Křehká a pokorná dáma ze staré školy si nechala největší šanci utéct přímo pod nosem. Tajnosti slavných
09.06.2023
Foto: Se svolením Divadlo na Vinohradech
Popisek: Helena Friedlová-Štěpničková v roce 1928, v dramatu Lva Nikolajeviče Tolstého Živá mrtvola
FOTO Velkou příležitost dostala dokonce několikrát, jenže ji nedokázala využít. Nebo spíš o ni ani trochu nestála. Mnohem víc ji lákal starý svět s jasně nastavenými pravidly.
Krásná, jemná a oddaná, něha a láskyplnost z elegantní brunetky přímo prýštila. Helena Friedlová-Štěpničková divadlo zbožňovala, byla ale ještě takzvaně ze staré školy. Její výrazná mimika a teatrálnost éře němého filmu vyhovovala, s nástupem zvuku ale narazila na problém. Afektovaná deklamace a přehnaný jevištní patos začal být před kamerou spíš na obtíž.
Se Zdeňkem Štěpánkem a Ludvíkem Veverkou v němém dramatu z roku 1925 Josef Kajetán Tyl; foto se svolením Národní filmový archiv
Dětský sen
Jediná dcera úředníka pražské pojišťovny Františka Štěpničky a jeho ženy Františky se narodila 11. listopadu 1889. Její otec patřil k vášnivým milovníkům divadla a podporovatelům stavby českého Národního divadla, a když se téměř na den, šest let po druhé premiéře Smetanovy Libuše, která znovu otevřela českou Zlatou kapličku po tragickém požáru v létě 1881, konečně dočkal i vymodleného potomka, nedokázal své holčičce nic odepřít. Malá Helenka díky tomu nechyběla snad na žádném představení a snila, že se stane jednou z jejích hvězd. Absolvovala uznávanou soukromou Pivodovu pěveckou školu, zaměřenou na výchovu operních pěvců, kterou tehdy vedla Pivodova dcera Marie, herecký projev zase studovala u přední herečky Národního divadla Marie Hübnerové.
Stálice z Vinohrad
Publiku se představila poprvé v roce 1905 v holešovické Uranii, vzápětí začala hrát v malostranské Měšťanské besedě a o dva roky později se stala členkou prvního činoherního souboru nového Městského divadla Královských Vinohradech, které slavnostně zahájilo 24. listopadu 1907 dramatickou legendou Jaroslava Vrchlického Godiva. Začínala jako představitelka mladých a temperamentních dívek, brzy se ale přehrála v představitelku charakterních rolí, hlavně mírných a obětavých matek a trpících pokorných žen. Ty se k jejímu jemnému projevu a křehké vizáži hodily nejlépe. Vynikala precizně vypracovaným hlasovým projevem, do posledního detailu promyšlenou mimikou a hřejivým, láskyplným projevem. Na vinohradském jevišti prožila neuvěřitelných padesát dva let, během nichž ztvárnila více než 380 rolí.
Němá romantika
Jen pár týdnů před vypuknutím první světové války, 6. června 1914, si vzala o sedm let staršího právníka Vratislava Friedla a celý život s ním prožila v Římské ulici č. 43, téměř naproti zadnímu portálu své domovské scény. Jejich manželství ale zůstalo bezdětné. Heleniny výkony nemohly uniknout pozornosti filmařů, takže v roce 1920 stanula poprvé před kamerou jednoho z průkopníků české filmové tvorby Přemysla Pražského v romantickém dramatu Dvě matky. Práce před kamerou ji ale vůbec nezaujala, takže o další příležitost neusilovala. Přesto ji v roce 1925 přemluvil režisér Svatopluk Innemann, aby ztvárnila manželku hlavního hrdiny, herečku Magdu Forchheimovou, v jeho historickém životopisném dramatu Josef Kajetán Tyl.
S Gustavem Hilmarem v roce 1936, v pražském Komorním divadle; foto Wikimedia - volné dílo
Od kýče k Čapkovi
Potřetí se Helena vrátila k filmu až po nástupu zvuku, v roce 1936 dostala hlavní roli v romantickém dramatu Srdce v soumraku, které natočil Vladimír Slavínský podle románu Maryny Radoměrské Kalvarie, populární autorky takzvané červené knihovny. Ten původně vycházel na pokračování v časopisu Hvězdy československých paní a dívek a souběžně s filmem pak vyšla i kniha. Dobová kritika ale označila film za „nejdokonalejší příklad kýče, jaký si umíme představit“. Helenin projev přesto zaujal Otakara Vávru, jenž ji obsadil jako slečnu Elis, bytnou studentů v romantickém dramatu Filosofská historie, které natočil podle stejnojmenné novely Aloise Jiráska. A pak si zahrála v nejvýznamnějším projektu své filmové kariéry, dramatu Karla Čapka Bílá nemoc, které převedl na stříbrné plátno Hugo Haas s legendárním Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli.
Nevyužitá hvězda
Navzdory úspěchu díla, které vzbudilo mimořádný rozruch v době rozmáhajícího se nacismu, ani pak Helena o další spolupráci s filmaři neusilovala, raději se věnovala naplno svému milovanému divadlu. Přesto v roce 1938 ukázala divákům svůj smysl pro humor a nadsázku jako rozšafná paní mincmistrová ve Vávrově historické komedii Cech panen kutnohorských, v níž si zahrál jejího manžela dřívější kolega z Vinohradského divadla Václav Vydra nejstarší, který už době uvedení filmu do kin zářil na jevišti Národního divadla. Celkem Helena hrála jen v jedenácti filmech, a přestože ztvárňovala hlavní role, filmaři ji většinou k další spolupráci nepřesvědčili. Naposledy si zahrála v roce 1950 Polixenu Lidmilu Mladotovou v adaptaci románu Aloise Jiráska Temno, kterou natočil Karel Steklý. V roce 1957 jí byl udělen čestný titul Zasloužilá umělkyně a do penze odešla až o dva roky později, v sedmdesáti letech. Mimořádná osobnost pražského Divadla na Vinohradech Helena Friedlová-Štěpničková zemřela 11. března 1966 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Divadlo na Vinohradech, Moravská zemská knihovna)
Vložil: Adina Janovská