucnu věděl, cože to vlastně řídí. Současně ale začal studovat na Karlově univerzitě. Nejprve medicínu, v záplavě latinských termínů se ale brzy utopil a zjistil, že tak náročné studium souběžně s prací nezvládne. A tak raději přešel na práva, která nakonec úspěšně dokončil. Do světa filmu ho přivedla náhoda. Jednoho večera roku 1937 zaujal na tanečním parketu v legendárním Havlově Lucerna baru Hugo Haase, který si právě zoufale lámal hlavu, koho narychlo obsadí do vedlejší role akademického malíře v komedii Děvčata, nedejte se! místo herce, který náhle onemocněl.
Jako Zdeněk (vlevo) v melodramatu režiséra Karla Špeliny z roku 1939 Umlčené rty; foto se svolením Národní filmový archiv
S Adinou až na šestnáctý pokus
Elegantní mladý gentleman znamenal pro Haase dar z nebes, nezkušený amatér si ale prošel během natáčení peklem. Před kamerou se totiž sešel s krásnou Adinou Mandlovou, která byla tehdy již zbožňovanou hvězdou. V jedné scéně mu měla hodit jablko, jenže Vilém byl příliš oslněn. Nikoli ale její krásou, nýbrž odleskem staniolových desek, které odrážely světlo na herce, takže jablko skončilo na zemi. Při dalším pokusu ho sice chytil, zakousl se, jenže šťáva vystříkla přímo na kameru… Scénu se nakonec podařilo natočit až na šestnáctý pokus, dívky, které se účastnily natáčení, už se prý válely smíchy a Vilém se cítil tak znemožněný, že se jim pak raději vyhýbal. Přesto Adině ale padl tak do oka. „Jednou si mě zavolala a říká, že se mnou chce chodit. Tak jsem se jí napřímo zeptal: Nejde ti spíš o to být se mnou v horizontální poloze?“ zavzpomínal krátce před smrtí. „Mandlová přikývla a já ji odmítl. Měl jsem své děvče, byl jsem věrný a Adina nepatřila k mým nejoblíbenějším. Navíc byla známá tím, že byla až moc angažovaná do mužů.“
Před kamerou na dovolené
Své první natáčení doma utajil a vzal si raději dovolenou, logicky totiž předpokládal, že by otec nesouhlasil, protože film neuznával jako umění. Pravda vyšla najevo až po premiéře, když se Vilém bleskurychle zařadil mezi zbožňované krasavce a poštovní schránka začala doma přetékat dopisy od fanynek. Otec mu prý jasně dal najevo, že komedianta v rodině nechce, takže Vilém dál pracoval v rodinné továrně a na natáčení si bral dovolenou. A na nedostatek příležitostí si rozhodně nemohl stěžovat, Haas ho totiž vzápětí obsadil znovu jako asistenta na klinice ve filmové adaptaci dramatu Karla Čapka Bílá nemoc. Film byl natočen pouhé dva měsíce po vydání románu, premiéru měl 21. prosince 1937 v kině Alfa a o dva dny později už německé velvyslanectví požadovalo jeho zákaz. K tomu došlo až v listopadu 1938, naštěstí se podařilo zachránit negativ a vyvézt ho do zahraničí, kde byly vyrobeny francouzská i anglická verze. Původní materiál se vrátil do Československa až po válce.
Profesorova zástěrka
V roce 1938 stanul Pruner před kamerou ve vedlejších rolích už čtyřikrát, mimo jiné jako rakouský důstojník ve válečném dramatu Zborov či exekutor v komedii Miroslava Cikána Svět kde se žebrá. A o rok později ho Martin Frič obsadil jako septimána Pošustu v slavné komedii Cesta do hlubin študákovy duše, kterou natočil podle stejnojmenného románu Jaroslava Žáka, jenž kdysi učil Viléma na gymnáziu češtinu a latinu. Film měl obrovský úspěch, pro autora literární předlohy ale znamenal zásadní problém. Byl obviněn Ústředním spolkem československých profesorů z porušení profesní cti, po roce 1948 pak byl dokonce vyloučen ze Syndikátu slovenských spisovatelů a byla mu zakázána veškerá publikační činnost. Dál pak publikoval právě pod jménem jednoho ze svých někdejších septimánů Viléma Prunera.
