Legendy Prahy, města kostlivců. Záhady života
25.06.2023
Foto: Hans Štembera
Popisek: Tajemná i romantická Praha je odpradávna rejdištěm přízraků, strašidel a nadpřirozených sil
Pojďme spolu navštívit tajemství staré Prahy, která se legendami a paranormálními jevy jen hemží. Jak už totiž řekl známý francouzský mystik a surrealista André Breton: „Praha je magickou metropolí Evropy.“ A co je na ní zřejmě nejzvláštnější? Zatímco jinde na bezhlavé duchy až tak často nenarazíte, v Praze straší snad v každém druhém domě či průjezdu...
Vyšehrad, eldorádo Bílých paní a psích přízraků
Podle prastaré legendy je v nitru skály, na níž vyrostlo první sídlo českých knížat v pražské kotlině, jeskyně, kde je schován stříbrný, nebo bílý kůň. Toho měli kdysi věnovat knížeti Nezamyslovi horníci ze stříbrných dolů v Lipnici. Kromě něj jsou tu ale uloženy i další zemské klenoty a poklady: zlatá žabka kněžny Libuše nebo zlatá kvočna s tuctem zlatých vajec. Tento převzácný poklad střeží v podzemí královského Vyšehradu bájný český lev se dvanácti lvíčaty. Čas od času se některé ze lvíčat probudí a zeptá se ostatních: „Už je čas, bratříčkové?“ Vždy ale dostane stejnou odpověď: „Ne, ještě ne.“
Jiná vyšehradská báje vypráví, že v nitru skály spí čeští bojovníci, kteří mají přijít zemi na pomoc, až jí bude nejhůř. A další tvrdí, že vždy jednou za 100 let z Vyšehradu o půlnoci vyjede zlatý kočár s knížetem Přemyslem a zamíří s ním na Pražský hrad. Jede rychle, protože do jedné hodiny po půlnoci už musí být zase zpátky.
O vyšehradských pokladech se také říká, že jednou za sto let kvetou, a tak je možné zjistit, kde se v podzemí nachází ona bájná jeskyně. Jeden voják na stráži si květy prý kdysi spletl v noci na hlídce se světlými bodláky a rozsekal je mečem. Na svůj omyl pak přišel až ráno po skončení hlídky, kdy v pochvě nalezl pár zlatých snítek.
Podle pražských démonologů má na Vyšehradě strašit celkem devět záhadných psích zjevení. Mezi ty nejvýznamnější zvířecí přízraky patří duch černého psa se žhavým řetězem. Ten prý noc co noc běhá od kaple svatého Martina dolů k bráně, aby se vždy ztratil v rohu bašty, v níž je zazděna bývalá tzv. Jeruzalémská brána. Její obrysy jsou stále patrné v koutě hradeb nad Přemyslovkou. Od této brány se pak přízrak černého psa valí jako velké tmavé kolo dolů k silnici pod Vyšehradem.
Podobný černý zvířecí paranormální jev s ohnivýma očima se také zjevuje o půlnoci v bývalém vyšehradském kanovnickém sídle (u tzv. Fastrů). Má tu hlídat velký církevní poklad.
Na Vyšehradě za větrných nocí běhá po vyšehradských hradbách přízrak ohnivého psa bez hlavy a doprovází pekelný kočár, který řídí rovněž bezhlavý kočí a jejž táhne spřežení dekapitovaných koní.
Ještě více než přízraků psů ale na Vyšehradě najdete duchů různých panen a paní. Záhadologové spočítali, že jich je kolem dvaceti! Mezi ty nejznámější patří přízrak tzv. Hannewaldské paní, zjevující se při mši a po ní poblíž stejnojmenné kaple v kostele svatého Petra a Pavla. Jiný ženský přízrak se zjevuje poblíž tzv. Myší díry. Říká se mu Bílá paní vyšehradská a na rozdíl od všech ostatních bílých paní je bezhlavá. Na povrch země má vycházet Myší dírou ze své podzemní sluje, kde hlídá velký poklad. Legenda říká, že až vyprší čas jejího prokletí a zlato se vrátí původním majitelům, dostane zpátky svou hlavu i Bílá paní.
Další bílá paní se zjevuje ve zbytcích starého přemyslovského knížecího paláce. Pokud se za měsíčné noci přízrak objevil ve zbytcích tzv. Libušiných lázní, bývalo to pro obyvatele Podskalí špatné znamení: tvrdili, že se ve Vltavě brzy někdo utopí.
Naopak ve zbytcích brány zvané Špička se objevuje přízrak naříkající Černé paní. Nebožáci, kteří se k ní dostali blízko, shodně vyprávějí, že kolem sebe šíří smrtelný chlad takové úrovně, že při něm i kytky vadnou.
