Jak český rytíř filmař přelstil italského hraběte komunistu. Svět Tomáše Koloce
10.07.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Ivan Passer
Ivanu Passerovi (1933-2020) by dnes bylo 90 let. Kdysi jsem se dozvěděl, že John Lennon je sice navěky tváří Beatles, ale pro to, co skupina umělecky znamenala a že se nerozpadla, byl nejméně stejně důležitý jako Paul McCartney. Úplně stejný je příběh Miloše Formana a Ivana Passera. A začíná kupodivu hluboko ve středověku.
Oba dva byli válečnými dětmi, které v útlém věku přišly o rodiče, oba byli dětmi napůl židovskými, kterým bylo dáno přežít druhou světovou válku s holocaustem. A u obou měli vliv na dějiny (i ty kulturní) této země i jejich předkové. Formanův otec Rudolf v roce 1934 první pojmenoval dosavadní „Velký dokeský rybník“ obratem Máchovo jezero. U Ivana Passera byla ta historie složitější a sahala až do dob Rudolfa II.
Výbuch a výbuchy
„Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína / tam pod zámkem žil ovčáček, měl překrásnýho syna / a v tom zámku byla panna, ta ovčáčka milovala…“ zpívá se ve známé lidové písničce, která se dostala i do národní hry Naši furianti. Pojednává o hraběnce Kateřině Smiřické, sestře předbělohorského stavovského protestantského kandidáta na českého krále Albrechta Smiřického, jenž zemřel na tuberkulózu, než se stačil ujmout trůnu, který za něj dostal zimní král Fridrich Falcký. Měla poměr s neurozeným kovářem (lidový romantismus ho zaměnil za ovčáka), za což byla dvanáct let v domácím vězení. Mezitím zemřel její bratr a jičínský zámek si nárokovala její mladší sestra. Když ho rozhodnutím soudní moci měla odevzdat, zapálila Kateřina sudy střelného prachu a vyhodila zámek do povětří.
Správce majetku rodu Smiřických, rytíř Jeroným Náchodský z Neudorfu, byl ve sporu na opačné straně, a tak aby nebyly pře mezi ním a rozlícenou Kateřinou, exekutoři jej těsně před výbuchem během aktu zabavení dali raději vyvést ze zámku. Udělali dobře, protože tak zachránili nejen budoucího správce „státu ve státě“, vznikajícího vévodství Albrechta z Valdštejna, ale i předka prababičky Ivana Passera, Boženy Náchodské z Neudorfu. Zajímavé je také, že předkové Ivana Passera se starali o majetek předků jeho celoživotního přítele a spoluexulanta Josefa Škvoreckého, který pocházel z pobočné větve rodu Smiřických ze Škvorce (proto také pojmenování jeho autobiografické postavy Danny Smiřický).
Oba rodiče Ivana Passera byli z rodu velkostatkářů a oba ze smíšených manželství. Dědečkové byli Židé, babičky křesťanky. Rodiče se rozvedli v jeho útlém věku a druhá světová válka, během níž jejich příbuzní začali mizet v koncentračních táborech, zastihla Ivana Passera ve věku šesti a jeho sestru Evu (pozdější herečku, spisovatelku a manželku japanisty Antonína Límana) ve věku čtyř let. Válku, jak řečeno, tedy strávili podobným „šíbováním“ mezi příbuznými a známými rodičů, jakým se vyznačovalo i dětství Miloše Formana.
Ti dva se po válce poprvé potkali na prestižním poděbradském gymnáziu s názvem Středočeská chlapecká internátní škola krále Jiřího, jehož žáci byli pestrou směsicí válečných poškozenců smetánky první republiky i nového komunistického režimu. Kromě nich zde studovali Václav Havel, synové legendárního odbojáře ze skupiny Tři králové Josefa Mašína staršího, později sami známí bratři Josef a Ctirad Mašínové, a jejich přítel Zbyněk Janata, kteří za pár let uskutečnili svůj slavný útěk do západního Berlína, ale také pozdější Formanův i Passerův kolega, polsko-americký režisér a scenárista Jerzy Skolimowski, jehož matka byla poválečnou polskou komunistickou vládou vyslána do Prahy jako kulturní atašé.
Jak Forman, tak Passer si tu osvojili jednu pro svou budoucnost důležitou věc, perfektní znalost francouzštiny, načež byli oba z gymnázia vyloučeni pro špatné chování. O rok starší Forman nerad pro nevinný kolektivní prohřešek, který na něj spolužáci „hodili“, samorostlý Passer, který v upjaté škole trpěl, si vyhazov navodil cílevědomě. Podobně neslavně skončil pokus o jeho adopci jistým soudcem z Litvínova. Toho si Ivan sice zamiloval, ale soudce zemřel na infarkt, když před místním sekretariátem KSČ vybouchla bomba (jak vidno, opakovaný fenomén v rodu budoucího režiséra) a přeživší funkcionáři doručili soudci na stůl hotové drakonické rozsudky naprosto nevinných osob z řad prvorepublikové elity města, s příkazem, že rozsudky musí vynést (i hvězda pozdějších Passerových filmů Vladimír Pucholt měl otce právníka, který ze stejného důvodu odešel z oboru, čímž se odsoudil k doživotní práci v kotelně). Horkokrevný Ivan po tomto prvním střetu s podstatou stalinistického režimu vykřičel na učitele střední školy, na niž chodil, že jsou korouhvičky, a už podruhé byl ze školy vyhozen.
Děti ráje
Obdivovatel filmu Děti ráje (ano, tento obrat nevymyslel Michal David, ale o čtyřicet let dříve básník a scenárista Jacques Prévert a režisér Marcel Carné) Ivan Passer, toho času obsluha pouťového kolotoče, se v roce 1951 se svým švagrem Antonínem Límanem (který tu chtěl studovat produkci) vydal na zkoušky na FAMU a jen „z hecu“ si zkusil přijímačky na režii. Nejenže to vyšlo a studoval s Jaromilem Jirešem, ale zjistil, že v scenáristické paralelce (kromě později legendárního scenáristy Jaroslava Dietla a textaře Jiřího Borovce) studuje jeho spolužák z Poděbrad Miloš Forman. A dřív než všichni byli ze školy zase pryč (Passer s Jirešem protože přesvědčovali později slavného dvojitého agenta Karla Köchera, aby nebyl fízl, a ten si jeho svědectví nahrál a nahrávku odevzdal výš, Forman s Borovcem protože je někdo udal, že čtou francouzské dekadenty, ale na zásah rektora A. M. Brousila pak mohli podmínečně dostudovat) dostali všichni vynikající vzdělání.
Od zmíněného teoretika Brousila, který studentům pouštěl zakázané filmy a za zavřenými dveřmi s nimi debatoval o umění bez ideologických pout, přes dramaturga Františka Daniela, který po své emigraci do USA založil slavnou filmovou školu Sundance School a je autorem učebnic pro většinu tamních filmových škol, až po Milana Kunderu, učitele literatury, který po studentech chtěl, aby do třiceti let přečetli Bibli a naučili se dobře jeden světový jazyk. Když on musel odejít z FAMU, protestoval proti tomu pro změnu zmíněný Jaroslav Dietl, a tak i on byl vyhozen (v jeho případě bezpodmínečně). Všichni, Dietl, Forman i Passer, se ale ihned poté sešli v Československé televizi, Dietl jako scenárista, Forman a Passer jako hlasatelé.
Byla to doba fízlování a krutostí, ale také obrovské solidarity přátel. Ještě na přelomu 50. a 60. let bylo pro mladé tvůrce těžké prosadit smysluplný scénář. Forman si přivydělával jako herec a bojoval za zfilmování Škvoreckého „holocaustové“ povídky Eine kleine Jazzmusik, ale ani po napsání řady verzí, které musel znovu a znovu přizpůsobovat vládnoucí ideologii, se mu nepodařilo napsat verzi, která byla natočitelná řemeslně i ideologicky. Nakonec napsal dva scénáře k filmům, zatímco Passer se živil jako asistent režie. Sice na takových filmech, jako Helgeho Velká samota nebo Jasného Až přijde kocour, ale pořád nesměl pracovat sám. Udělali si s Formanem seznam zásad, jaké filmy dělat, aby byly esteticky podle jejich představ a zároveň prosaditelné.
Mělo jít o komedie (které cenzura posuzovala benevolentněji) a měli v nich hrát neherci (kteří se na rozdíl od herců-profesionálů na mladé tvůrce a metody nebudou dívat svrchu, nebudou zatížení profesionální machou, budou mít víc času a v neposlední řadě budou levnější). Budou je psát ve třech, aby v případě sporu dva přehlasovali třetího (tím třetím bude Jaroslav Papoušek), a točit ve dvojici Forman-Passer, jako Kadár a Klos. Zpočátku to asi nepůjde jinak, než že s vlastním filmem začnou zcela mimo gesci Barrandova, a pak ho tam zkusí prosadit. Forman si od Jiřího Suchého půjčil kameru šestnáctku, dovybavili se magnetofonem, materiál poskytli z přebytků a vyvolali kamarádi z televize „za flašku“. S Miroslavem Ondříčkem, kterého doporučil Passer, se pak vydali točit do symbolu doby, divadla Semafor.
Synchron obrazu a zvuku vytvořil Miroslav Hájek (mj. střihač dvojdílného filmového Švejka), se kterým Passer předtím spolupracoval jako Brynychův asistent. Schvalovacím „papalášům“ nahoře promítl film další kamarád. Doba už pokročila, takže se ani nemusel moc snažit, aby film schválili (barrandovský dramaturg Jan Procházka si za tím účelem udělal známost se samotnou hlavou strany i státu, Antonínem Novotným) a pro celovečerní distribuci k jeho krátkému formátu objednali ještě druhý díl, Kdyby ty muziky nebyly. Jeho hlavního představitele, dirigenta Jana Vostrčila, objevil Passer, když si šel prohlédnout kolínský kulturní dům. Představitelku maminky z Lásek jedné plavovlásky Miladu Ježkovou potkali Passer s Papouškem v tramvaji. Do role otce kameraman Ondříček „obsadil“ strýčka své manželky Josefa Šebánka. Ze všech se obratem staly nejen hvězdy filmů této tvůrčí party, ale doživotní čeští herci, jejichž dílo nastartovala česká nová vlna. Tedy „způsob filmování“ i dalších tvůrců, u nichž se ukázalo, že nezávisle vyznávají stejné zásady jako naše parta.
Vlna a symboly
Osobně se tvůrci nové vlny moc neshodli, spojovaly je jen dvě věci: přátelství se „svatým“ (termín Ivana Passera) Evaldem Schormem a Ivanem Passerem, z jehož duše bouřliváka se vyklubal diplomat. A pak obdiv k Bohumilu Hrabalovi, který namísto svého diplomovaného právnictví (vzpomeňme osud Passerova otčíma a Pucholtova otce) pracoval jako pojišťovák, hutník, zpracovatel papíru, kulisák, a mezitím si vytvořil tak nezaměnitelný civilní literární styl, že nová vlna udělala svůj manifest z jeho povídek, jež po jedné natočili Passer, Menzel, Jireš, Chytilová, Němec, Schorm a Herz. Povídky Passera a Herze se však do celovečerního filmu Perličky na dně už nevešly. Zato Passerovo Fádní odpoledne dostalo hlavní ceny na festivalech v Mannheimu a Locarnu a filmy trojice Forman-Passer-Papoušek posbíraly skoro všechny existující ceny všude (za všechny: Černý Petr v Locarnu porazil Godardovy Karabiníky i Antonioniho Zatmění).
Vzhledem k obrovské popularitě československé nové vlny, která vybuchla jako bomba, a zároveň setrvačnostem schvalovacího kolosu docházelo k absurditám. Třeba když Miroslav Ondříček jako „začátečník“ nesměl být oficiálně kameramanem Passerova prvního samostatného filmu Intimní osvětlení, ale nejslavnější britský režisér Lindsay Anderson se přijel podívat na natáčení, a Ondříčka si uprostřed práce (!) odvezl a „nevrátil ho“, dokud mu nenafilmoval film Bílý autobus (který byl nejen Ondříčkovým zahraničním filmovým debutem, ale také debutem sira Anthonyho Hopkinse!). Charakteristické pro tehdejší dobu bylo, že když se Ondříček vzpíral a namítal Passerovi, že neumí anglicky, Passer mu odpověděl: „To buď klidnej, Anderson se kvůli tobě naučí česky.“ (Což se pak částečně skutečně stalo, když Anderson u sebe doma ubytoval po emigraci Vladimíra Pucholta.)
Absurdity v sobě ale neneslo jen střetnutí sytému východní byrokracie a západního čistého milovníka umění, ale i jevy čistě západní. Ve vlasti (jak Ivan Passer prozradil) si Forman, Passer a Papoušek na konto Barrandova pronajímali pokoje v nějakém hotelu, a tam potom průměrně osm měsíců psali scénář, do kterého už jim v pokročilých šedesátých letech zasahoval jen odborný dramaturg Václav Šašek. Pak tu ale byl zahraniční investor, italský levicový šlechtic, manžel Sophie Loren a „big man“ italského filmu, hrabě Carlo Ponti, který podle vyjádření Ivana Passera v 60. letech na nějakou dobu Barrandov „koupil“, respektive koupil si některé funkcionáře, a ti mu jako protihodnotu poslali Formana a Passera, aby mu napsali film o medvědovi, kterého chce střelit západní turista v Tatrách.
Byl to námět, který si vymysleli sami, ale na něm se postupně ukázalo, že pan producent je větší cenzor než ÚV KSČ. Ubytováni v paláci u Pontiho šlechtického přítele, který vlastnil celou vesnici, ale všechny své prostředky dával do vydávání komunistických novin, takže neměl na otop a pálil v krbu kusy nábytku (už to samo by byl zajímavý film, ale kdo by ho tehdy chtěl vidět míň: západ, nebo východ?) sedávali denně v Pontiho kanceláři a on jim škrtal jednu scénu za druhou, které „ve špatném světle“ líčily československý režim. V předpokoji zatím čekali slavní neorealisté, jimž pak škrtal taky.
Maně mě napadá nejen jejich shoda s pozicí Passerova předka, rytíře-správce, bojujícího s nemoudrou hraběcí majitelkou jičínského zámku, ale i nápadná shoda hraběte Pontiho s jeho dnešními nástupci, západními progresivisty a politickými korektory. Formana, který se upsal jako režisér filmu o medvědovi, zachránil Passer tím, že Pontimu nabídl k libovolnému zpracování vlastní námět, který se Pontimu zalíbil. Za to dal navíc naší dvojici carte blanche na výrobu Hoří, má panenko, které se sice dostalo do finále v Cannes (ročník 1968 byl nakonec zrušen kvůli slavné francouzské stávce proti de Gaullovi), ale Ponti uznal, že je to opět nemístná kritika jím respektovaného východního režimu a lidu, a odmítl film proplatit, za což Formanovi doma hrozila žaloba za hospodářskou kriminalitu.
Tentokrát Formana z rýže vytáhl francouzský režisér Claude Berri, který s pomocí Françoise Truffauta a několika přátel od Pontiho práva zakoupil. Jedním ze zúčastněných byl i italský režisér Luchino Visconti, v čemž lze najít také odvážnou dějinnou paralelu. Vévoda Azzo Visconti se kdysi pokusil otrávit Karla IV., jeho potomek Lucchino za to jeho české zemi ve filmu Hoří má panenko spoludaroval jednu z nejtrefnějších zpráv o jejím národním charakteru. O tom, jak to dopadne, když chceme být v čemkoli křečovitě světoví…
Velký svět
Miloš Forman ale chtěl být světový bez křeče. Na rozdíl od hasičských „producentů miss“ to bylo v něm. S pravděpodobně největším scenáristou dějin Jeanem-Claudem Carrièrem (autorem adaptace Grassova Plechového bubínku, Brookovy Mahabharaty nebo scénářů filmů Luise Buñuela) psal nový scénář filmu tak dlouho v New Yorku a Praze, až je v Paříži zastihla zpráva o okupaci. Francouzští přátelé, kteří věděli, zač je exilu loket, producent Jean-Pierre Rassam (který v dětství se svou křesťanskou rodinou uprchl z Libanonu) a režisér Claude Berri (jehož matka uprchla do Francie z Rumunska a otec z Polska) s autem režiséra Françoise Truffauta zorganizovali „ českou záchrannou akci“ a sehnali v Paříži i byt, v němž kromě Formana a jeho rodiny bydleli i Ivan Passer, Pavel Juráček, Jaromil Jireš, Jan Němec a Josef Škvorecký. Pro Ivana Passera (nikoli Miloše Formana) pak navíc okamžitě našli i práci, adaptaci filmu slavného spisovatele, který chtěl film i režírovat, ale producent to nechtěl (jak podobné dnešnímu případu Muže, který stál v cestě Ivana Fily). Ivanu Passerovi se to ale nezdálo etické, a tak odmítl, a namísto toho přijal nabídku Miloše Formana, aby s ním odešel za oceán.
Šli jako jediní dva ze všech výše jmenovaných a ukázalo se, že to tak bylo dobře. Bez pomoci Ivana Passera (s kterým se už od dob svých středoškolských studií oslovovali „Ty býku!“) by Forman nepřežil další ataku deprese, která přišla, poté co společnost Paramount nejevila zájem o film Taking off (Odcházím). Sice zaplatila tvorbu scénáře, ale nechtěla ho realizovat. Ivan Passer, který měl tehdy sám potíže s živobytím, docházel do hotelu Chelsea, jehož majitel byl zvyklý ubytovat zadarmo (!) umělce v krizi, budil Formana, spícího dvacet hodin denně, a pak jeho stavy tlumočil psychoterapeutovi, který mu radil postup terapie.
Když se Miloš Forman dostal z nejhoršího, nabídla mu realizaci filmu firma Universal. Vydal se na svou hvězdou dráhu, zatímco Ivan Passer, obohacen touto zkušeností, se začal věnovat psychologii herce v závislosti na jeho vztahu k autoritám („herce-anarchisty“ režíroval bez uplatňování autority jako Evald Schorm, herce s potřebou autorit autoritativně jako Jiří Krejčík). Učil filmové řemeslo a v souladu se svou evropanskou myšlenkou, že film by neměl být jen peníze (v USA není film zahrnován do oblasti kultury, stará se o něj ministerstvo průmyslu), točil často v rámci méně komerčních řad v televizích filmy s hlubším ponorem. Československou novou vlnu v dokumentárním seriálu Zlatá šedesátá zhodnotil myšlenkou, která je zajímavá i pro dnešek: Kdybychom v 60. letech nenatočili ty filmy a ty by venku neměly takový úspěch a nezpůsobily, že se o naší zemi vůbec vědělo, svět by nepřijal ani tolik z nás, kteří jsme po okupaci odešli.
Zdroje: rodokmen Ivana Passera od Zdeňka Hornera, Zlatá šedesátá, Miloš Forman: Co já vím?, Eva Límanová: Chodí pešek okolo, Lexikon české šlechty, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc