Hostování oblastní heroiny. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
24.06.2023
Foto: Se svolením Zuzany Čaputové
Popisek: I to je svým způsobem a z jistého úhlu pohledu oblastní heroina, která se na velkém pódiu ráčí ubírat v mrákotách k zemi, aby nedošlo k mýlce
Většina lidí si myslí, že všichni herci se herci stávají, jen aby se mohli co nejdřív dostat do většího města, do Prahy, popřípadě do nějaké té tisícidílné Ordinace, a dnes už to tak často i je. Částečně pod tlakem toho, že herec musí někde bydlet a k tomu mu dnes dopomůže jedině hypotéka, a ta se musí z něčeho splácet. U vědomí těchto souvislostí se smířený člověk na dnešní herce nezlobí, že se stávají tváří toho, čemu se dnes říká mainstream.
Nicméně jsou i jiní. Takový herec Milan Stehlík (1944 - 2021) z Národního divadla (kterého národ zná asi nejvíc jako hlas trubce Vilíka v seriálu Včelka Mája) se nejradši držel stranou, a když v Molièrovu Donu Juanovi dostal druhou hlavní roli sluhy (který se u nás v opeře jmenuje Leporello a zpívá árii, co se prolíná celým filmem Kulový blesk, ale v činohře se jmenuje Sganarelle), vydechl smutně: „Na starý kolena takováhle komplikace…“
A i v oblastních divadlech (dnes je tedy těch, kde se udržely stálé soubory, oproti starým časům násobně míň a říká se jim mimopražská divadla) působí veliká spousta skvělých herců, kteří do Prahy nechtějí a seriály je nelákají. Jsou šťastní i při mizerných gážích, jen když mohou hrát divadlo. Dravci, kteří ani moc talentu nemají, do Prahy se nějak dostanou a kariéru stejně dělají (já vím, že dřív než divadlo vás v téhle souvislosti napadla politika, ale dnes to bude o něčem jiném), byli ale i za starých časů.
To bylo ještě v časech, kdy jsme my z Hudebního divadla v Karlíně na vedlejší příjmy téměř neměli čas, protože se hrálo pořád kromě pondělka, a v sobotu a v neděli pro osvěžení dvakrát. A tak jedním z nemnoha rozptýlení při takové faše bývala hostování herců z oblastních divadel. V divadle, na němž v 60. letech během svého „velkého comebacku“ (mimochodem taky v roli, o níž bude řeč) shořela i filmová diva Adina Mandlová, většinou bývali zaskočeni velikostí jeviště i vzdáleností publika, kterému za orchestřištěm nemohli mrkat do obličeje a navazovat s ním bližší kontakt.
Některé herce už předcházela určitá pověst, a tak se dal výsledek předem odhadnout. Rozhodně v případě herečky, již lehce za zenitem, pokud zenitu vlastně někdy dosáhla, a která si někde nahoře vyjednala odpolední hostování v představení My Fair Lady. Neměla to dělat, už protože tenkrát v Karlíně hlavní hrdinku Lízu hrály skvělé herečky Věra Vlková (manželka Limonádového Joe Karla Fialy) a Věra Macků, a myslím, že neměly konkurenci u nás, ale kdyby to hrály anglicky, tak i ve světě.
Herečka tvrdila, že roli dobře zná a že jí stačí jen orientační zkouška, což soubor přivítal. Líza je pěkná a obrovská role se spoustou záludností. Jedním z vrcholů je dostihová scéna v Ascotu, kdy Líza vykřikne svou proslulou větu, kterou chce popohnat koně, na kterého si vsadila: „Hejbni tou svou shnilou p….í!“ (kterou mimochodem v češtině zformuloval bratr lyrického básníka Jiřího Ortena, velký český divadelník Ota Ornest). Diváci, znalí představení, na větu čekali a vychutnali si ji, zatímco neznalí psali stížnosti na ředitelství, co za sprosťárny to tady provozujeme a porušujeme socialistickou morálku.
Ani jedni, ani druzí netušili, co je čeká tentokrát, jen my zkušení jsme už od začátku poznali, že se určitě něco stane. Roztřesená herečka si pletla osoby a zapomínala jména, podivně se motala s pološíleným výrazem po jevišti, a měla-li se s někým setkat, hledala ho na opačné straně, než dotyčný stál. Když oslovila slavného milovníka filmů z 40. let (a hlas titulního Mrazíka ze sovětského filmu) Otomara Korbeláře „paní Higginsová“, i uhlazený zkušený bard si musel schovat obličej do kapesníku, aby nebylo vidět jeho slzy.
Pak přišel slavný dostih v Ascotu. Uprostřed nejlepší společnosti secesně oblečených dam a pánů se umělkyně postavila na rampu, došla jí slova, a místo proslulé věty, na kterou diváci čekali, vytřeštila oči a vykřikla na celé vyprodané divadlo: „Do p….e!“ Pak omdlela, dopadla na ozdobnou židli, slunečník, který držela v ruce, si přisedla tak, že jí uprostřed klína zdvíhal krajkové šaty silně dopředu, čímž scéna získala lehce erotický rozměr. Načež opona šla dolů, protože scéna by i tak už skončila.
Můj kamarád Jarda Brychta zvaný Brychťák, obdivovatel detektivek Agathy Christie, zvolal „Dejte jí čichací sůl!“ a pohotově jí ponořil zpocený nos do vrchovatě naplněné slánky, kterou někdo přinesl z klubu. Sůl vytvořila na nose herečky podivnou hmotu, která jí zvolna skapávala do klína.
„Možná by byl lepší koňak, ten ji postaví na nohy,“ radil někdo jiný, snad s vedlejšími úmysly.
„Raději ne, co kdyby zase začala hrát,“ pronesl vedle stojící realista.
„To nehrozí, je přestávka,“ zhodnotil situaci Brychťák.
Vzápětí přinesl herec a předseda naší odborové organizace Pepík Janoušek dvoudecku rumu. „Koňak by mi eróhá neproplatilo,“ vysvětlil a pokoušel se vlít silnou tekutinu do pootevřených úst heroiny, nicméně nápoj jí stékal na hruď, vytvarovanou šikovně upravenou podprsenkou. Pokračování znám ze záznamu pana primáře Hoňka, který měl sobotní pohotovost v nemocnici Na Františku (kam jsme podobné případy z divadla pravidelně dodávali):
„Úplně opilá herečka, které prosakoval rum i z podprsenky a z nosu jí vytékala rosolovitá plazma, se po přiložení stetoskopu probrala z bezvědomí, široce rozevřela oči a zakřičela, až přerušila sádrování na vedlejší chirurgii: Hejbni tou svou shnilou p….í!“
Svou roli, i když na nečekaném místě, hrdinně dohrála až do konce. A pak jsme o ní už nikdy neslyšeli.
Vložil: Jaromír Janák