Můj spolužák Karel Gott a vždy nutný kádrový pohovor. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
17.06.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Karel Gott
Na gymnáziu, tehdy Střední všeobecně vzdělávací škole, založila učitelka dějepisu, která chtěla, abychom jí říkali Chuana, dramatický kroužek. Jak už to bývá, přihlásila se spousta děvčat a pár kluků. Paní profesorka nás kluky pozvala jedno pozdní odpoledne do třídy, rozdala cigarety značky Lipa a prohlásila, že výše jejich umění záleží na tom, co pro něj dokážou muži obětovat. Ve svitu oharků cigaret za nastalého šera pak rozdávala úlohy...
Mně byla přidělena pěkná báseň Langstona Hughese „Na teplých ňadrech tvých s očima zavřenýma chtěl bych teď spočinout a na nic nemyslet“. (Langston Hughes byl sice Američan, ale černý, i když Hughesův dědeček byl bílý otrokář, jen babička černá otrokyně, a sám Hughes měl navíc pověst homosexuála, což jiní popírali s tím, že je bisexuál, a pak byl vyhodnocen jako asexuál. To všechno už od doby, kdy jsem před šedesáti lety chodil na SVVŠ, schvalovatelé vedou v pečlivé kádrové patrnosti, zatímco tak podřadné věci, jako je kvalita recitované básně, jsou jim pořád fuk.) Moc mi to tehdy nešlo, recitoval jsem, jako když předčítám školní řád, a profesorka Chuana mi navrhla, že po zkoušce zajedeme k ní do Nymburka, a tam to vypilujem. Po několikátém pilování jsem pochopil, proč má přezdívku Chuana. Asi za týden prohlásila, že už jsem schopen báseň veřejně předvést.
Před nečetným publikem s Chuanou v první řadě jsem v tmavomodré konfekci vylezl bledý a roztřesený na podium. Recitoval jsem to zase jako školní řád. Zoufale jsem se podíval na Chuanu. Tolik bych potřeboval, abych „na teplých ňadrech s očima zavřenýma“ mohl „spočinout“ tak, jak jsme to dělali v Nymburce, ale krutá Chuana pro naprostou nevhodnost chvíle razantním zakroucením hlavy odmítla mé toužebné návrhy. Na dalším vystoupení jsem už nerecitoval. Chuana si našla jiného chlapce, který měl doma vycházky také povoleny do jedenácti hodin, a tudíž byl schopen plnit náročné umělecké úkoly v Nymburce, a nemusel jako já dojíždět až z Poděbrad.
Po vystoupení dramatického kroužku mi byla pro příští akci nabídnuta raději pěvecká exhibice. Nastudoval jsem spirituály, Hlubokou řeku a Vozíčku ke mně leť. Tehdy jsem ještě netušil, že takové to něco černé, položené uprostřed notové osnovy, je pauza, a tak jsem pravidelně končil skladbu dřív než klavíristka, která měla kupodivu ještě něco k dohrávání a přitom nepřestávala vrtět hlavou a obracela oči v sloup. Dopadlo to ale skvěle, protože po recitačním večeru na koncert nikdo nepřišel.
Poděbrady mi začínaly být pro můj umělecký růst malé, a tak jsem se po předchozím školení u profesora Berlíka přihlásil na pěvecké oddělení Státní konzervatoře. Dodnes si pamatuji cenné rady, které mi pan profesor dal: „Hodně řvi, ať vidějí, že máš materiál. A měj vyčištěné boty.“ To jsem udělal, a proto jsem byl zcela logicky přijat.
Studium probíhalo normálně, protože jsme ještě netušili, že kolega spolužák Sihamoni z baletní třídy, který nám občas úslužně nosil limonádu, bude jednou králem své rodné Kambodže a jiný můj spolužák z oboru zpěv se zase stane králem pop music od Německa až po Rusko. Karel Gott byl o ročník výš než já a oba jsme studovali zpěv u nepředstavitelně hodného a moudrého pana profesora Karenina, původně z oděské carské kadetní akademie (ano, byl to Ukrajinec, ne „zlý Rus“), později žáka legendárního operního pěvce Fjodora Šaljapina (to byl „zlý Rus“), jehož se stal nástupcem na světových pódiích.
Konstantin Ivanovič byl už pán v letech, vždy perfektně oblečený a upravený a s nesmírnou trpělivostí vůči nám, pěveckou techniku někdy pomaleji chápajícím klukům. Mluvil česky, ale s výrazně ruským přízvukem. Když jsme měli čas, mohli jsme sedět ve třídě a sledovat, jak pan profesor pracuje s ostatními adepty pěveckého umění. Pan profesor Karenin byl tenor a uměl věc, kterou jsme nikdy nedokázali. Vyfoukl dech, provoněný cigaretou (profesoři ve třídách kouřit směli, my ne) a vzápětí odzpíval kus árie. Kdybych to udělal já, za chvilku bych zmodral a za chvíli by byl slyšet zvuk sanitky, která by mne vezla do nemocnice.
Karel Gott míval obvykle hodinu po mně. Jednou se na něj Konstantin Ivanovič rozčílil kvůli úpravě not a poměrně dost obsáhlou sbírku národních písní Ferdinanda Sládka po budoucím (tehdy ještě netušeném) slavíkovi od klavíru hodil. Noty se rozlétly po celé učebně: „Podívej Gott, co ty udělal!“ ukázal pan profesor na spoušť na podlaze. „Za chvilku přříde učit Lída Červinková, a ty todle!“
Pak se otevřely dveře a vešla paní profesorka Červinková. Uviděla dva žáky a úctyhodného pana profesora, jak lezou po čtyřech a snaží se klavírní sešit dostat do původního salátového stavu: „Hoši, hoši, něco hledáte?“
Noty jsme posbírali, Karel s nimi červený vyběhl ze třídy a už se neukázal. Nikdy jsem panu profesorovi nepřiznal, že jsem ty neúpravné noty Karlovi půjčil já, protože on ty svoje zapomněl doma. Karel si je asi nechal u sebe, ale paní Ivana se nemusí bát, chtít je už nebudu.
Ačkoli některé učivo, například harmonii, jsem nikdy nepochopil tak, jak bych chtěl, kupodivu jsem to nepostrádal a jednoho dne mi Konstantin Ivanovič dokonce oznámil, že bych mohl veřejně vystupovat za honorář, jenže dle úřadů (se kterými to taky neměl lehké, odešel ze SSSR už po VŘSR) nejdřív musím udělat kvalifikační zkoušku na Pražském kulturním středisku. Kvalifikačky byly postrachem nejen nás začátečníků, ale i národních umělců. Traduje se, že jeden národní umělec, o jehož hostování se rvaly všechny evropské i zámořské operní scény, na dotaz, proč stále ještě není členem KSČ, odpověděl znělým basem, že to není dost dobře možné, neboť osvobození od nacismu bylo moc rychlé a nikdo oficiálně neukončil jeho členství v Lize proti bolševizmu.
Tehdy jsem byl konzervatorista, který uměl jen jedinou árii Adoro Te, summe Deus (Klaním se ti, nejvyšší Bože) od J. J. Ryby, kterou jsem zpíval po pražských kostelích. Ideově tedy nevhodný repertoár, ale zachránila mne slečna konferenciérka, která oznámila porotě, že zazpívám populární Rybovu píseň „Miluji tě víc než Boha“, což porota uznala jako protestsong proti rozmáhajícímu se klerikalismu.
Pak následoval politický pohovor. Tomu vévodil z nedostatku jiných kšeftů zpěvák Jan Soumar, který nás zachraňoval dotazem: „Jak se jmenuje bulharský ministr kultury?“ Stačilo říct nějaké jméno, končící na -ov, a porota, která shodně s námi z tohoto oboru nevěděla lautr nic, souhlasně zakývala svými šedinami. Jednou to prý ale Soumarovi nevyšlo. Když adept ze sebe nedokázal vypravit ani slovo, napadl pana Soumara spásný nápad:
„Jak se jmenuje největší vůdce světového proletariátu?“
Umělec hleděl do země a marně přemýšlel. Zoufalý Soumar na něj zařval:
„Lenin!“
Adept vstal a odcházel.
„Člověče, ježíšmarjá, kam jdete?“
Umělec odpověděl polohlasem: „Já myslel, že voláte dalšího.“
Někdy se v noci budím hrůzou, že na takové pohovory budu muset znovu. Dnes už bych asi neprošel…
Vložil: Jaromír Janák