Osvobození duše přinesl koncentrační tábor. Záhady života
09.07.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Vnitřní stav nebe - ilustrační foto
Pokud vás v minulosti zaujal nějaký případ, popisující spontánní zmizení osob, jistě vás zaujme životní příběh nadmíru zajímavé osobnosti, českého mystika Karla Makoně (12. 12. 1912 – 24. 10. 1993). Jak se stane, že člověk někde je, a najednou není? Otázka, na kterou vlastně celý život tento muž hledal odpověď. On to totiž uměl. Ale okolnosti, za nichž této schopnosti dosáhl, nikoliv úmyslně, ale shodou okolností, by asi nikdo prožít nechtěl.
Jednu z významných českých duchovních osobností, mystika, známého překladatele, vynikajícího učitele porozumění a tolerance, zasáhl tragický osud hned na počátku jeho života. Když mu byl asi rok, jeho levý ramenní kloub napadl jakýsi zánět, a protože jej lékař nerozpoznal, došlo k takovému poškození končetiny, že mu hrozila amputace celé ruky. Chlapcova matka se s tím odmítla smířit a Karel ve věku dvou až čtyř let podstoupil celkem 14 operací. Ruku se sice podařilo zachránit, ale po zbytek života ji měl kratší.
Únik před utrpením
Operace se tehdy prováděly bez narkózy a není jasné, zda alespoň s dostatečným lokálním umrtvením, protože Karel Makoň na operace vzpomíná jako na nesmírné utrpení. Čelil mu tak, že upadl do jakéhosi transu či vytržení, vzdal se odporu, který byl v tu chvíli marný, a zcela se odevzdal do rukou lékařů. Změněný stav vědomí, do kterého vešel, u něj potom přetrvával ještě několik následujících dnů, během nichž se zase pomalu vracel zpátky do vědomého reálného života.
Poté se už jeho život ubíral v běžnějších kolejích. Nejdřív studoval na plzeňském gymnáziu, musel je však po skončení kvarty z finančních důvodů opustit. Druhou a podstatně méně drastickou zkušeností mystického charakteru prošel ve věku kolem sedmnácti let, kdy ho při četbě knihy v plzeňském muzeu nejen zaujala, ale doslova pohltila myšlenka: „Tento život je mostem do věčnosti.”
Ve svých sedmnácti letech si tak uvědomil, že musí změnit prožívání světského života, a vnitřně vstoupil na cestu vědomého žití. Když získal finanční podporu od svého strýce, přešel na obchodní akademii a později na vysokou školu ekonomickou.
Krátce po skončení studií byl 17. 11. 1939 s ostatními vysokoškoláky zatčen německým gestapem a převezen do koncentračního tábora. Tam pak prožil svůj největší a nejvýznamnější okamžik života. Schopnost upadnout do změněného stavu vědomí, ať už mu budeme říkat vytržení nebo extáze, mu tu dokonce zachránila život. Pátý den internace se tam stal svědkem toho, jak esesák vedle něj v tratolišti krve dobíjel umírajícího vězně a řekl Karlu Makoňovi, že stejný osud za chvíli čeká i jej.
Vnitřní stav nebe
Mladý muž v této kritické chvíli odevzdal zcela vědomě svůj život do esesákových rukou. V tomto okamžiku bezvýhradného sebevzdání se prožil hloubokou metafyzickou zkušenost (osvícení), která se stala a doposud je pramenem duchovního poznání a zdrojem všech jeho duchovních spisů. Později napsal, že „...zemřel vnitřně dříve, než mohl zemřít fyzicky“. Navenek se tento jeho niterný pocit projevil tak, že dozorci doslova zmizel před očima, a ten, zcela zmatený, vyděšeně utekl.
Pět měsíců, které Karel Makoň v koncentračním táboře strávil, než byl propuštěn, označil jako „...období zažívání stavu vědomé vůle Boží jako vnitřní stav nebe...“ a nepříznivé okolnosti, jako hlad, žízeň, hrozba infekce a případné další napadání ze strany dozorců, pro něj přestaly existovat. Pro sebe si tuto zkušenost přetransformoval, resp. zcela pochopil, že „...lidský život je člověku jen propůjčen jako hřivny na poli Hospodáře a má se stát vědomou službou Bohu poslušným plněním Jeho nejvyšší vůle“.
