O budoucí ministryni v MHD. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
10.06.2023
Foto: Se svolením DPP
Popisek: Panorama s autobusem v popředí
Pražský příběh jako by ho vymysleli Hašek, Hrabal, Švandrlík nebo Fiala.
Praha je jedno z mála světových měst, které nemá kolejové spojení z centra na letiště. Má ho dokonce i metropole Černé Hory Podgorica, ale Praha ne. Airport Express sice máme, ale je to obyčejný autobus MHD, který jede z hlavního nádraží do Ruzyně. Jednou jsem s ním jel, a je to nuda. Tedy kromě jedné národnosti, která sestává, ze všech možných ras, ale hlučí tak, že jsem si ji interně pojmenoval noví Dederóni. Kromě ní, k prasknutí našlapaní na sobě, jeli jen samí disciplinovaní cizí turisti a Češi, kteří byli kupodivu taky disciplinovaní. Dva dny předtím se totiž stala známá tragédie, kdy zhroucený pilot vylákal z kabiny ostatní, a pak s letadlem schválně narazil do alpské skály.
Jó, obyčejný autobus, to je jiná. Na Malovance jsem musel minutku čekat, stodevětačtyřicítka jede z Kulaťáku, a než se promotá kolem Prašného mostu, chvilku to trvá. V podvečer nebývá ani moc plná, a tak si užívám jízdu a obdivuji promyšlenou devastaci Strahovského stadionu, na němž jsem při spartakiádě 1960 dostal těsně před branou borců kamenem do oka, takže jsem skladbu Mládí, krása, síla cvičil poloslepý, ale asi to příliš nevadilo, tenkrát se o tom nepsalo ani v novinách.
Někde u té brány je stanice autobusu a řidič se už chystal vyjíždět, když od studentských kolejí přiběhla svižným krokem paní, na studentku přece jen za zenitem. Zapomenutá borkyně zamávala na řidiče, ten jí znovu otevřel přední dveře a dáma nastoupila.
„Jedete napřed, ne?“ nasadila hned přátelsky místo poděkování.
Nám to bylo celkem jedno, ale řidič raději koukal na cestu. Paní pohodila na zem tašku a pokračovala ve snaze navázat s řidičem přátelský kontakt. „Jak se to rozjíždíte, málem jsem upadla!“ Řidič nereagoval, protože on se nerozjížděl; to za něj dělala automatická převodovka.
„To jsem zvědavá, kdo mě pustí sednout,“ obrátila se pak dáma ke kolektivu. Věchýtek, jen o něco mladší, než já, nevydržel a pustil rozjetou dámu sednout. Raději jsem také vstal, ani ne tak ze slušnosti, ale z obavy o své zdraví. Paní zvedla ze země tašku a usadila ji na mé místo.
„To se pozná slušnej mladík,“ řekla mi a já se ve svých skoro osmdesáti rozhlédl, kde ten slušňák je. „No, nekoukejte, vás jsem myslela,“ upřesnila a já pochopil, že dáma má sice mohutný hlas, ale špatně vidí. Pak vybalila z tašky úhledný balíček a vytáhla dva indiánky se šlehačkou (pokud se tedy ta lahůdka ještě smí v korektní době tak jmenovat) a s chutí se zakousla. Řidiči asi někdo vběhl do cesty a přibrzdil. Volný indiánek pokračoval v cestě. Částečně se přilepil na opěradlo a částečně na semišové sako pána, který se o opěradlo opíral.
„Neumíš normálně brzdit, pitomče?“ přešla dáma na tykání a důvěrné oslovení. Pán před ní sedící zatím mlčel, protože o lahůdce, přilepené na svém saku ještě nevěděl.
Chvilku jsme jeli v klidu. Paní měla ústa plná šlehačky, a tak mlčela.
Jelikož všichni víme, že cesty boží jsou nevyzpytatelné a boží mlýny melou pomalu, ale jistě, ozvala se rána. Řidič tentokrát zabrzdil opravdu prudce a paní doplnila indiánka na saku před ní sedícího pána o otisk ruky umazané čokoládou. „Jak to jezdíš, debile, neumíš normálně brzdit?“ pokračovala babice teď již v důvěrném rozhovoru.
Řidič mlčky vystoupil, podíval se pod autobus a oznámil, že mu praskla pneumatika a že za dvacet minut jede další autobus. Vystoupili jsme ven, paní se posadila na patník a my ostatní jsme raději vyrazili pěšky na Klamovku. V zatáčce na Košíře, kde se osvobozování Prahy ujali vlasovci, nás pomalu předjížděl další autobus 149. Na sedadle za předními dveřmi, takovém tom užším, na které se vejde jen jeden a půl člověka, případně jeden, který zabere pozadím více místa, seděla babizna a stále více blednoucímu řidiči za mohutné gestikulace rukama něco vykládala. Poslouchal ji tak bedlivě, že ve stanici Klamovka narazil do staničního sloupku s jízdními řády.
Napadlo mě, že naše souputnice by mohla být političkou. Klidně i ministryní. Třeba i české vlády. Dokonce i té současné…
Vložil: Jaromír Janák