Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Poslal jsem velvyslanectví USA své požadavky. Svět Tomáše Koloce

29.06.2023
Poslal jsem velvyslanectví USA své požadavky. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Vlajky, které hýbou světem. I tím českým

Byli jsme v Rusku, kam jsme přijeli s velkou skupinou Čechů, dospělých i dětí. Šofér nás kamsi vezl a přitom se vyboural. Podél cesty, přikrytá, jak bývají mrtví, zůstala ležet panenka a když jsem volal její malou majitelku, ať znovu nasedne a jede s námi dál, otočila se a smutně šla do světů mimo život. Vtom z blízké usedlosti vyběhl majitel usedlosti, ruský oligarcha, a začal vztekle honit svého syna s úmyslem, že ho zabije.

Snažil jsem se syna bránit svým tělem a on na mě začal křičet. Otázku. Proč to dělám??? „Fjodore Pavloviči,“ oslovil jsem ho, „já v něm vidím to nejlepší z vás.“ Oligarchy se takový postoj, který ho očividně v životě nenapadl, dotkl tak silně, že se veletoč jeho prchlivých pohybů zastavil přesně v postoji, ve kterém ho moje myšlenka zasáhla. Od té chvíle stál jako socha a přemýšlel… (Jako jeho jmenovec, Dostojevského Karamazov, ztělesněné zlo, v hádce se svým dobráckým synem Aljošou?)

Pak jsem se ocitl v televizní soutěži se samotným Putinem. Nafoukaně se podíval na jiného „zkamenělého“; sochu Bohumila Hrabala, která stála uprostřed studia. A pohrdlivě – jako by se nám Čechům chtěl pomstít za jiné sochy, které častujeme podobnými větami – konstatoval: „Nevím, co je to za člověka a proč tu stojí…“ Odpověděl jsem: „Je to dobrý spisovatel. Jeho socha je tu asi proto, že ho miluju tak, že jsem ho celého přečetl. Stejně jak celého Čechova, Tolstého, Gogola, Charmse i Solženicyna. I vy jistě máte nějakého spisovatele, kterého máte rád.“ V tu chvíli mi ale dojde hrůzná možnost, že on žádného spisovatele, kterého by měl rád, nemá...

Hned po probuzení mi došlo, s kým jsem už jednou, v bdění, podobný dialog vedl. Když jsem na přelomu milénia chodil na vysokou školu, přijel k nám na besedu americký velvyslanec Cabaniss. Uprostřed vrcholícího public relations (které v tomto případě spíš připomínalo obnovené politické školení) jsem v rámci dotazů z publika jmenoval své oblíbené americké autory: Wilder, Albee, Steinbeck, Kerouac, Miller, Allen, Ginsberg, Ferlinghetti, Faulkner, Saroyan… Byl jsem tehdy ve formě, řekl jsem celkem asi dvacet jmen, jejichž přesvědčení bylo rozložené po celé politické škále, a zeptal se, jestli má pan velvyslanec někoho z nich rád tak jako já. Velvyslanec ta jména, z nichž některá patřila i nositelům Nobelovy ceny, očividně nikdy slyšel – zato mě osobně podle mého knihomolství odhadl zcela bezchybně: „To jsou nějací levičáci, že? Myslím, že jsem o některých z nich slyšel ve škole…“

Politici. Jeden je druhému podobný jako vejce vejci. Stejně jako jejich velmocenské národy, které po sobě teď jdou tak, až nám to za humny bouchá o barák. Nemyslím jen shodné rusko-americké záliby v mrakodrapech, silných autech, zbraních, armádě – ale i v koloniální mentalitě lidí, o nichž jsem už v téhle rubrice taky psal: ač žijí dvacet i více let v cizí zemi, neobtěžují se učit jejich jazyk, nezajímají je její zvyky a s místními pěstují přinejlepším vztahy prodejce-zákazník. Totální Římani v Galii nebo Thrácii.

Jenomže…

Když jsem v roce 2008 v Praze na Vyšehradě spoluorganizoval konferenci ke 40. výročí Pražského jara 1968, vstala v poslední řadě rodilá Moskvanka Marija, která se tehdy mohla sotva narodit, a plynulou češtinou se všem účastníkům omluvila za tehdejší okupaci. A dnes v Praze žije Jennifer Preston. Moje osobní velvyslankyně USA. Kaliforňanka, která se před deseti lety přistěhovala do Prahy, od té doby se učí mluvit a myslet jako Češka, a navíc o tom na svém Youtube kanálu uveřejňuje neuvěřitelná videa, jež v mých očích rehabilitují pojem, který jsem vždycky nesnášel: zpětné vazby. Někdy jsem z nich dojatý, a někdy mám pocit, že Jennifer o nás Češích ví víc, než o sobě víme my. Přitom to ale neprezentuje způsobem, jaký má ve zvyku náš z-pangejtu-do-pangejtu-národ, který si o sobě jednou myslí, že je v světě nejlepší, aby totéž za chvíli tak skácel, že to vypadá, že už není jiná cesta nežli pro špagát. Jennifer Čechům a češtině fandí, jako ti nejzamilovanější rodáci z jiných kultur v našich dějinách (třeba Pavel Eisner nebo Ludvík Aškenazy), a jak ji tak poslouchám, když třeba sbírá české idiomy a posílá je svým kamarádům do světa vykládat (dřív než mě dostane, jak vyloží obrat „Chodit kolem horké kaše“, mám záchvat smíchu, když někdo z Chicaga přečte první slovo jako „čoudit“), prorokuji jí, že skončí zrovna jako výše jmenovaní: jako Češka srdcem.

Včera jsem viděl video, které mě inspirovalo nejvíc: Jennifer v něm shrnula, co z české reality by byla ráda, aby převzala její rodná země. Od nulové tolerance alkoholu při řízení až po domácí přezouvání. Při té příležitosti požádala, aby jí diváci do komentářů psali, co dobrého by ze života jiných zemí zase oni převzali pro svou zemi. Trochu jsem se rozepsal:

„Jen tak z hlavy bych u nás doma chtěl: Německé recyklování petláhví. Italský zvyk, že se u sobotní snídaně sejde celá rodina. Finský zákon, že všechny státní knihovny odkoupí náklad knihy, která vyjde ve finštině. Britsko-americký způsob, že se děti neučí memorováním, ale psaním esejů. Slovinský zákon, který vodní zdroje v zemi prohlásil za přirozený majetek všech občanů. Neohroženost, jakou prokázala vláda Islandu, když v roce 2008 znárodnila pobočky zahraničních bank, o nichž se prokázalo, že Island tunelovaly. Sídlo prezidenta, vlády, parlamentu, pěti ze sedmi ministerstev a národní knihovny v jedné jediné budově, jako to mají Švýcaři.

Zvyk praktikovaný v Ghaně, že když se dva přátelé sejdou, je u toho vždy, aspoň symbolicky, ten, kdo je seznámil. Při našem stejně malém národě a zemi, jako mají Maďaři, jejich míru vlastenectví a vnitřní nezávislosti. Prezidenta jako byl José Mujica, kterého měla v letech 2010 – 15 v čele Uruguay. To, co mají Švýcarsko, Rakousko, Irsko, Malta, Turkmenistán a Panama – status neutrálního státu. A pro naše národnostní menšiny (hlavně pro ty, jejichž jazyk vymírá: moravské Chorvaty, polské Goraly, Lužické Srby, ale i německé antifašisty, kteří po roce 1945 v pohraničí zůstali) bych chtěl stejné nařízení, jaké má město Leioa ve španělském Baskicku. Jeho starosta totiž ustanovil, že když Ježíškovi (u Basků je to uhlíř Olenzero) dítě nenapíše svůj dopis se seznamem věcí, které si přeje, v baskickém jazyce, Olentzero mu pod stromeček nic nedá. U nás bych to rozšířil nejen na dospělé příslušníky menšin, ale i na českou většinu, která už taky zapomíná svůj rodný jazyk. A pro ty, co neslaví Vánoce, bych adoptoval francouzský zákon, který pokutuje zaplevelování národního jazyka anglicismy.

Nakonec bych pro naši zemi – která je mezi svými horami někdy tak stísněná, že si snad ani nedokáže představit, že by někomu mohla říci Ne! – chtěl alespoň kousek nekonečně širého a svobodného moře. I když vím, že na rozdíl od Shakespeara, který ho ve hře Zimní pohádka Českému království moře kdysi přiřkl, jsme tohle asi v realitě propásli a už nikdy od nikoho to nedostaneme.

Zdroj: Lidovky.cz

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc