Jsme volové. Doslova. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
01.07.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Jsme volové. Doslova
Vlezl bych do bazénu, je teplo, řekl jsem si. V bazénu jsem ale zjistil, že voda je kalná a výrazně nekříšťálově nejasná. Nalil jsem tam nějakou chemikálii, potom druhou a vytvořil bublající směs, která se měnila v kašovitou hmotu, jen vybouchnout.
Naštěstí jsem dostal propagační leták z M., podniku blahé paměti Přemka Podlahy, který se už léta stará o to, abych se dostal ze svých zatím kladných finančních čísel do mínusu. Vzali jsme s dcerou Bětuškou, čerstvou řidičkou, horší auto z naší flotily, tedy Fabii, a vyrazili za záchranou do přátelské prodejny. Koupili písek a nějaké piksly s chlórem, tak asi za tisíc, a odnesli jsme to do Fabie.
„Bety, počkej tady, já jen vrátím vozejk a hned jsem zpátky,“ poručil jsem dceři. Ještě že počkala u auta. Na přechodu před M. stál tuk-tuk bublající hárlej a dole o trochu více natukovaný playboy se svou ještě korpulentnější dívkou vstupovali do prodejny. Vozík se mi špatně řídil, a tak jsem se omluvil a poprosil: „Když dovolíte, jen bych projel!“ Bohužel nedovolila, a jsem se jí držadlem vozíku trochu otřel o bok. Zařvala jako lvice!
„Ty vole, tys vrazil do mý ženy,“ zvolal majitel bublající motorky a té slečny. Lekl jsem se a pokusil se o omluvu. Bohužel se rozběhla netušená konverzace. Z ní vyjímám:
„Víš, že ho mám pětadvacet čísel dlouhýho?“ sdělil mi překvapivě playboy.
„Já ho mám dvacet sedm!“ řekl jsem a až jsem se lekl, co jsem zalhal.
„Vyndejte ho a porovnáme. Větší bere!"
Playboy znejistěl: „Hele, taky bys moh dostat přes držku!“
Personál prodejny se scházel v předtuše napínavé podívané:
„Nedostanu, mám v kapse kasr a stříknu vám ho do očí.“
Playboy začal vyjednávat: „No, taks mu taky mohla trošku uhnout, kačeno, né?“
„Já se vám, paní, omlouvám, opravdu jsem vám nechtěl ublížit,“ omluvil jsem se už podruhé.
„To je dobrý, von je takhle blbej pořád,“ odvětila dívka. A já se raději vytratil.
„Tati, ty jsi nemožnej, jdeš jen vrátit vozejk a já se tady peču už deset minut,“ vyčetla mi Bětuška. „Jeď opatrně, ať do nikoho nevrazíš," řekl jsem novopečené řidičce. Podívala se na mne, jako bych dostal úpal. V tu chvíli pár motocyklistů vycházel z obchodu.
Playboy zajel ke krajnici, sáhl do kožené brašny, vytáhl hliníkové schůdečky, jeho stopadesátikilová družka nastoupila, motorka zaúpěla, zadní pneumatika motocyklu se prohnula, schůdky se složily, šouply do brašny a motocykl se s hlubokým hlasem bum-bum-bum osmdesátikilometrovou rychlostí odřítil do západu slunce, ve kterém se do nebe rýsovaly hovězí rohy na motorkářově přilbě.
Cestou domů jsem přemýšlel. Vybavil jsem si kýmsi nedávno mně poslaný kreslený vtip, na němž náčelník Vikingů stojí před kmenem a všem svým bojovníkům, kteří (stejně jako on) mají na hlavě pokrývku hlavu s tradičními rohy, nadává: „Jak se to chováte, vy volové?“ Je velká pravda, že způsob, jak se určitá kultura prezentuje navenek, o ní mnoho vypovídá. Ne náhodou ta naše, „nejlepší a nejcitlivější v dějinách“, svá náborová oddělení nazývá „lidské zdroje“ a chovu zemědělských zvířat říká „živočišná výroba“. A to (a ty), co ničí, pojmenovává po národech, které vybíjela po tisících: militarističtí Středoevropané si dali jméno po baltském národu, který vyhubili: Prusové, zatímco v zámoří své zbraně pojmenovali Apache, Comanche, Blackhawk, Navajo…
To jsem nevymyslel já, na to přišel jeden z největších filozofů naší doby, Noam Chomsky. Já si na to jenom po tom zážitku vzpomněl.
Zdroj: www.guernicamag.com
Vložil: Jaromír Janák