Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Z holky ze Žižkova tou nejopravdovější první dámou. Výročí Jakuba Vosáhla

11.07.2023
Z holky ze Žižkova tou nejopravdovější první dámou. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Aerofilms

Popisek: Olga Havlová v dokumentu Miroslava Janka Olga

Když se v prosinci 1989 začalo vážně mluvit o kandidatuře Václava Havla na československého prezidenta, měla jeho žena Olga pronést, že v tom případě se s ním rozvede. Když se jí Michael Kocáb ptal, proč jí to tak vadí, měla odpovědět: „Hrozí, že se mu to začne líbit. Nezapomeň, že on je herec.“ Pro mě právě tato scéna, popsaná v dokumentu k desátému výročí Listopadu, vždy nejvěrněji vystihovala nastávající první dámu.

Václav Havel ji nazýval, i veřejně, „střízlivý korektor mých potrhlých nápadů“. Olga Šplíchalová byla rázná žena z dělnického Žižkova, na kterou v dětství po rozchodu rodičů spadla péče o mladší sourozence a pět potomků své sestry samoživitelky, plnila podobnou roli i vůči svému manželovi. Když se poznali v kavárně Slavie, bylo jí třiadvacet a jemu dvacet. Vzali se až po mnoha letech vztahu, což bylo způsobeno jednak objektivními okolnostmi, třeba Havlovým povoláním na vojnu, ale také jeho neochotou řešit Olžin napjatý vztah s nastávající tchyní.

Božena Havlová byla dominantní postavou rodiny se zásadním vlivem na výchovu svých synů. I když nástup komunistů zásadně přepsal životní vyhlídky potomků někdejšího veleúspěšného kapitalisty, přesto pro svého prvorozeného viděla lepší partii, než „holku ze Žižkova“, která pracovala u Bati nebo jako účetní či prodavačka. V té době už byl její syn úspěšným dramatikem a sebevědomým účastníkem veřejných polemik, Olgu si ale nakonec bral v roce 1964 při malém soukromém obřadu, o kterém rodičům neřekl, a zpětné informování matky nakonec přehodil na mladšího bratra Ivana.

Hrádeček a večírky

Manželství z kavárny, formované atmosférou uvolněných šedesátých let, mělo výrazně volnější formát, než je obvyklé. Už před svatbou se několikrát ukázala Havlova vášeň pro „holky“, a v duchu uvolněných šedesátých let navíc měl potřebu o svých bokovkách Olgu zcela otevřeně informovat. Popularita autora úspěšných divadelních her tomu samozřejmě ještě více napomohla.

Krátce po svatbě zakoupil z výnosu svých úspěšných her venkovskou usedlost u Trutnova, přímo sousedící s chalupou jeho uměleckého i večírkového kumpána Andreje Kroba, v které v následujících letech trávil značnou část roku. Někdy s Olgou, někdy bez ní. Ona sama měla Hrádeček také v oblibě, místo disidentských večírků však oceňovala klid horské samoty a milovala dlouhé osamocené procházky se psem.

Na druhou stranu Václav Havel dokázal rodinu zabezpečit finančně na takové úrovni, že Olga velmi brzy po svatbě mohla zůstat v domácnosti. Hra Zahradní slavnost, uvedená v Divadle na Zábradlí v roce 1963, se stala mimořádným hitem, s kterým se Havlovi podařilo prorazit i do sousedního Německa. Následující hry z šedesátých let měly úspěch jen o něco málo menší.

Model „vydělávat za Západě, utrácet na Východě“ umožnil Václavu Havlovi celkem výrazný ekonomický nadstandard. Zejména poté co mu protřelejší kolega, spisovatel Pavel Kohout, poradil, jak obejít likvidační devizovou vyhlášku, podle které se značná část západních příjmů musela odvést státu. Podle jeho životopisce Daniela Kaisera Havel i za normalizace jako pronásledovaný opoziční předák měl měsíční apanáž ve výši sedmi až desetinásobku průměrného platu. Peníze mu spravoval a zasílal jeho německý agent Klaus Juncker.

Václav Havel si mohl dovolit nezávislost na „volné noze“. Současně měl jako syn kapitalisty neomyvatelný cejch nepřítele komunistického zřízení. Za těchto podmínek bylo celkem logické, že se po nějaké době dostal do pozice odpůrce režimu, byť o sobě občas prohlašoval, že se sám považuje za socialistu. Jeho odpor k režimu byl argumentovaný a sofistikovaný, zatímco Olga komunisty nesnášela přízemně a autenticky. Měla prostě pocit, že jsou pouze falešnou nadějí, která lidské bídy spíše zneužívá.

Oba se každopádně shodovali v odporu k režimu husákovské normalizace a Havlovy disidentské aktivity měly u manželky naprostou podporu. Zejména poté co i ona zažila naplno naschvály státní moci, které v případě Havlových mnohdy dalece překračovaly hranici šikany. K nejperverznějším chuťovkám při jejich trvalém sledování prý patřilo, že hlídka, sedící na chodbě před bytem, vyrazila s Olgou na nákup, kde hlasitě na celou prodejnu komentovala, co dává do košíku.

Absence příležitostí k tvorbě a veřejnému působení, které byly jeho hlavním talentem, vedla Václava Havla k depresím, ke kterým měl dost výrazný sklon, nebo naopak k až manickému užívání těch životních radostí, které mu zůstaly umožněny. Olga trpělivě snášela obojí. Drásavé sebezpytování, velkolepé mejdany s uměleckými přáteli stejně jako jeho promiskuitní odskoky od manželského lože.

Ke svým rivalkám se stavěla různě. S Annou Kohoutovou, se kterou se Havel „přátelil“ v sedmdesátých letech, měla docela blízký vztah, povzbuzovaný soucitem se špatně placenou matkou samoživitelkou, kterou donchuánský spisovatel Kohout vyměnil za výrazně mladší kolegyni. U Jitky Vodňanské, manželovy „můzy“ let osmdesátých, už to bylo poněkud jinak. A ohledně Dagmar Veškrnové, s kterou se sblížil krátce předtím, než se stal prezidentem, prý paní Havlová nešetřila poznámkami dokonce ani před třetími osobami.

Na konci sedmdesátých let se dostalo manželství Havlových do hlubší krize, když lídr disentu prakticky nastálo žil u Anny Kohoutové. Životopisec Kaiser dokonce vyslovil domněnku, že Havlovo dlouhé vězení v letech 1979-1983 jeho vztah s Olgou částečně zachránilo a zásadně proměnilo. Olga se na jednu stranu dostala do pozice „národní vdovy“, jak ji pouze napůl ironicky nazývali kolegové z disentu. Navenek zůstala manželovi zcela loajální, navštěvovala jej ve vězení, spravovala všechny jeho záležitosti a pokračovala i v některých disidentských aktivitách, roli manželky politického vězně hrála i veřejně pro západní média. V soukromí si ale zásadně emancipovala.

Symbolickým okamžikem byl v roce 1982 její podpis Charty 77. V disentu se respektovalo, že s režimem „bojuje“ pouze jeden člen rodiny, zatímco druhý manžel mu vytváří zázemí a do veřejné kritiky režimu se příliš nepouští. Vlastní podpis pod Chartou byl tedy Olžiným rázným vzkazem, že už nechce být vnímána pouze jako manželka Václava Havla.

V osmdesátých letech, zatímco se její manžel stal lídrem nepovolené politické opozice, Olga rozjela vlastní aktivity, třeba samizdatový časopis O divadle. Příspěvky zakázaných divadelníků v něm měly takovou úroveň, že periodikum, dělané na koleně, začaly poptávat i oficiální divadelní instituce. Tento „most“ mezi zakázanými a oficiálními divadelníky byl nakonec jedním z důvodů, proč byla v listopadu 1989 tak důležitá role divadel.

Vztah obou manželů v této době půvabně ilustruje jedno video. Koncem osmdesátých dokázala Nadace Charty 77 zajistit československému disentu filmovou techniku a vznikl z toho pravidelný pořad Originální videojournal, který byl posílán na Západ. V jednom z dílů v létě 1989 OVJ natáčel i na Hrádečku. Václav Havel byl ve svém živlu, filmaře provázel celým stavením a záběry doplňoval vlastním výkladem. Nakonec dospěli na zápraží, kde seděla paní domu, hlavu sklopenou ke knížce, a celý mumraj ostentativně ignorovala. „Olgo, řekni nám taky něco,“ houkl na ni rozparáděný manžel. „Ne,“ odpověděla takovým tónem, že všichni zmlkli.

Kdo viděl tento záběr, asi si dovede představit, jak musel vypadat v úvodu popsaný dialog o prezidentské kandidatuře.

První dáma dobré vůle

Václav Havel si, podle očekávání, prosadil svou a prezidentem se stal. Jeho žena tak nastoupila do role první dámy, která předtím dvanáct let (po tragické smrti její předchůdkyně Viery Husákové) vůbec neexistovala. Na zelené louce si ji vystavěla zcela po svém. A to tak, že její model všechny nástupkyně uctivě přejaly.

Kromě samozřejmých reprezentativních povinností, kterým také dokázala dát svou praktickou osobitost, se zaměřila především na charitu. Její návštěvy v nemocnicích a domovech důchodců, plné nefalšovaného zájmu, byly velmi podstatnou součástí Havlova prezidentství. Fotek a záběrů z toho ale moc není, jakékoliv aranžování snímků odmítala.

Hned v roce 1990 dala svým charitativním aktivitám institucionální rámec v podobě nadace Výbor dobré vůle. „Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením, nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc,“ definovala její záměr. Za třicet let Výbor, do jehož názvu později přibylo jméno Olgy Havlové, rozdělil na sociální projekty skoro miliardu korun a stal se inspirací a vzorem pro mnoho dalších charit.

Právě působení Olgy Havlové je přičítána proměna veřejného pohledu na postižené, kteří přestali být vnímáni jako „neslušné téma“. Paní Havlová úřadovala nejraději z bytu na Rašínově nábřeží, od prezidentské kanceláře, naplněné Havlovými démonickými přáteli z disentu, si udržovala odstup. Agendu původně zvládala s jednou sekretářkou a jednou studentkou na brigádnický úvazek. O témata se sama aktivně zajímala a mnoho o nic věděla, jak dokazuje třeba docela známé video z jejího dialogu s Václavem Klausem.

 

Její charitativní aktivity byly ještě širší, zaštítila třeba Konto Míša, první československou fundraisingovou sbírku na náročnou operaci mozku pro čtrnáctiletého Michala. Získávala si tím mimořádný respekt a popularitu, nezávislou na svém manželovi, a to i v zahraničí. Zatímco extravagantnímu prezidentovi se mezi jeho fanoušky běžně říkalo Vašek, či dokonce Venca, první dáma byla nazývána uctivě paní Havlová, maximálně paní Olga.

Osud jí však nedopřál v této roli tolik času, kolik by si představovala. V roce 1994 jí lékaři diagnostikovali rakovinu. Poprvé nemoc porazila, ale po několika měsících se vrátila. Sama o tom prý moc nemluvila, nechtěla si stěžovat. Lidé, pohybující se kolem prezidentského páru, vzpomínali, že jednou hovořila o Leksellově gama noži, který byl pro Nemocnici na Homolce pořízen ze sbírky na Konto Míša. Z paní Olgy prý mezi řečí vypadlo, že „už ho viděla i zevnitř“. To byla úroveň, na jaké se zmiňovala o své nemoci.

Ke konci roku 1995 Václav Havel požádal mluvčího Ladislava Špačka, aby se spojil s jejím lékařem a připravil prohlášení pro veřejnost. Ta se až v té době dozvěděla, že první dámě zbývá už jen velmi málo času. Zemřela 27. ledna 1996 a lidé stáli v lednovém mrazu před její rakví mnohahodinové fronty.

 

Mnozí mají pocit, že s ní odešla i hodně důležitá část Havlova prezidentství. Zatímco paní Olga Václava Havla vždy držela spíš u země, o její nástupkyni paní Dagmar, kterou si vzal pouhý rok po Olžině smrti, se naopak říkalo, že spíš povzbuzuje Havlovo snění o nereálných utopiích.

Dnes se hodně mluví o silných ženách. Olga Havlová takovou zcela nesporně byla. Její síla přitom byla naprosto minimalistická, neokázalá a loajální. Ale taky odvážná, zásadová, a když bylo třeba, tak i příkrá. A v tom všem autenticky ženská. Otrkána žižkovskou periferií, zároveň se celoživotně vášnivě kultivovala četbou a divadlem.

Byla to skutečná první dáma.

Zdroje: Daniel Kaiser: Václav Havel - Disident, Daniel Kaiser: Václav Havel - Prezident, Lubomír Kopeček: Hodný, zlý a ošklivý?, Michael Žantovský: Havel, Marie Frajtová: Okamžiky Olgy H. - PRvní dáma očima fotografů, Scriptum.cz - O divadle

 

Jakub Vosáhlo

Vložil: Jakub Vosáhlo