S Věrou Ferbasovou v komedii z roku 1942 Zlaté dno; foto se svolením Národní filmový archiv - Lucernafilm
Ztráta majetku i svobody
Až do osvobození si pak Vilém zahrál ještě v dalších sedmi filmech, například v komedii Vladimíra Slavínského Poznej svého muže, v melodramatu Minulost Jany Kosinové, které bylo natočeno podle povídky Vladimíra Neffa Romance, či v úspěšné komedii s Vlastou Burianem Zlaté dno. Slavínský ho obsadil i do své tragikomedie Jenom krok, která ale nebyla dokončena kvůli zatčení hlavního představitele Oldřicha Nového. Pak už svoji kariéru na dlouhá léta přerušil a sám byl přesvědčen, že vlastně končí. Byl totiž naplno vytížen vedením rodinné firmy. Po roce 1948 ale byla továrna znárodněna a nabídku, aby ji dál vedl jako národní správce, rázně odmítl. V padesátých letech byl dokonce uvězněn kvůli stykům s Miladou Horákovou a živit se jako advokát neměl po propuštění šanci, takže pracoval jako opravář čerpadel a řidič jeřábu na kladenské huti Koněv.
Návrat oklikou
Nějaký čas se živil i jako pojišťovací agent, pak se vrátil do světa kultury oklikou jako tajemník Městských divadel pražských a v roce 1962 se stal vedoucím propagace a provozu Laterny Magiky. V roce 1961 dostal po dlouhých letech znovu nabídku od režiséra Vladimíra Čecha, který ho obsadil jako číšníka v kriminálce Kde alibi nestačí. A v roce 1968 se z náhodného setkání zrodila jeho spolupráce s Karlem Gottem, kterému dělal až do roku 1970 tajemníka. „Na spolupráci s panem Prunerem vzpomínám moc rád. Čišela z něj stále noblesa, uměl několik jazyků, a tak když jsme jezdili na dlouhé štace, nutil jsem ho, aby na mě hovořil jen německy, protože na učebnice jsem neměl čas. Takže mi moc pomohl v mé německé kariéře,“ prozradil před téměř deseti lety Karel Gott. „Často mi otevíraly dveře nejen mé pěvecké výkony, ale i chování pana Prunera. Svým vystupováním lidi okouzloval."
Poslední elegán
K světu populární hudby měl Vilém Pruner velmi blízko i díky dceři Michaele, první zpěvačce skupiny Mefisto, která v roce 1966 účinkovala i v Západním Německu a počátkem roku 1967 v televizní show Euro-party v Paříži. Michaela později odešla do Západního Německa natrvalo. Od roku 1970 pracoval Vilém Pruner až do odchodu na odpočinek jako vedoucí festivalového oddělení Československé televize, v roce 1972 stanul naposledy před filmovou kamerou jako jeden z diplomatů na recepci v psychologické kriminálce režiséra Jiřího Krejčíka Podezření a o tři roky později si ještě zahrál v televizním hudebním filmu Jana Bonaventury Marné cesty holubů. Pak se stáhl do ústraní a jen tu a tam se ještě objevil na veřejnosti. Po roce 2006 byl znovu objeven coby pamětník a navzdory vážným zdravotním problémům vystupoval v televizi i rozhlase, podílel se na vzniku řady publikací a poskytoval rozhovory médiím. Jeden z posledních filmových elegánů slavné prvorepublikové éry Vilém Pruner zemřel 6. srpna 2010 v Praze.
(zdroje: ČSFD, FDB, Ondřej Suchý: Sbohem, septimáne Pošusto, Miloš Fikejz: Český film - Herci a herečky, Aha!)
Vložil: Adina Janovská