Bezkonkurečně nejstrašidelnějším místem celého Vyšehradu je ale okolí románské rotundy svatého Martina, mimochodem nejstarší v celé Praze. Kromě černého ohnivého psa ve stavbě staré téměř 1000 let každou noc skládají kostlivci lebky a hnáty. Také se tu zjevuje studený oheň a každou úplňkovou noc se po vyšehradském prostranství prochází duch francouzského majora, který zde byl zabit v roce 1742, kdy pevnost nakrátko obsadili modrokabátníci, a straší kolemjdoucí. Vyčerpávající přehlídka přízraků, co říkáte?
Hradčany – sídlo českých králů
Kdo by neznal katedrálu zemského patrona svatého Víta? Snad jen připomeneme, že její kamenný »les« na fasádě skrývá čtveřici záhadných postav, tzv. Zelených mužů. V rohové konzoli kaple sv. Václava se nachází vytesaný vousatý muž, jemuž z úst vyrůstají větve stromu. Jeho pohled je pak záhada sama – vypadá to, jako by koukal zároveň ven i dovnitř. Na vedlejší konzoli je vytesán další podivný přízrak muže se špičatýma ušima, ne nepodobný ďáblu nebo gnómovi odkudsi ze zemských hlubin. Třetí, zelený muž s velkýma očima, je pak v pilíři opěrného systému a poslední záhadná postava, tentokrát se zakrytou tváří, se nalézá na jižním průčelí velké věže poblíž Rudolfova okna.
Další záhady se na Hradě udály v roce 1753 během jeho přestavby. Tehdy ještě stávala před chrámem vojenská stráž a hned tři hlídky za sebou svorně po konci služby hlásily, že s posledním úderem zvonů hlásících půlnoc se náhle rozsvítila všechna okna katedrály a zevnitř se ozval zvuk varhan. Zároveň první hlídka spatřila přízrak bílé postavy, která se k nim blížila a cestou sypala na zem pšenici. Druhou noc se vše opakovalo jen s tím rozdílem, že přízrak před vojáky vysypal hrst stříbrňáků. Třetí noc po přízraku vystřelil panikařící voják, ale duch střelu chytil do ruky a hodil ji zpět po vojákovi se slovy: „Vězte všichni, že tak tomu bude po tři léta: Napřesrok čekejte hojnou úrodu, potom hodně peněz a nakonec vojnu.“ A tato předpověď se beze zbytku vyplnila, protože po dvou letech nadúrody a prosperity začala sedmiletá válka, kterou dnešní historici kvůli jejímu globálnímu dosahu (válčilo se i v Severní Americe) dnes ne neprávem nazývají »nultá světová válka“.
Zajímavé legendy se vztahují též k románskému kostelu svatého Jiří, postavenému na počátku 10. století. Z kláštera při tomto kostele pochází třeba slavný Pasionál abatyše Kunhuty, obsahující cenná středověká alchymistická kréda a pravidla. Stará česká legenda praví, že právě v okamžiku, kdy v srpnu léta Páně 1278 umíral na Moravském poli český král Přemysl Otakar II., najednou se během modlitby královny Kunhuty začal potit krucifix.
V kapli zasvěcené svatému Martinovi je unikátní socha ženy, nazývaná odedávna Brigita. Je vyobrazena jako mrtvola v částečném rozkladu, kdy z jejího těla lezou hadi, žáby a ještěrky. Podle pověsti to byla za života dcera chudé vdovy z Malé Strany, do níž se zamiloval vlašský kameník pracující na Hradě. Těsně před jejich svatbou se musel narychlo vrátit domů do Itálie, a když se po návratu ptal sousedek, jak se jeho dívka chovala během jeho nepřítomnosti, ženy ji zle pomluvily. Horkokrevný Ital pomluvám o nevěře uvěřil, pražskou dívku zavraždil a její mrtvolu ukryl do křoví. Tam bylo také po dlouhé době její už znetvořené a rozkládající se tělo nalezeno. Vlach byl pochopitelně jedním z podezřelých, a když mu ukázali znetvořené tělo dívky, kterou kdysi miloval, hnulo se v něm svědomí a k hrůznému činu se přiznal. Za vraždu byl tehdy jediný trest, ale Vlach si jako poslední přání vyprosil, aby nebyl popraven dříve, než do kamene vytesá podobu té, kterou tolik miloval. To mu bylo dovoleno a on ji zobrazil tak, jak ji spatřil naposledy. Pak mu byla sťata hlava.
