Fanatický kardinál či zákeřný nepřítel. Pokřivené charaktery mu šly prostě nejlíp. Tajnosti slavných
05.07.2023
Foto: Se svolením Národní divadlo
Popisek: Bedřich Karen 16. září 1945 jako kardinál Petr Angeli při premiéře dramatu Jan Hus, které uvedlo pražské Národní divadlo v režii legendárního Jindřicha Honzla. Stejnou historickou postavu ztvárnil o desetiletí později v stejnojmenném velkofilmu Otakara Vávry.
FOTO Důstojnost a fanatismus mu šly skvěle. Když před kamerou Otakara Vávry rozhodoval coby obávaný kardinál o kruté smrti Mistra Jana Husa, naskakovala divákům hrůzou husí kůže.
Koncert talentu, herecké geniality a divadelního kumštu. To byla mistrovská směs, díky níž dokázal vyvolat zděšení, odpor, strach a leckdy až panickou hrůzu, a přesto se od něj divák nedokázal odpoutat a marně si lámal hlavu, čím ho vlastně ten padouch tak zaujal. Přestože Bedřich Karen nejprve filmem dlouhá léta opovrhoval, ztvárnění významných negativních hrdinů odolat nedokázal. Záporné charaktery, zloba, krutost, nenávist či fanatismus mu prostě šly skvěle, ať hrál bezohledného velkopodnikatele, imperialistického pilota, louňovického probošta, který byl zapřisáhlým nepřítelem husitů, či prospěchářského a sobeckého doktora Sigelia, jenž si chtěl přivlastnit zázračný lék doktora Galéna v Bílé nemoci. A především francouzského kardinála Pierra d’Ailli, který se podílel v Kostnici na procesu s Mistrem Janem Husem.
Jako Adam v roce 1924, v inscenaci tragikomické epopeje Převrat, kterou spisovatel a dramatik Stanislav Lom reagoval na vznik samostatného Československa; foto se svolením Národní divadlo
Útěk před maturitou
Narodil se 15. října 1887 v Plzni do rodiny dělníka tamní Škodovky a ve skutečnosti se jmenoval Fremmer. S výborným prospěchem byl přijat na plzeňské reálné gymnázium a brzy se jeho velkou vášní stala literatura, jejímž prostřednictvím se zamiloval do divadla a začal hrát s ochotníky. Díky tomu odhalil jeho talent zakladatel a režisér významné Divadelní společnosti Vendelína Budila, která hostovala v roce 1897 jako jediná z venkovských společností dokonce v pražském Národním divadle, a doporučil mu, že by se měl herectví rozhodně věnovat. A tak Bedřich nakonec po ukončení šestého ročníku ze školy odešel, pak chodil krátce v Praze na soukromé hodiny k J. Šmahovi, u nějž získal základy techniky herectví, a v roce 1905 se stal členem souboru venkovské divadelní společnosti J. E. Sedláčka. Později prošel společnostmi J. Tuttra, A. Kučery, a dokonce byl nějaký čas členem operetní společnosti nejslavnější české operetní hvězdy Marie Zieglerové.
Od Budila k Hilarovi
V roce 1910 mu Budil znovu zkřížil životní dráhu, nabídl mu stálé angažmá v novém Městském divadle v Plzni, které v té době řídil. Už po třech letech se Bedřich stal po odchodu M. Nového prvním představitelem milovnických, tragických a hrdinských rolí, od Maxe Piccolominiho v Schillerovu Valdštejnovi přes Dona Quijota a Zeyerova Radúze až po Shakespearova Hamleta. V roce 1914 ho režisér Jaroslav Kvapil dokonce pozval k pohostinskému vystoupení v Národním divadle, angažmá mu ale nenabídl. Teprve o sedm let později dostal Bedřich další nabídku, která se neodmítá, stálé angažmá v pražském Vinohradském divadle od šéfa tamní činohry Karla Hugo Hilara. A když se v roce 1921 stal Hilar na výzvu Dramatického svazu šéfem činohry a režisérem Národního divadla, šel Karen za ním.
Plukovník Švec na jevišti; se svolením Národní divadlo - Josef Heinrich
Němý film ho znechutil
Už v roce 1918 stanul se svými kolegy z Vinohradského divadla poprvé před kamerou režiséra Antonína Fencla, který ho obsadil jako továrníka Klase v historicky první české filmové detektivce Čaroděj. Film je ale bohužel považován za ztracený. V němé éře si pak zahrál ve filmu ještě třikrát. Kolega z divadla František Hlavatý ho v roce 1921 obsadil v melodramatu Mnichovo srdce a jako továrníka Janotu v další dramatické romanci o tajemství nemanželského dítěte Neznámé matky. Kvůli nemožnosti uplatnit i hlasový projev ale Bedřich filmem začal pohrdat a nepovažoval ho za umění. Přesto v roce 1929 ztvárnil hlavního hrdinu ve válečném dramatu režiséra Svatopluka Innemanna o československých legiích v Rusku Plukovník Švec a nabídku přijal jen proto, že stejnou postavu hrál i na jevišti Národního divadla.
Buď hrdina, nebo raději nic
Ani nástup zvuku nenapravil filmu v jeho očích reputaci, takže se navzdory záplavě projektů, valících se v třicátých letech do biografů, objevil před kamerou pouze třikrát. Když přijal nabídku, musela v jeho očích prostě stát za to. V roce 1931 kývl Svatopluku Innemannovi, jenž mu nabídl postavu hlavního hrdiny Jana Sladkého Koziny v adaptaci románu Aloise Jiráska Psohlavci. Příběh povstání svobodomyslných Chodů proti nenáviděnému Lomikarovi patřil k prvním historickým a kostýmním filmům zvukové éry a stál dva miliony korun, což byla na tehdejší dobu částka přímo astronomická. V roce 1937 se proměnil v doktora Sigelia v světoznámém dramatu Karla Čapka Bílá nemoc, které režíroval Hugo Haas, a tohoto záporného hrdinu, kterému jde především o slávu a obdiv, si také převedl před kameru z jeviště Národního divadla. O rok později udělal poprvé ústupek, protože ho velmi zaujal scénář historické komedie Cech panen kutnohorských, který společně napsali Zdeněk Štěpánek a Otakar Vávra podle klasické divadelní hry Ladislava Stroupežnického, a ztvárnil v ní postavu alchymisty Davida Wolframa. Během druhé světové války pak vstoupil do filmového světa ještě jednou a načetl komentář ke krátkometrážnímu dokumentu o šikovnosti československých skautů Píseň mládí.
Louňovický probošt v historickém dramatu Otakara Vávry Proti všem; foto se svolením Filmové studio Barrandov
Vávrův kardinál
Filmovou tvorbu vzal konečně na milost až v roce 1947 jako generální ředitel dolů Bacher v dramatu Karla Steklého Siréna. Jeho hrdinové ale byli vždy výraznými osobnostmi, většinou záporných charakterů, a velmi miloval historické postavy. Mimo jiné si zahrál belgického krále Leopolda II. v životopisném dramatu Jiřího Makovce Velké dobrodružství, stavitele Rubeše v dramatu Karla Steklého Anna proletářka či amerického plukovníka Jacobse v dramatu Jána Kádára a Elmara Klose Únos. V roce 1954 vzal publiku doslova dech jako kardinál Pierre d´Ailli v prvním dílu historické trilogie Otakara Vávry Jan Hus a o dva roky později se před jeho kameru vrátil stejně úspěšně v třetím dílu Proti všem coby nesnášenlivý louňovický probošt. A zabrousil ještě jednou do světa komedie, když ztvárnil upjatého profesora Heuera v Steklého komedii Dobrý voják Švejk.
Fanatik na rozloučenou
Přestože herectví nikdy pořádně nestudoval, mistrovství mu nadělily do vínku sudičky a oceňovalo ho publikum i odborná kritika. Miloval práci s hlasem, který velmi často uplatňoval i v rozhlase. Na jevišti Národního divadla prožil téměř čtyřicet let, první Státní cenu získal už v roce 1926, v roce 1953 se stal Zasloužilým umělcem a o dva roky později mu byl udělen Řád práce. V únoru 1959 oficiálně odešel z Národního divadla do důchodu, a teprve poté se stihl ještě seznámit s televizní prací v několika malých vedlejších rolích, například v historické kriminálce Miloslava Zachaty Muž proti tmě. O dva roky později svoji kariéru definitivně uzavřel před kamerou jako biskup Dittrichštejn v historickém dramatu režiséra Františka Vláčila Ďáblova past. Mimořádný bard českého divadla i filmu Bedřich Karen zemřel 21. srpna 1964 v Mariánských Lázních.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český rozhlas, J. B. Kvapil: Bedřich Karen – Hrdina jeviště zjitřeného válkami)
Vložil: Adina Janovská