Strašidelný Tatínek
Protože vyrůstal jako věřící v křesťanském prostředí, vydal se cestou křesťanské mystiky, snahou o pochopení toho, co sám zažíval, a o předání této zkušenosti dál. Tato jeho cesta ovšem byla prosta jakéhokoliv (křesťanského) náboženského fanatismu. Snažil se svou osobní zkušenost se změněným stavem mysli a jeho vnějším projevem porovnat i se zkušenostmi východních filozofií a učení, zvláště pak s mimořádnými, pro běžného člověka až zázračnými výkony a schopnostmi jogínů. Tím spíš, že v dalších letech života jeho schopnost mizet pro lidi okolo, tedy stát se pro ně neviditelným, se u něj spontánně objevovala vždy, kdy byl něčím mimořádně zaujat, doslova vytržen z každodenní reality. Jeho blízcí si na to museli chtíce nechtíce zvyknout, je ale pravda, že touto schopností své děti děsil, a svého otce považovaly nejprve za strašidlo. On sám o této zkušenosti hovořil jako o vzájemné. Stejně jako jeho okolí a lidé kolem něj nevnímali jeho a on nevnímal je.
Po roce 1948 pochopitelně nebyl v Československu pro křesťanství, natož pak pro křesťanský mysticismus prostor. Karel Makoň se vydal cestou dvojího života. V občanském učil na obchodní akademii, v duchovním studoval, psal, překládal, a hlavně přednášel hned několika okruhům přátel v různých městech v soukromí, po bytech i ve volné přírodě. Tiskem mu samozřejmě tehdy nevyšlo nic, jeho žáci však jeho přednášky zapisovali a později nahrávali.Svobody po roce 1989 si Karel Makoň bohužel už příliš neužil. Asi po roční nemoci zemřel koncem roku 1993, dva měsíce před svými 81. narozeninami. Díky iniciativně jeho příznivců je ale možné seznámit se dnes s jeho patrně téměř kompletní literární pozůstalostí i záznamy jeho přednášek na internetu (ZDE).
Nebyl sám
Když si z Makoňova života vezmeme jen to základní, schopnost mizet pro své okolí a sám je také nevnímat, tj. být doslova vytržen z reality a přesazen někam jinam, nutně si vybavíme některé paralely, které lze postavit vedle této jeho zkušenosti. V první řadě je zde historka, jež se traduje o skupině židovských vězňů, kteří v koncentračním táboře dokázali zmizet stejně jako Karel Makoň, snad dokonce úmyslně pomocí starých kabalistických postupů.
Se stejným tématem pracuje také Londonův příběh Tulák po hvězdách (Star Rover, 1915). Hrdinu románu, vězně, původně univerzitního profesora Darrella Standinga, který si v San Quentinu odpykává doživotní trest, tam chtějí dozorci zlomit samovazbou a poutáním do svěrací kazajky, v níž ho nechávají ležet na podlaze celé hodiny i dny. On se však naučí této trýzni uniknout tím, že se vydává na astrální pouť minulými životy. Důležité je ovšem to, že Jack London si tento příběh tak úplně nevymyslel. Při jeho psaní vycházel ze svých rozhovorů s bývalým vězněm Edem Morellem, který byl odsouzen za vlakové loupeže v 90. letech 19. století a ve věznici San Quentin strávil 14 let (1896-1908), z toho pět let v samovazbě.
Další rozsáhlou paralelu k životním zkušenostem Karla Makoně tvoří americký tajný projekt MK Ultra (1950-1973), který zkoumal různé způsoby, jak ovlivnit psychiku člověka, aby získal mimořádné (až nadpřirozené) schopnosti. Kromě drog to byla i fyzická deprivace, tedy stejný způsob jako v Londonově Tuláku po hvězdách.
Karla Makoně dovedlo velké fyzické a psychické utrpení ke schopnosti probudit v sobě nejen nadpřirozené schopnosti, ale i k osvícení. Jen málokdo je ale takovou trýzeň ochoten podstoupit dobrovolně...
(Převzato z časopisu Záhady života)
Vložil: Redaktor KL