O hlavu přišel i kněz premonstrát, který straší už od roku 1695 v ulici Úvoz. Zjevuje se tu jeho bezhlavý přízrak, jedoucí na třínohém koni. Podle pověsti byl takto ztrestán kletbou za to, že odmítl jít udělit poslední pomazání umírajícímu, protože v té době popíjel víno a smilnil v blízkém Strahovském klášteře. Když se konečně dostavil, bylo už pozdě a navíc se mu při odjezdu splašil kůň, shodil ho a pop si srazil hlavu.
Bezhlavé malostranské báje a legendy
Jak už bylo řečeno v úvodu, na rozdíl od zbytků naší vlasti Praha doslova přetéká pověstmi o výskytech bezhlavých duchů. Tak například z domu U tří zlatých korun, stojícím na místě bývalého kláštera, vždy o páteční půlnoci vyjíždí ohnivý kočár s bezhlavým kostlivcem na kozlíku a projíždí se celou hodinu po Jánském vršku. S úderem jedné hodiny se zase vrací do č. p. 13, do domu U tří zlatých korun. Stará pověst praví, že se jedná o zlého majitele domu, který ani po generace od své smrti nenalezl v hrobě pokoje.
Nedobré místo k životu je i Lichtenštejnský palác na Malostranském náměstí, patřící kdysi katolickému katu českých stavů, knížeti a soudci Karlu Lichtensteinovi. Ač byl velmi zbožným katolíkem, po jeho smrti začala manželka Lidvína v jejich paláci provádět doslova sexuální orgie. Za to si ji měl odnést do pekla ďábel a ona v paláci – původně domě U bílého medvěda – od té doby straší jako bílá paní. Jiná varianta pověsti zase říká, že ve zdejším paláci straší bezhlavý duch dcery malostranského mlynáře, která se upsala čertu za to, aby jí sehnal šperky a skvostné šaty na zdejší ples. Ihned po plese se na chodbách paláce začal zjevovat její duch a tak strašit služebnictvo, až musel kníže Lichtenstein po několika letech svůj palác prodat a přestěhovat se jinam.
Další dva ženské přízraky se také objevují v bývalém klášteře dominikánů u sv. Máří Magdalény v Karmelitské ulici č. p. 388. Ten tu stával už před husitskými válkami, a tak tu stovky let bloudí po chodbách duch bezhlavé paní, kterou kdysi v návalu žárlivosti zabil manžel a její hlavu pak poslal jejímu milenci v krabici. Druhým přízrakem je duch jeptišky magdalenitky ze zdejšího kláštera, která se zde prochází jako bílá paní a unáší a morduje děti, které se za tmy potulují kolem kláštera (domu).
Na Malé Straně straší i duchové odsouzenců. Například poblíž malostranského Tržiště na začátku Břetislavovy ulice stojí na místech bývalého kláštera dům U Ježíška. Kdysi tu byla odsouzena jeptiška k příšerné smrti zazděním zaživa do sklepní kóje. Od té doby vždy o páteční noci chodil její přízrak chodbami kláštera a později domu a svým kvílením všechny děsil. Pověst říká, že jeptiška tak prosí o řádné pohřbení ve vysvěcené půdě. Protože se ale za staletí dostalo klášterní sklepení příliš hluboko pod dno dnešních domovních sklepů, nikdo se zatím k její kostře nedostal.
Vraždící přízraky a duchové zamordovaných: Ponurá zákoutí Starého Města
Bezhlavce najdete i na Starém Městě pražském; skoro to tak vypadá, jako by se bezhlavým přízrakům Praha tak zalíbila, že se do ní sjíždějí a slétají z celých Čech. Tak třeba místní pověst vážící se k jednomu z nejkrásnějších pražských domů – domu Ve Zlaté studni na rohu Karlovy a Seminářské ulice – praví, že se tu zjevuje přízrak bezhlavého španělského rytíře a jeho manželky, kteří tu byli kdysi zavražděni. Dům má mimochodem tak úzké schodiště, že když pro ně přišli hrobníci, museli jejich mrtvoly spouštět v rakvích okny, protože by se na schody nevešly.
U kostela sv. Vavřince v Liliové ulici zase každou páteční půlnoc straší duch bezhlavého templáře s vlastní hlavou pod paží, jedoucí na koni, kterému z nozder srší oheň. Kostel totiž patřil k pražské templářské komendě, a proto se mu ještě dlouho po zrušení řádu na počátku 14. století říkalo V Jeruzalémě.
Nejstarším domovním znamením v Praze je gotické označení domu U Železného muže (dnes se nalézá v Muzeu hl. města Prahy). Pověst vypráví, že rytíř, který zabil svou milenku, se po hrůzném činu proměnil v železnou skulpturu, v ono železné domovní znamení. Ze zakletí ho může vysvobodit jednou za sto let mladá dívka. To se dosud nestalo, i když už to jednou vypadalo nadějně: vyděšená matka, které se dívka svěřila s tím, za kým o půlnoci jde, svou dceru zamkla ve sklepě. Sama pak šla místo dcery na schůzku s přízrakem vraždícího rytíře, ale ten se po zjištění, že nejde o mladou dívku, ale zralou ženu, s povzdechem rozplynul.
Pražský Jeruzalém
Nové Město pražské zakládal jeho tvůrce Karel IV. coby obraz dokonalého lidského sídla, jako odraz božího Jeruzaléma. Ale i tady se vyskytovali a částečně dodnes vyskytují hrůzostrašní a nebezpeční duchové.
Podobně jako na Hradčanech se třeba na bývalém Josefském náměstí (dnes Náměstí republiky) zjevuje přízrak pádícího bezhlavého jezdce na třínohém koni, kterému od kopyt létají jiskry.
V kostele sv. Petra na Poříčí mají už stovky let zcela netradiční paranormální zjevení, přízrak ohnivého muže, který tu stále čeká na vysvobození své hříšné duše. Slavným byl i kostel Božího těla na Karlově náměstí, jehož zbytky odpočívají někde pod křižovatkou tramvajových kolejí od Václavského náměstí a Náměstí Míru. Protože se prý jedná o první stavbu, která byla financována svobodnými zednáři, pokládají dodnes všichni členové tohoto tajemného spolku zakládající listinu kostela za vůbec první zednářský dokument.
I Nové Město má své strašidelné bezhlavé přízraky – jedním z nich je duch kněze, který noc co nic jezdí na koni kolem bývalých Václavových lázní poblíž Karlova náměstí cestou z Hradčan na Vyšehrad. Je zajímavé, že podle této legendy měl vyrážet na cestu už v jedenáct v noci a vracet se zpět s úderem půlnoci.
Dalšího bezhlavého mnicha najdeme v klášteře na Emauzích. Legenda o něm říká, že kdysi prohýřil svěřené peníze, a proto ukradl z klášterního kostela posvěcenou hostii. Tu prodal místnímu židovi, který s ní prováděl odporné magické čáry. Proto byl kněz po zatčení a přiznání odsvěcen a popraven mečem.
Na Karlově náměstí (tehdy Dobytčím trhu) se pak jedné červencové noci léta Páně 1571 – tedy přesně před 450 roky – náhle zhmotnilo při vyústění Spálené ulice dokonce celé přízračné vojsko. Za ním táhli koně neslyšně vozy bez kol a celé procesí zakončovalo osm bezhlavých obrů ve vojenských uniformách.
Do zastrčené Horské ulice, táhnoucí se od Albertova nahoru ke Karlovu podél starých hradeb, do místa tak zapadlého, že se mu po stovky let mezi Pražany říkalo »Na ztracené vartě«, se lidé báli chodit, protože tu v noci strašíval škrtič. Někdy toto škrtící strašidlo doprovázel i přízrak ohnivého černého psa.
Záhady Velké Prahy
Své záhady a paranormální jevy nemá ale jen staré historické jádro naší metropole, ale i novější části Prahy. A přízraky jsou, jak jinak, často bez hlavy.
Tak například pod libeňským zámkem mají být v zemi uloženy poklady, k nimž se cesta otevře vždy za veliké bouřky. Jenže zároveň v ten samý okamžik z podzemí vyjede bezhlavý muž sedící na ohnivém voze. Obkrouží Zámecký vrch, projde se parkem Na Korábě a pak se zase vrací do jeskyně pod zámkem. Pověst vypráví, že bezhlavec tak už stovky let pátrá po své ztracené milé.
V románském kostele ve Vinoři zase dodnes ukazují zazděnou díru, kterou se měla propadnout do pekla pyšná hraběnka, která si z mamonu nechala udělat na mši střevíce z chleba. Za to si ji čert odnesl přímo uprostřed svatostánku.
A o kus dál, v Ládevské ulici v Chabrech na severním okraji Prahy, mají dokonce mnohem starší, snad ještě keltskou záhadu. Je jí prastarý menhir, kolem kterého se podle místních dodnes o půlnoci za Slunovratu zjevují bílé tančící přízraky – podle někoho ženské (snad víly) – podle jiných mužské, jakoby druidské.
Tím naše putování končíme. Snad jste se u naší »mapy strašidel a pokladů« pobavili a možná se jí i nechali inspirovat k některému ze svých výletů. Přízraků a roztodivných tajemných míst je naše země totiž opravdu k prasknutí plná…
(zdroj: Záhady života)
_20230625.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL