Kdo z dnešních umělců dělá dobytek. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
08.07.2023
Foto: Pixabay
Popisek: I to je umění
Hlas, který mi někam zmizel po operaci hlasivek, se prý zase vrátí. Hlas bude možná trochu nakřáplý. Kdybych ale měl zpívat jako Louis Armstrong, docela bych to bral. I když možná budu znít jako nádražní reproduktor na třetím nástupišti nádraží Praha-Smíchov, směr Radotín, Beroun.
Dokud jsem se hlasem živil, možná jsem si toho ani dostatečně nevážil. Nedávno jsem v tisku četl odsudek, že někteří lidé nazývají Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby RYBOVKA. Jako bývalý člověk od fochu nevím, ale kdyby se mě někdo zeptal: „Máš čas zazpívat si Českou mši vánoční od Jakuba Jana Ryby?“ tak si budu myslet, že mu něco ruplo v hlavě. Našinec totiž říká Dvořákově opeře Čert a Káča TA ČERTAKÁČA, Verdiho Rigolettovi (napsanému dle tragédie Victora Huga!) TO RIGOLETTO, Vivaldiho koncerty Čtvero ročních dob (podle nichž se jmenují pětihvězdičkové hotely Four Seasons, v nichž ale divadelníci na zájezdech nikdy nespí, protože z jejich hubených diet by majitelé, pan Gates a saúdský princ, nevyžili) nazývá ČTVERÁK a slavnému povznesení pozemského smutku na nebeskou úroveň, Mozartovu Requiem, říká REKVÁČ.
Jediné hudební dílo, kterému divadelník říká jeho vlastním názvem, je Bizetova Carmen, protože u Carmen přestává veškerá legrace. Nedávno prý policie musela přijet do Národního divadla (kterému divadelníci říkají jen NÁRODNÍ), protože matka jedné z divaček volala 158, že našla doma dopis, že její dcera chce při představení Carmen spáchat sebevraždu skokem z druhé galerie. Pro mě jako pro divadelníka to nebylo žádné překvapení, jenom nechápu, proč to chtěla řešit sebevraždou. Stačilo by přece zabít tu Carmen…
Aby mi z toho někdy nehráblo, začal jsem se věnovat dabingu. Bohužel už ale ne v době, kdy dabingu kralovali režiséři K. M. Walló a jeho dcera Olga, kteří s Františkem Filipovským po řadu dnů pilovali scény z filmů s Louisem de Funès, nýbrž už v době, o níž Saša Rašilov mladší ve svém nedávném rozhovoru pro Mladou frontu DNES řekl: „Připadal jsem si, jako bych dělal konkurz na Titanic, a přitom šlo o Mickey Mouse. Dokonce i tady byl Američan, který mi předváděl, jak vystihnout jeho hlas. Ptali se mě, co si myslím, že rád jí a pije. Správná odpověď byla samozřejmě hamburgery a cola, jak jinak.“
Kouzlo umělecké disciplíny, jejíž dnešní podobu věrně popsal seriál Dabing street, tkví hlavně v tom, že přijdete do studia a ani nevíte, co se bude točit. Dostanete do ruky kus papíru a jedete. Jde o dialog, ale točíte ho sám, protože paní, s kterou máte dialog, má zkoušku v divadle a může až odpoledne, takže ta to zas natočí bez vás.
Na předváděčce (první projekci pro tvůrce) animovaného disneyovského filmu Mary Poppins (ona je to teda Mary Poppinsová, ale film ji nepřechýlí) jsem potkal dlouholetou kamarádku Marušku, která mi o tom natáčení řekla, ale pak nevěděla, že jsem do českého znění onoho filmu také namočil své prsty. Přiběhla ke mně a řekla: „Tys to taky točil? Já jsem ta kráva.“ Tím jsem si ve své udivené operní hlavě uvědomil, že jsme spolu vlastně měli duet, jen každý sám.
„Já byl také nějaké zvíře, myslím, že vůl,“ odpověděl jsem.
Pak zhasli a já měl dojem, že vidím něco úplně jiného. Po skončení se na mě Maruška u vchodu provinile zakoukala: „Promiň, já jsem kráva.“
„Maruško, nic si z toho nedělej. Já jsem taky vůl.“
Zdroj: Mladá fronta DNES
Vložil: Jaromír Janák