Tajemství Ďáblického hřbitova - kde leží Gabčík s Kubišem? Záhady života
18.06.2023
Foto: Se svolením Vojenský historický ústav
Popisek: Výsadek Anthropoid – rotmistři Jan Kubiš a Jozef Gabčík
S druhým největším hřbitovem na území českého hlavního města je spojeno několik mystérií. To nejvíc zneklidňující se váže k období druhé světové války (1939-1945). Byla právě na Ďáblickém hřbitově tajně zakopána těla československých parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, a později i další vlastenci, zavraždění nacisty? Proč tu stále nikdo z nich nemá, a to ani po osmdesáti letech od atentátu, vlastní náhrobek? A souvisí tyto události s dalším děsivým mystériem? Pojďme se pokusit na tyto otázky najít odpověď…
Skupina po zuby ozbrojených Němců se dívá ke kostelu svatého Cyrila a Metoděje. Jsou tu přítomní jako součást zátahu, který má vyřešit problém se speciálně vycvičenými československými výsadkáři a záškodníky...
Zmíněný pražský svatostánek obklíčilo onoho válečného rána 18. června 1942 více než 700 esesmanů. Proč? Důvodem byl především nedávný čin v pravoslavném chrámu se skrývajících Josefa Gabčíka a Jana Kubiše z paradesantní skupiny Anthropoid (ti patří mezi celkem sedm v kostele ukrytých výsadkářů – pozn. redakce). Právě zmínění dva mladíci provedli úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jistě není třeba připomínat, že život pražského kata, ať už v něm sehrála hlavní roli otrava krve a sepse organismu, nebo zcela jiná příčina, nakonec skončil v nemocnici Na Bulovce.
Ale vraťme se na Nové Město, kde je v této chvíli z velké části zatopena krypta pravoslavného chrámu. V ní mnohonásobné německé přesile stále odolávají poslední čtyři členové komand z Velké Británie. Zvukům německého kulometu z nedalekého domu a několika samopalů občas odpovídají jejich zbraně menších ráží. Přes vytrvalý osmihodinový odpor jsou už odvážní obránci příliš unavení a vědí o své beznadějné situaci. Ani na prokopání se z krypty do blízké chodby nemají čas. Až poté, co se okolím rozlehnou zvuky výstřelů ohlašující jejich sebevraždy, odváží se do kostela vstoupit zástupci represivních složek Třetí říše. Ale jak pokračovala méně známá část tohoto známého příběhu? Obklopuje i nejslavnější epizodu českého odporu proti nacistické okupaci závoj stále nerozluštěných záhad? Kam se vlastně poděla mrtvá těla sedmi hrdinů z Resslovy ulice?
Identifikace před gestapáky
Po skončení boje byla těla všech mrtvých a těžce zraněných obránců postupně vynesena na roh Resslovy a Václavské ulice. Zde byla za asistence zástupců gestapa, ale též Waffen-SS a Sicherheitsdienstu (nacistické zpravodajské služby – pozn. redakce) identifikována. Jako první se na chodníku před kostelem ocitl mrtvý velitel paradesantní skupiny Out Distance Adolf Opálka. Rodák z jihomoravských Rešic na rozdíl od svého podřízeného a udavače Karla Čurdy zůstal statečným až do hořkého konce. Vedle něj brzy na chrámových kobercích přibyla i těla jeho dalších dvou kamarádů. Ještě žijícího Josefa Bublíka ze skupiny Bioscop, který zemřel v sanitce jedoucí do podolského lazaretu, a těžce zraněného likvidátora Heydricha Jana Kubiše, jehož život skončil podobně. Jak? Kubiš vykrvácel v podolském lazaretu SS krátce po svém převozu.
