Fialova vláda by se měla držet tradice a rozpustit lid. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Petra Fialy

Popisek: Petr Fiala kráčí odhodlaným krokem podél křoví

Z Kolocova deníčku-kalendária posledních dní.

Pátek 16. 6: Šest let bez Kohla. Kéž by dnes Evropě vládli takoví…

Dnes před 6 lety zemřel německý kancléř z let 1982 – 1998 Helmut Kohl, který byl (alespoň v porovnání s dneškem) skutečný politik. Po dvou světových válkách, kdy Němci a Francouzi stáli proti sobě, se definitivně a oficiálně usmířil s Francií, uklidnil ty sudetské Němce, kteří žádali odvetu a restituce, a přesvědčil Gorbačova, že přišel čas sjednotit Německo. I přesto, že proti tomu tvrdě stála britská premiérka Margaret Thatcherová, která ve jménu míru žádala nesjednocování Německa, i kdyby to znamenalo ponechání východního bloku. Pravdu měla v tom, že po integraci Německa následoval rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie, s jejichž následky se potýkáme dodnes, přičemž jmenovitě jugoslávskou tragédii (což mi sdělil náš tehdejší velvyslanec při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a tehdejší mírový vyjednavač Miroslav Polreich, viz rozhovor níže) v Kosovu po uklidnění tamní situace znovu účelově rozdmýchal Kohlův nástupce a protiklad Gerhard Schröder.

To ale už bylo přímo proti duchu politiky Helmuta Kohla (1930 - 2017), který dokonce v 90. letech jako platbu za ruský státní dluh odmítl přijmout zpět bývalé německé Východní Prusko, tedy dnes slavný ruský Kaliningrad-Královec mezi Polskem a Litvou (o němž aktuální anekdoty říkají, že ho založil Přemysl Otakar II., takže ho ČR bude od Ruska požadovat). Ačkoli Boris Jelcin mu nabízel, že na poslovanštěné území pošle početnou menšinu postsovětských Němců, Kohl, který nebyl příznivcem umělých migrací, území odmítl s řadou důvodů, počínaje tím, že už má dost práce s integrováním jednoho východního území (NDR) a konče argumentem, že nebude dělat další zlou krev mezi Němci a Rusy. A své další nástupkyni Merkelové a celé německé vládě pak (už v zárodku migrační krize po „Arabském jaru“ 2011) dost vyčinil za krizovou imigrantskou politiku…

Psali jsme

Měli bychom si uvědomit, že NEJSME MALÍ, jak se nám dnes kdekdo snaží podsunout. Ani jako stát, ani jeho diplomacie. Svět Tomáše Koloce

Sobota 17. 6 : Povstání okrádaného národa. Inspirace nejen pro Brechta

Český tisk připomněl, že přesně před 70 lety (dva měsíce po Stalinově smrti) ve Východním Německu vypuklo první povstání proti stalinskému režimu, přičemž je začali ti, v jejichž jménu byla diktatura vedena, dělníci. Pro jistotu ale většinou nepřipomněl souvislosti: režim tehdy ve jménu plánované války se Západem udělal ze svých zemí otrokářské země, kde se neustále zvyšovaly pracovní závazky, ale ekonomické plody nesklízeli ti, kdo pracovali, nýbrž mašinérie vojenskoprůmyslového komplexu. Jedním z legend povstání se stal největší německý dramatik po Goethovi Bertolt Brecht (1898 – 1956, mimochodem autor divadelního pokračování Švejka), jediný ze slavných německých umělců, který se po válce (kterou jako antifašista strávil v exilu) dobrovolně stal občanem Východního Německa, kde založil své dodnes existující divadlo Berliner Ensemble (přičemž měl ale pro případ čistek pořád v kapse připravený druhý pas, vydaný neutrálním Rakouskem).

Když vláda NDR 17. června 1953 vyhlásila zdvojnásobení pracovních norem, aniž by zároveň zvýšila platy a příděly potravin, obyvatelstvo demonstrovalo a při potlačení povstání bylo (přes okamžitou masovou emigraci do tehdy ještě volně přístupného Západního Berlína) zabito několik stovek demonstrujících, Bertolt Brecht navrhl předsedovi státostrany a faktické hlavě státu Walteru Ulbrichtovi, aby se vzbouřenci vyjednával. Když Ulbricht odmítl a dal 1500 demonstrantů zavřít a dva popravit, překonal režimní umělec Brecht strach, a napsal báseň, kterou často citují příslušníci národů, jejichž zájmy vlády přehlíží ve jménu jiných cílů:

Povstání východních Němců (a snad i Brechtova báseň) nakonec svůj plod přinesly: Stalinův nástupce Chruščov si i pod vlivem povstání v NDR 1953, Polsku a Maďarsku 1956 uvědomil, že takhle svůj režim neudrží a začal v celém bloku se zastavováním zbrojení, dohodou a sbližováním s nepřátelským blokem (tzv. oteplením), uvolňováním tvrdé informační doktríny, připouštěním jisté kulturní opozice, a hlavně s masovým převodem prostředků, původně určených na válku, na plošný růst životní úrovně.

Psali jsme

Čest práci? Děláte si srandu?! Svět Tomáše Koloce

Neděle 18. 6: Co provedli s účastníky atentátu na Heydricha. Proč tomu unikla moje babička?

Právě před 81 lety vyhasly životy atentátníků na Heydricha. Potkal jsem člověka, který to tenkrát viděl na vlastní oči: byl to profesor P. Karel Vrána (1925 – 2004), později jeden ze špičkových českých teologů a otců našeho exilu, odkaz na své svědectví o něm v Radiu Proglas připojuji za tento text ke zdrojům. Tehdy jel v tramvaji, která zahýbala kolem a byla tam kvůli akci zastavena. Nicméně nebyl jsem jediný v rodině, kdo se znal s někým, co „byl přímo u toho“...

Ubytovatelem a celkovým koordinátorem domácí podpory parašutistů byl Jan Zelenka-Hajský (1895 – 1942), který pro parašutisty vybral a vyjednal i úkryt v pravoslavném kostele Svatého Cyrila a Metoděje (všech 19 pravoslavných, kteří o tom věděli, je už dnes taky svatých). Moje babička Božena Kolocová (1923 – 2007) tehdy chodila s jeho synem, Janem Milíčem Zelenkou-Hajským (1923 – 1942), spojkou otcovy skupiny. Do kostela ji s sebou nevodil, bral ji s sebou ale do jednoho domu, kam nosil zprávy. Nechával ji vždy před domem a tvrdil jí, že chodí k sestřenici, od které si vyzvedává a které nosí zpět úkoly ze školy, které za ní píše. Po heydrichiádě už ale nepřišel...

Na základě Čurdova udání si pro Zelenkovy přišli o den dřív než pro parašutisty. Otec Zelenka-Hajský se otrávil kyanidovou kapslí, matku popravili o 4 měsíce později v Mauthausenu, syn se o razii dozvěděl ve škole (chodil na gymnázium) od spolužáka, který byl také v odbojové skupině (a záhy poté také popraven). Osmnáciletý Zelenka mladší okamžitě opustil školu, dojel autobusem MHD na své oblíbené místo na předměstí Prahy zvané symbolicky Husův háj – a tam vzal kapsli taky. Logicky i proto, že tím zachránil řadu známých lidí, které by z něho asi dostali, zřejmě včetně mé babičky. Je třeba připomenout, že tehdy nacisté posílali na popraviště nejen všechny zúčastněné, ale celou jejich široku rodinu včetně sourozenců, jejich manželů a manželek a jejich dětí. Třeba herečka Anna Letenská byla popravena za to, že její manžel nechal přespat manželku doktora, který parašutisty ošetřil. Její kolegové, herci Jindřich Plachta, Martin Růžek a Dana Medřická, kteří přímo ukrývali zúčastněné, i jejich rodiny, měli obrovské štěstí, že na ně nepřišli. Nemusel jsem se dnes dívat na syna Dany Medřické Václava Vydru, protože ani jeden z nás tu nemusel být…

Babička se o mnoho později doslechla, v čem že to už druhý chlapec stejného jména v jejím životě (tím prvním byl synchronně později také známý muž: její spolužák z vysokomýtského gymnázia PhDr. Jan Zelenka, 1969 – 1989 ústřední ředitel Československé televize) Jan Zelenka-Hajský byl zapojen, a že je mrtev. Do konce svého života (2007) žila s verzí šeptanou za protektorátu, že Jan chtěl uprchnout do Švýcarska a na Šumavě ho zastřelili. Už víckrát jsem tuto historii publikoval s tím, že mám nahrané i babiččiny vzpomínky, ale dosud mě nekontaktoval žádný historik se snahou dozvědět se víc. V aktuální módě jsou monografie jiných bojovníků, než těch proti hákovému kříži... 

Psali jsme

Proč jsem Chcimír, a ne Chciválek. Svět Tomáše Koloce

Pondělí 19. 6: Odstranili jsme ruskou sochu a jméno. A Koněvy tím posílili

„Ty Koněve!“ řve Jiří Kodet ve filmu Pelíšky na Miroslava Donutila.

V pondělí 19. června bylo radou Prahy 3 odhlasováno přejmenování Koněvovy ulice, v níž jsem brigádně házel do schránek reklamní letáky (a jedné předplatitelce naše tehdejší nezávislé noviny České listy) a na tamní SOŠku chodil na první setkání s křesťany v církvi KS.

Když jsem byl malý, bydlel jsem ve Všetatech u Mělníka, kde jsme měli ve škole mimo jiné dvě pozoruhodné družinářky. Jedna měla sestru ve švédské emigraci, takže s námi po škole přečetla celé dílo Astrid Lindgrenové, a ta druhá nám vyprávěla o tom, co zažila: včetně toho jak Všetaty v roce 1945 osvobodila Rudá armáda, vesnicí projížděl maršál Koněv na koni a ona se svým tatínkem ho přišli vítat.

Nemyslím, že by mě to v šesti letech nějak moc zajímalo, ale bylo to upřímné svědectví. Ivan Stěpanovič Koněv (1897 - 1973) byl pro mě dobyvatel Berlína a velitel osvoboditelů toho území, na kterém jsem vyrostl, od nacistického režimu, který chtěl Čechy vyhladit. Později, po pádu minulého režimu, jsem se o něm z nezávislých pramenů dočetl, že byl velitelem akce, která v roce 1956 vojensky potlačila maďarské povstání. Když jeho jednotky přijely, byly už horkokrevnými Maďary stovky komunistů zbaveny života, takže další masakr, který s sebou přivezli Sověti, byl zbytečným znásobením tragédie. Proto se asi Koněv odmítl podílet na repríze v roce 1968 u nás. Celoživotní přítel generála Svobody, tehdy už v důchodu, za Svobodou na jaře 1968 přijel a měl od Brežněva za úkol zmapovat naše poměry, což podle svědků, jejichž svědectví vydal časopis Týden, udělal, aniž by nám příliš škodil. Podle všeho porovnal stav u nás s Maďarskem 1956 a napsal, že se u nás nic moc neděje. Se srpnovou okupací země, kterou 23 let předtím osvobozoval, pak patrně nesouhlasil, což projevil i tím, že za normalizace odmítl od Husáka převzít titul hrdiny ČSSR.

Hlučné období Koněvova posmrtného života nastalo v poslední době. V dubnu 2020 byl (v době prvních covidových lockdownů – patrně aby potenciální demonstranti příliš nerušili) v Praze 6 (tradiční pevnosti ODS) zbourán Koněvův pomník, v následku čehož členové strany Jiné Rusko nedávno zemřelého Eduarda Limonova (což byl sice jako politik blázen, ale podle mě nejlepší soudobý ruský spisovatel, jeho knížku Edáček, která vyšla v českém překladu, jsem si zamiloval) hodili na velvyslanectví ČR v Moskvě několik dýmovnic. To bylo ještě před ruskou okupací Ukrajiny, po níž další horlivci na Praze 3 (to je zase čtvrť patřící TOP 09) začali jednat o přejmenování Koněvovy ulice a přes velký odpor místních obyvatel (kterým mimo jiné není lhostejné, kolik to bude stát) přejmenování v pondělí prosadili.

Foto Tomáš Koloc

Posledním dějstvím příběhu ale je, co naše vrchnost (jako všechny její předchůdkyně bez ohledu na režim) svými rozhodnutími nyní nevědomky působí. Viz moje fotka z jedné české hospody. Mrtvý maršál, který byl už i mé generaci dost jedno, se pro část českých současníků pravděpodobně stane mučedníkem, a ti, kdo budou sedávat pod názvem jeho zrušené ulice, se začnou zajímat o jeho život z prosté logiky mladých lidí: Vzpomínám si, jak jsem se za svých vysokoškolských studií (v letech 1999 – 2002) svého švýcarského učitele Tindara Ferrara (dnes komisaře pro rekvalifikace kantonu Bern), který byl z rodiny sicilských gastrabajtrů a neměl s naší částí Evropy nic společného, na přelomu milénia ptal, proč se rozhodl vystudovat právě rusistiku a pak působit ve slovanských zemích. Tindaro, který se tehdy teprve učil česky, mi odpověděl: „Všichni říkali, že Rusko – to h…o. A já se dycky zamiluju do všeho, o čem oni říkají: h…o!“

Zdroje: Seznam.cz, Týden.cz, Wikipedia, slíbené svědectví v Radiu Proglas: https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2021-01-03-20-15-00/?play=1

Vložil: Tomáš Koloc