Podnikání v Nuslích a přilehlé východní Evropě. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
03.06.2023
Foto: Se svolením Dopravního podniku hl. m. Praha
Popisek: Vozovna Pankrác v Nuslích
Vyprávění o tom, jak k nám do vsi přišel volný trh.
Kapitola první: Pozvání
Když byl můj kamarád Brychťák ještě živý, vyšli jsme si spolu na pivko do jedné hospůdky. Popíjeli jsme a řešili celosvětové problémy. Najednou k nám přišel silnější pán s pěknou pleší a halasně se k nám hlásil. „Kluci, ahoj, vy mě nepoznáváte, já se dost změnil, ale chodili jsme spolu na konzervatoř, já chodil na varhany. Teď provozuju divadlo, no přijďte se podívat, řekněte, že jste ode mě a oni pro vás najdou nějaký lístek, je to v Trojický ulici. Mám tam před divadlem parkoviště pro autobusy, lidi z bývalé NDR mi ty lístky vytrhají z rukou.“
Kapitola druhá: Divadlo
Tak jsme tam s Brychťákem vyrazili. Autobusy parkoviště asi nenašly a i vchod byl nějak opuštěný. Posadili nás do první řady, ale místa bylo dost, i se čtyřmi uvaděčkami nás bylo v divadle šest.
Představení začalo. Na jeviště vešla slečna v pršiplášti a jako něco hledala, až našla uprostřed prázdného jeviště židli. Na tu židli si stoupla a sundala si pršiplášť, protože stejně nepršelo. Pak přišel nagelovaný mladík v plavkách, také něco hledal, až našel tu slečnu, která stála nahá na židli, a pod tím dojmem si stáhl plavky. Byla tam dost zima, a tak na něm ani nebylo vidět, jestli je to kluk. O něco se pokoušel, ale moc se mu to nevedlo, takže jsme s Brychťákem zamířili k východu a zašli za kulturou ke Třem bojovníkům na Budvar.
Kapitola třetí: Další pozvání
Bydlel jsem tehdy v Boleslavce v Nuslích, v domě, co bydlel kdysi Ferenc Futurista. Na víno jsem chodil na Synkáč do pizzerie, dřív tam byla drogerie, ale takhle to bylo lepší. Seděl jsem u baru a zamyšleně popíjel, před vchodem zabrzdilo auto, vylezla dost pohledná slečna, chtěla zabalit pizzu a hned zase odjela. Za chvíli byla zpátky, nechala si zabalit další dva kousky a hurá pryč. Uplynulo dvacet minut a autíčko zase zabrzdilo o rantl a slečna objednávala pizzu. Už mi to nedalo, a tak jsem se přidrzle zeptal, jestli by nebylo jednodušší, aby si to koupila najednou, ušetřila by si cestu. „Víte, to je pro naše slečny, ony vždycky dostanou hlad. Jenže každá má čas na jídlo jindy. Jestli chcete, přijďte se k nám podívat, tady je vizitka, a když ji ukážete, pustí vás tam zadarmo a klidně s sebou někoho vemte.“ A odjela s další pizzou.
Kapitola čtvrtá: Sado-maso
Říkala „někoho s sebou vemte“, tak jsem řekl Ivetě, která u mne občas bydlívala, jestli by se mnou nešla. Vyrazili jsme. Bylo to kousek nad Městským úřadem Prahy 4 a nad vchodem svítily neonové trubky. Zazvonil jsem, otevřel dvoumetrový ramenáč a udiveně na nás koukal. Dal jsem mu vizitku, a když se ji pokusil přečíst, raději jsem mu vysvětlil, že jsme pozvaní.
„Tak si támhle vlezte k baru,“ uvedl nás. Moc lidí tam nebylo, o sloupek vedle baru se opíraly tři slečny v pěkných plavkách a jedna v takovém oblečku z kožených šňůrek, já myslel, že je krasojezdkyně, protože měla v ruce bič.
„Hele, von je blbej, vede si sem holku,“ ohodnotila mne jedna z dívek.
Iveta si dala fialový Bols a já dvojku bílého, padl na to honorář z natáčení za dva dny.
„Nekoupil byste mně taky Bols, takovej ten se zlatejma plátkama?“ přidružila se k nám ta v kožených šňůrkách. Koupil, ale pak už jsem neměl vůbec na nic. Děvče bylo přátelské a povídavé:
„Já tady dělám, víte, ale nikdo mi nic nekoupí a já nemám prachy, protože jsem předtím byla v erotickým divadle v Trojický ulici a vono to zkrachovalo a já nedostala vod toho varhaníka, co to provozoval, ani floka, a tak teď tady dělám sadomaso, protože to žádná nechce dělat, jenže za to nic nemám, protože splácím ten koženej kostým, co mám na sobě, a jen když mi někdo udělá cucflek, mám příplatek sto padesát korun.“
Kamarádka Iveta, i když pěkně rostlá, se na barové stoličce začala nějak scvrkávat, byly vidět jen vytřeštěné oči. Zvedli jsme se k odchodu, protože Iveta vypadala, že omdlí. „Tak zas přijďte na Bols!“ volala za námi chudá krasojezdkyně. „Když mi zavoláte, tak já se u vás po šichtě stavím!“ nabízela bonus.
Ivetu jsem odnesl.
Kapitola pátá a poslední: Sklep
Seděl jsem doma v Boleslavce a popíjel kávu. Zazvonil zvonek.
„Konečně pošťák, asi nese peníze,“ zajásal jsem a spěchal otevřít. Za dveřmi stála slečna z podniku pochybné pověsti, tentokrát v civilu.
„Nesu vám ten Bols, co jste mě na něj pozval,“ zašvitořila a vytáhla láhev zlatavého lepidla.
„Představte si, přišel k nám ten varhaník a zaplatil mi ty dlužný prachy. On založil neziskovku Sdružení Morálního Rozkvětu Asociálních Dětí a z prvního zisku mě vyplatil. Tak jsem vám hned koupila ten Bols, když mám taky zisk.“
Rozhlédla se mi po bytě.
„Jéžiš, tady je to dobrý, já se k vám nastěhuju, jo?“
Poslal jsem ji do Břevnova za Brychťákem. Zrovna se přestěhoval a dostal moc pěkný sklep.
Vložil: Jaromír Janák