Později byla nalevo od Opálky položena i těla poslední čtyřky, bránící kryptu: Bublíkova kolegy Jana Hrubého a Jaroslava Švarce z operační skupiny Tin. Ale také Josefa Gabčíka a nakonec Josefa Valčíka ze skupiny Silver A. Jako poslední se vedle nich ocitlo mrtvé tělo teprve osmnáctiletého Jana Milíče Zelenky, člena sokolské odbojové organizace Říjen. Tento chlapec si raději vzal ampuli s jedem, než aby padl do rukou gestapa. Jeho ostatky byly nalezeny náhodným svědkem v lese a gestapáky převezeny do Resslovy ulice k určení totožnosti.
„Za přítomnosti zatčených, spolupracovníků parašutistů Hany Krupkové, Ati Moravce, manželů Josefa a Marie Svatošových a parašutistů Karla Čurdy a Viliama Gerika, se uskutečnila improvizovaná identifikace mrtvých… Němci si přesto stále nebyli jistí jejich totožností. Proto následovalo několik dalších identifikací, podle toho, koho gestapo právě zatklo. Ty probíhaly v německém Ústavu soudního lékařství a kriminalistiky ve Velké pitevně, ale také v chladírně ve sklepě,“ uvádí další fakta o ponurých událostech český historik a spisovatel Jaroslav Čvančara. Tento badatel věnoval výzkumu ztracených těl československých hrdinů dlouhé roky života. Ale co se stalo se sedmi těly výsadkářů dál?
Kde končí horká stopa
Protože část rodiny Josefa Čvančary byla postižena hrozivými represemi během takzvané druhé heydrichiády, začal se o tuto smutnou část naší historie hluboce zajímat. Jen ve stručnosti uveďme, že pomsta německých okupantů Protektorátu Čechy a Morava byla tehdy více než krutá. Kromě vyhlášení stanného práva a známého vyhlazení obcí Lidic a Ležáků došlo i k hromadnému zatýkání, výslechům a mučení zadržených.
Zpočátku šlo především o lidi, kteří měli cokoliv společného s odbojem. A to včetně nezapojených členů rodin. Dalšími oběťmi byli Češi a Moravané, náhodně vybraní pro výstrahu ostatním. Kolik si tato krutá doba vyžádala obětí? Na popravištích v několika českých městech, ale také v koncentračních táborech, vězeních, sekyrárnách a mučírnách gestapa bylo zavražděno podle některých odhadů až více než pět tisíc osob! Ale zpátky k našemu hlavnímu tématu.
„Již 19. června byli do zmiňovaného Ústavu soudního lékařství a kriminalistiky (Studničkova ulice na pražském Albertově) přivezeni z Brna velitel skupiny Zinc nadporučík Oldřich Pechal, člen operační skupiny Bivouac Jindřich Čoupek a současně také Václav a Hana Krupkovi. Právě Václav Krupka mi o tomto zážitku sdělil: Nejdříve jsem si myslel, že nás zde zastřelí. Ale jednoho po druhém nás zavedli do vykachlíkované místnosti, kde na zemi leželo sedm těl,“ doplňuje k tomu Čvančara, kterému se povedlo z archivů získat i protokoly o lékařském ohledání a pitvě přivezených hrdinů protinacistického odporu. Badatel mluvil i s dalšími lidmi, kteří během války pracovali jako čeští zaměstnanci výše uvedené instituce pod německou kontrolou. Tito lidé, například bývalý pitevní zřízenec Václav Bruna, potvrdili krátkodobý osud těl výsadkářů po 18. červnu 1942. Přivezené ostatky prý také Němci bedlivě hlídali. Naznačuje to, že je považovali za velmi důležité, až čímsi výjimečné?
Skončila těla jako studijní pomůcka Němců?
Zavraždit jednoho z nejvýše postavených smrtihlavů z řad SS se evropským odbojářům nepodařilo každý den. Co s mrtvými těly sedmi statečných provedli Němci později? Záznamy o jejich dalších osudech nám totiž stále chybí. Co z toho plyne?
