Nevěř nikomu nad osmdesát, Ringo. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Františka Ringo Čecha

Popisek: Legenda české muziky i zábavy František Ringo Čech právě dnes slavní osmdesátiny

VIDEO Zasloužilý osmdesátník, všeumělec František Čech, který si říká Ringo, je případem sopky, která nepřestává chrlit. Když jsem si k tomuto výročnímu textu dělal poznámky, došlo mi, že by nejspíš vůbec nebylo problémem napsat za každý rok jeho života jednu stránku textu. Jak se mu podařilo uspět v tak širokém spektru činností?

Rockeři šedesátých let říkali „nevěř nikomu nad třicet“, a pak rozpačitě přemítali, jak si s přibývajícími dekádami udržet důvěryhodnost. U Ringo Čecha, byť k této generaci patřil, jste vždycky věděli, že jemu se nedá věřit úplně všechno.

Celou kariéru si držel image trochu šaška, který ale vždy dokázal ctít alespoň základní žánrová a stylová pravidla.  O stylu se syn barového hudebníka a krejčové zjevně dozvěděl dost už doma. Díky tomu dokázal za osmdesát let ovlivnit až neuvěřitelné množství uměleckých odvětví. Byl hudebníkem, písňovým textařem, moderátorem, hercem, dramatikem i scenáristou. Taky malířem, vyhlášeným glosátorem čehokoliv a v neposlední řadě aktivním slávistou.

Pokud bereme jako nejvyšší uměleckou metu to, že vaše dílo zlidoví, tak se tvůrčího nebe nejvíc dotkl v megahitu Zelená je tráva. Fotbalovém cajdáku, který si zpívají fanoušci napříč všemi oblíbenými kluby i žánry. Českým textem tehdy obdařil britskou nahrávku Blue is the colour, hymnu klubu FC Chelsea. Zelená je proti tomu fotbalově univerzální a mohou se na ní shodnout všichni. Stejně jako na tom, že píšťalka rozhodčího má kouzelnou sílu, vyhrává jen ten, kdo dává góly, a kulatý míč je pěkně záludná věc.

Z každého slova je cítit, jak textař nejen miloval prostředí fotbalového trávníku, ale také vášeň pro anglosaskou hudební produkci. Ten text je úplně jiný než jeho běžná tvorba, nejspíš protože tady celoživotní posměváček a glosátor naplno otevřel své srdce.

Soudruh Pinochet

Původně se v hudebním světě etabloval jako špičkový instrumentalista, ač prý jako dítě zdeptal německého houslistu Bergera, který se mu pokoušel být učitelem, a studium na konzervatoři se mu stalo podkladem pro mnoho veselých historek. Jako bubeník hrál nejprve dixieland s Ivanem Mládkem a Ivo Pešákem, později přitvrdil a patřil do zakládající sestavy rockového Olympiku. Dokonce se chlubil, že v roce 1965 vyhrál soutěž o nejlepšího bubeníka v Československu. Tehdy také přijal druhé jméno Ringo, které se stalo jeho značkou.

Prosadit se podle svých vzpomínek dokázal i v USA, kam původně odjel jen jako doprovod své manželky Magdy, která tam byla na turné s divadlem. Z Ameriky si po roce přivezl kromě nové bicí soupravy také svůj specifický způsob showmanství, s kterým posléze úspěšně prorážel všechny stropy.

V divadle Semafor, kam posléze nastoupil, jeho exhibicionismu hbitě využili Šimek z Grossmannem, v jejichž skupině dělal kapelníka hudební formaci. Legendární komické duo používalo hudebníky do svých scének, a díky televizním záznamům se tak originální Ringo proslavil po celé republice. Naopak zakladatelé Samaforu Jiří Suchý a Jiří Šlitr ho prý příliš nemuseli, zejména poté co je s rockerskou přímočarostí seznámil se svými názory na jejich tvorbu.

Po smrti Jiřího Grossmana se skupinou ze Semaforu odešel a zkoušel se s ní protloukat po rockové scéně. Po letech tápání nabrala kapela jasný směr, když konkurenčnímu Faraonu přetáhla zpěváka Jiřího Schelingera, považovaného za nejautentičtější rockovou star v Československu. Kolem něj dokázal Čech postavit ansámbl skutečně mimořádných hudebníků, který v druhé polovině sedmdesátých let byl podle mnohých tím nejlepším, co domácí rocková scéna nabízela.

Pamětníci ale vzpomínají, že jako kapelník dokázal být hodně drsný, takže mu svobodomyslní rockeři vytvořili přezdívku „soudruh Pinochet“. V Plzni třeba objevil Oldřicha Říhu, pozdějšího lídra skupiny Katapult, aby ho po pár letech celkem nemilosrdně vyhodil, protože se mezitím zhlédl v kytaristovi Stanislavu Kubešovi, kterému pak mazlivě říkával „sto Říhů“.

Ringo psal písničky, kapelu řídil v zákulisí. Socialismus ale „vykořisťovatelské“ profesi hudebního manažera moc nefandil. Platilo třeba pravidlo, že peníze z koncertu si smějí rozdělovat pouze ti, kteří aktivně vystupovali na pódiu. Elitní kapelníci tohle pravidlo obcházeli různě. František Janeček poskakoval vedle Michala Davida za klávesami vypojenými z elektřiny, Ladislav Štaidl si vymyslel roli dirigenta, a pak před nejlepšími instrumentalisty v zemi mával baculatou pravačkou rytmy Gottových kantilén.

V případě Ringo Čecha to ale prý mělo trochu jiné důvody. Jako kapelník zvládal vše, co s muzikou souviselo. Tvrdě vyjednávat, kreativně skládat (hlavně texty) i kvalitně hrát. Jenže když založil vlastní kapelu, přestalo mu vyhovovat, že je za bicími příliš utopený, a přál si stát vpředu mezi „front line“, koncerty moderovat a být i pro publikum hvězdou. Pro tyto účely si zakoupil rytmický nástroj zvaný conga, s kterým se mohl směle postavit do první řady vedle zpěváků a kytaristů.

Podle vlastních vzpomínek díky bubenické průpravě jednou své hvězdě zachránil atmosféru jeho nejmilovanější písně Holubí dům. Na zájezdu v Sovětském svazu to bubeník Stárek zvaný Mamut před koncertem přehnal s vodkou a sektem, a když mu při několika rychlejších písních vyhládlo, napadlo ho uprostřed ploužáku zaskočit do bufetu pro pirožky. Kapelník ho dokázal nahradit v rytmické sekci a opilce zmlátil až v šatně. Zájezdy do SSSR popsal v nenapodobitelném cestopisu Ruský týden.

Vedle kapely tradičně zvládal tak široké spektrum uměleckých aktivit, že se sám začal ironicky nazývat géniem nadprodukce. Psal, maloval, vystupoval v televizi, také hrál fotbal za Amforu. A především textoval pro prakticky celý československý šoubyznys včetně Karla Gotta. Psaní jej zachránilo po Schelingerově smrti a prý dost bizarním pokusu stát se profesionálním moderátorem agentury Pragokoncert. V osmdesátých letech napsal kromě písňových textů (třeba přelomové album Pražského výběru Straka v hrsti) několik knih a nakonec dosáhl mimořádných úspěchů jako dramatik.

Založil divadelní soubor Čechovo prozatimní divadlo, které nejvíc proslavila komedie Dívčí válka, genderově emancipační drama, u kterého se dvacet let národ válel smíchy. Aby ne, když panice Ctirada představoval osobně šedivý a vousatý principál, statného nosiče kanců Bivoje hrál rachitický Jiří Langmajer nebo podvýškový Michal Suchánek a Ota Jirák okouzloval svým hereckým fluidem, když se přímo na pódiu pouhým nadouváním či vypouštěním vzduchu měnil z role Vojena do postavy Častavy a zase zpět.

Sobotka odprošuje Zemana

Dost často hráli v Semaforu, jeho osudovém divadle, které jej nepřímo přivedlo i do jeho další profese, kde využil svůj talent pro show. Po listopadu 1989 zde příležitostně vystupoval v satirických debatních večerech, do kterých byli zváni i lidé mimo showbyznys. Jednou se tam na pódiu poznal se svérázným inženýrem ekonomie jménem Miloš Zeman. Když se jeho známý stal předsedou České strany sociálně demokratické, přemluvil známou tvář ke kandidatuře do pražského zastupitelstva.

V květnu 1996 pak jeho politická kariéra vyvrcholila, když se stal poslancem parlamentu. Na kandidátce byl veden nenápadně jako František Čech, takže mnozí voliči netušili, koho to do sněmovny vlastně posílají. O to více měli být v následujících dvou letech překvapeni.

Osud a česká abeceda navíc svedly Čecha do jedné sněmovní lavice s Pavlem Dostálem, démonickým divadelníkem a bohémem úplně stejným, jako on sám, kterému se později, když povýšil do vlády, začalo přezdívat „ministr šála“. Za ty dva roky se stali jednoznačně nejveselejší lavicí českého parlamentu, která oživovala sněmovní dusno.

Poslanec Čech ale rozhodně nebyl jen sněmovním šaškem, dokázal i ledacos odpracovat. Působil ve výboru pro obranu a bezpečnost, a dokonce byl místopředsedou komise pro kontrolu a využití zpravodajské techniky Policie ČR. Dva roky v klubu ČSSD jej každopádně ještě více sblížily s předsedou strany Milošem Zemanem, který se stal Ringovým politickým patronem i na další desetiletí. Vše vyvrcholilo v roce 2017, když se z někdejšího rockera stal celostátní volební „superlídr“ politické partaje, zvané Zemanovci.

S ČSSD se rozloučil symbolicky, obrazem, na kterém vymaloval konflikt dvou stranických křídel pod názvem Sobotka odprošuje Zemana. Jeho další obrazy měly podobně originální tematiku včetně toho asi nejslavnějšího – Zvířátka obdivují píču. Jeho úspěch ve výtvarném umění byl nejpozoruhodnější, sám přiznával, že je částečně barvoslepý. Přesto mu jeho styl dokázal přinést úspěch i v této oblasti, jeho obrazy se prodávají za desetitisíce.

Ve svých veselých historkách také často hovořil o skleróze, zapomnětlivosti a neduzích stáří. Takže by určitě souhlasil, že po osmdesátce už se vážně nedá věřit nikomu.

(zdroje: František Ringo Čech: Ruský týden, František Ringo Čech: Z mého života, Bigbít: Dokumentární série České televize)

Vložil: Jakub Vosáhlo