O tom, že nacisté neměli k ostatkům lidí žádnou úctu, svědčí odporné dobové příběhy. Třetí říše trpěla dlouhé roky nedostatkem zvířecí kůže. Snad i proto přistoupili němečtí vědci k experimentům s využitím lidské kůže zavražděných vězňů z koncentračních táborů. Ať už jako módních doplňků, například brašen, bot, nebo také potahů lamp. Kam se poděly zbytky jejich lidskosti? A mohly podobně neslavně dopadnout i ostatky Gabčíka, Kubiše a jejich statečných kolegů? Těžko, jak napovídají další indicie, na to byly pro špičky Německa až příliš důležité a cenné…
Soudní lékař a profesor František Hájek, který během války pracoval přímo v Ústavu soudního lékařství a kriminalistiky v Praze, měl jistý názor. Těla parašutistů prý po pitvě skončila jako anatomická pomůcka pro německé studenty medicíny. Snad jako vypreparované kostry, nebo jinak. Lze však věřit názoru člověka, na kterého se provalilo, že spolupracoval s komunistickou Státní bezpečností a možná i s německými bezpečnostními složkami? Hájek mimo jiné, zřejmě na příkaz shora, zfalšoval po válce pitevní zprávy o příčině smrti ministra zahraničních věcí Jana Masaryka stejně jako nepohodlného faráře Josefa Toufara!
S Hájkovou verzí také nesouhlasí většina zainteresovaných osob včetně Čvančary, experta na tuto tematiku. Podle jiného a také velice nejistého svědectví měla být těla Gabčíka, Kubiše a jejich kolegů odvezena již někdy během války do Německa. Odehrálo se tedy vše zcela jinak?
Hrdinové vedle kolaborantů
Běžnou válečnou praxí nacistických okupantů bylo nechat těla zavražděných osob v Praze a okolí tajně převézt do Strašnického krematoria. A tam je, většinou v noci pod rouškou tmy a bez vědomí veřejnosti, rychle spálit. Bylo tomu tak i u Gabčíka a Kubiše? Jinak tomu ale mělo být u osob, které padly v bojích s gestapem a u nichž byla nařízena soudní pitva, či u dalších, které byly považovány za něčím výjimečné. „Za druhé světové války šlo o přísně tajnou říšskou záležitost. Do šachet v Ďáblicích se ukládala těla, u nichž gestapo nařídilo soudní pitvu. Ostatní popravení a mrtví byli odváženi rovnou do krematoria v Strašnicích,“ uvádí opět Čvančara.
Podle názoru renomovaného soudního lékaře a profesora Jaromíra Tesaře z Ústavu soudního lékařství stejně jako jeho slavného kolegy, již zesnulého paleoantropologa a lékaře Emanuela Vlčka skončila těla i histologické nálezy vždy u severní zdi Ďáblického hřbitova. „Jinam než do Ďáblic se v Praze zastřelení vlastenci nevozili. Leží jich tam stovky,“ řekl k tomu kdysi Vlček. Tento sektor neoznačených hromadných šachtových hrobů se má nacházet kdesi u zdi v severní části hřbitova.
Co o tom dříve mínil další odborník na tuto část našich dějin, současný český historik Pavel Kmoch? „S velkou pravděpodobností jsou všichni pohřbeni na Ďáblickém hřbitově v hromadných šachtách. Neví se ale, v které šachtě jsou ani kde přesně jsou samotné šachty. Navíc je tam pohřbeno podstatně více lidí, například popravení odbojáři z Prahy i státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank, Emanuel Moravec (český ministr školství v protektorátní vládě a nacistický kolaborant) a spousta dalších, takže se tam nikdo nechce fyzicky příliš vrtat,“ konstatoval o absurdním stavu před několika lety Kmoch. Může za nezájem o tyto válečné hroby pouze pieta k mnoha mrtvým lidem?
Kde leží oběti stalinské hrůzovlády
Kromě mnoha obětí válečných represí a pražského povstání zde nemají chybět ani ostatky některých mocných a popravených přívrženců hákového kříže z protektorátu. Například Heydrichova nástupce, zastupujícího říšského protektora Kurta Daluegeho, nebo velitele kladenské služebny gestapa Haralda Wiesmana, odsouzeného po válce k smrti za jeho rozkaz k vyvraždění Lidic. Jak je to možné? Čechoslováci totiž po válce navázali na předchozí německou tradici. Nejde o hrozivou ironii? Na stejném místě tak s nejodvážnějšími odbojáři leží v zemi pohozeni bez pohřbu a označení také jejich největší nepřátelé! Proč dosud nebyla vůle vyzvednout všech sedm hrdinů z Resslovy ulice a řádně je se všemi poctami pohřbít? Jde pouze o obavu z nesnadné identifikace mezi stovkami ostatků dalších mrtvých? Nebo o narušení jejich posvátného klidu?
Podle některých zdrojů se zde má totiž již od konce třicátých let 20. století nalézat hromadné a tajné pohřebiště. Byla tam prý umisťována těla sebevrahů, bláznů nebo nebezpečných vrahů ještě v dobách zanikající První republiky. „Profesor Tesař mi 4. 10. 1988 sdělil: Již v roce 1938 byla u severní zdi na Ďáblickém hřbitově vyhloubena šachta pro zvláštní účely, do níž byla tajně a bez zbytečné pozornosti pohřbívána různá náhlá úmrtí, sebevrazi, utonulí, neidentifikovaní a další případy,“ vzpomíná Čvačara. K vedlejšímu vchodu hřbitova sem tam od té doby přijíždí za tmavých nocí neoznačený vůz, z něhož je vždy v nevzhledné bedně cosi vynášeno směrem k hrobům. Že jde o lidské ostatky, není asi třeba dlouho hádat!
Podobný účel plnila tato část hřbitova určitě od válečného roku 1943 a pokračovala i po ukončení konfliktu! Tenkrát zdejší neexistující šachty pro změnu využívali komunisté v době stalinistické hrůzovlády. Na Ďáblický hřbitov se tehdy odváželi nebožtíci, o nichž bylo rozhodnuto, že nebudou vydáni rodině. V jamách bez označení končily jak oběti z komunistických věznic a mučíren StB, tak i z lágrů a uranových dolů…
Hřbitůvek bezejmenných je stále tabu
Mezi v té době v Ďáblicích tajně uložené mrtvé patří například ostatky slavného čs. generála a legionáře Heliodora Píky. A také už v našem článku zmíněného a estébáky umučeného faráře Josefa Toufara (jeho ostatky byly jako jedny z mála identifikovány a vyzvednuty ze šachty v roce 2014 – pozn. redakce). Veřejnost o ničem z toho tehdy samozřejmě nic nevěděla.
Ale vrátíme se k záhadám ztracených těl sedmi parašutistů. Dochované dokumenty o jejich posmrtném umístění v Ďáblicích, nebo jinde, chybí nejen v oficiálních českých archivech. Že cosi víc ví Němci (ale nechtějí říci), je téměř jisté. Přímo v úmrtních záznamech na samotném Ďáblickém hřbitově bychom relevantní záznamy o úpravách terénu hledali marně. Proč? V šedesátých letech minulého století zde totiž propukl podivný požár kolumbária, při němž shořela většina záznamů o hrobech a úpravách z dob druhé světové války i krátce po ní. Šlo někomu o to, aby zametl stopy ponurých a ilegálních pohřbů? Podílel se na nich snad kdosi z tehdejších zaměstnanců hřbitova, nebo po sobě odklízela stopy StB? A pokračovaly jakési tajné pohřby i v době míru? Možná že leží v neoznačených hrobech mnohem více osob, než se odhaduje. Snad i oběti poválečných tajných poprav nebo utajených pokusů. Bylo do zdejších jam skrytě uloženo přes 15 000 nepohodlných mrtvých, jak tvrdí některé zdroje?
Každopádně pomníky připomínají na tomto místě narychlo zahrabané ostatky mladých matek a jejich malých dětí z hrůzné doby komunistických čistek. Nejmenšímu z těchto děťátek, které mají alespoň dnes své pomníčky, bylo pouhých pár týdnů… Jako by toto místo posledního odpočinku, vybudované na rozhraní Střížkova a Ďáblic mezi roky 1912 a 1914, záhadně čímsi přitahovalo děsivé totalitní režimy a děsivé události.
Podivný (ne)zájem mocných
Zajímavé je, že zájem badatelů o toto ožehavé téma a hřbitov na severní výspě Prahy jakoby komusi vadil i dnes. Sám Čvančara vzpomíná, jak byl se svým kolegou ze hřbitova na základě různých záminek vykázán. Naopak o exhumaci ostatků statečných parašutistů a dalších významných osob u severní hřbitovní zdi se mluví už téměř dvacet let… a stále nic! A to přestože český historik Kmoch v poslední době změnil na tuto kauzu názor. Podle něj a nových informací byla údajně těla hrdinných výsadkářů po smrti spálena v Strašnicích, a popel poté kdesi v Praze rozptýlen. Vypouští kdosi v pozadí záměrně falešné stopy?
V každém případě tajemný hřbitov o rozloze přes čtrnáct hektarů, vybudovaný počátkem 20. století na základě kubistického návrhu českého architekta, malíře a designéra Vlastislava Hofmana, některá svá tajemství dosud neodhalil. Se svými 81 hrobkami, asi 3200 hroby a více než 4820 urnovými hroby zaujímá pozici druhého největšího hřbitova v Praze. A to hned po jeho olšanském kolegovi.
Kolik se zde skrývá bezejmenných mrtvých v hrobech jeho severní části, a dočkají se někteří z nich konečně svých hrobů? A kdy zdejší tajné pohřby skončily? Oficiálně tomu snad mělo být kolem roku 1959, ale stalo se tak opravdu? Znepokojivé otázky bez odpovědí zůstávají…
A ještě jedna záhada nakonec
Mezi záhady patří i osud hlav sedmi parašutistů z kostela sv. Cyrila a Metoděje. Ty byly totiž na základě svědectví českých zaměstnanců a dochovaných pitevních protokolů odděleny od těl svých majitelů, a to opět v německém Ústavu soudního lékařství a kriminalistiky v Praze.
Pět hlav méně významných výsadkářů z Anglie bylo pitváno obvyklým způsobem. Lebky, už zbavené měkkých tkání, byly jako anatomické preparáty po dobu války v ústavu uschovány. Více nechtěné pozornosti se od nacistických lékařů dostalo hrdinům Operace Anthropoid. „Z příkazu gestapa měly být hlavy Kubiše a Gabčíka zachovány i s tvářemi. Nebyly pitvány a byly uchovány jako mokré preparáty v speciálních skleněných válcích. Před vlastní pitvou MUDr. Steffel provedl se zřízencem Franzem Vyhnalem nástřik hlav Kubiše a Gabčíka konzervačním roztokem formalínu,“ uvádí o této události Čvančara.
Vedla k tomu okupanty jejich vyhlášená bezcitnost a snaha o postrašení dalších českých odbojářů? Snad pouze částečně. V té době bylo totiž běžnou kriminalistickou praxí ve formalínu navždy zachovat hlavy důležitých osob a zločinců. V každém případě šlo o velmi morbidní praxi. Anebo za vším stála jakási okultní snaha vysoko postavených nacistů o mrazivé posmrtné trofeje? Čeští zaměstnanci instituce se všech sedm hlav pokusili přemístit do bezpečí. Z důvodu pečlivé kontroly bez úspěchu. Na konci druhé světové války mizí také jejich stopa. Byly potají uloženy v Ďáblicích, nebo na jiném místě Čech? Anebo odvezeny jako cenná trofej do zahraničí? Podle nepotvrzené informace se mají hlavy dvou hrdinů atentátu na Heydricha nacházet v berlínském Volkspolizei museum na Brunnenstraße. Budou někdy objeveny?
(převzato z časopisu Záhady života)
_20230618.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL